klaye

Leden 1991, Lotyšsko se odpoutává od SSSR, kterým se to nelíbí. Na pozadí se odehrává příběh (částečně prý autobiografický režiséra Viesturse Kairišse) mladého nadšence do filmu a studenta filmové školy Jazise (Karlis Arnolds Avots), který paří, hledá sám sebe, filmuje všechno kolem zamilovává se do spolustudentky Anny (Alise Dzene) a tak nějak řeší věci, který při revoluci devatenáctiletí řešívají. Hudba je v celém filmu skvělá, příběh nic moc, teda až na to, že je to o svobodě a revoluci, tak se tam moc neděje. Teda zemřela teta Anna, to zase jo. Těšil jsem se na exteriéry, ale těch tam je sakra málo. Asi to nešlo, doufal jsem, že uvidím Rigu před třiceti lety, ale bohužel. Celkově je to takové depresivní, ale dá se na to koukat.

Hlavní hrdina má něco z naivity Otíka z vesničky mé střediskové, jen není retardovanej, hezky maluje a nemůže se rozhodnout mezi brunetkou a blondýnkou. Brunetku chce, ale ta zvolí karieru komunistky, blondýnku zas tak moc nechce, ale ta chce jeho. Nakonec má doma obě, ale jinak než by si kdy mohl představit. Hrůzy války jsou celkem obroušené, charakteristika tragikomedie celkem sedí, občas jsem se zasmál, občas zděsil.

Nerozuměl jsem rozhodně všemu, navíc to byl asi první docu-fiction, který jsem viděl. Ty fiktivní části byly celkem dobrý, i když samozřejmě předvídatelný: nehoda - šok - evakuace - prostě průser. Tak snad nedojde k nehodě sedmého stupně. Nikde na světě!

Drsná to byla doba. Absolutní moc státních. Zaslepenost čersvtejch komoušů. Černý svědomý některých občanů (domovník ví, o kom mluvím). Ale zase dneska není tak snadný najít kus stříbra, to je fakt. Ačkoliv se film skoro celý odehrává v jednom bytě, má spád a bavil mě. Proč se tolik chlapů třeba v noci nepokusilo situaci vyřešit, ale pak mi došlo, že to dočasné vězení jejich bytu bylo v rámci v té chvíli permanentního vězení celé společnosti. Palec hore na zamaskovnou současnost úvodní scény jízdy na motorce, byla to dynamická scéna a měl jsem z ní pocit, že fakt je z padesátých let.