Thalin

Stará banda opět na sněhu a snaha následovat slávu prvního dílu. Leč marně. Vyčichlé hlášky a opakování kousků z jedničky, nudný děj a otravné postavy. Ve filmu se nenajde originální nebo zapamatovatelná replika, jen tahání starých fórů z prvního dílu a jediná vtipná scéna je, jak se Kopta vymázne na skokánku. Naprosté vaření z vody a zbytečnost.

Tenhle krátký anime počin jsem viděla před lety a do teď nevím, co si o tom myslet. Na jednu stranu to dost balancuje na určité hranici, na stranu druhou je to prostě jen znepokojivé a v hlavě člověku řve jen "úchyl". Celé to navíc působí depresivně a nedotaženě. Chápu tu snahu ukázat vnitřní boj, kdy se tomu celému brání, ale zároveň se ke své sestře víc a víc přibližuje, ale celé je to pojaté jakýmsi znepokojivým způsobem. Což asi ani jinak nejde, jsou to to sourozenci a moc dobře to ví tak kdo by to podporoval? Faktem ale zůstává, že až na pár okamžiků je tohle anime neskutečně utahané a vcelku o ničem.

Skvělá hra na kočku a myš a souboj geniálních mozků. Celý nápad s deníkem je rozhodně zajímavý a to, že má svoje pravidla, ho dělá zajímavějším a nebezpečnějším. Začátek mě rozhodně bavil víc. Byla jsem napjatá, zajímalo mě, co přijde dál a Light i L mi přišli jako dva geniální cvoci, jen každý jiným způsobem. Pak to Lightovi vleze na mozek, objeví se Misa a on mi začal jít neuvěřitelně na nervy. Bavil mě tu hlavně La jeho přemýšlení a cpaní se sladkostmi. Ale hodně zachraňují scénky s andělem smrti a jeho posedlostí jablky.

Gintama mi ze začátku přišla jen jako praštěnost s flegmatickými postavami které občas něco plácnou a obřím psem. Ale postupně jsem do toho začala víc vidět a všímat si těch detailů, ale i naprosto očividných gagů a fórů. Je skoro až neskutečné, kolik parodických prvků se sem povedlo nacpat a jak dobře to funguje. Některé fóry mi sice unikaly, ale to je spíš mými mezerami v anime, protože jsem prostě neviděla vše na co se zde naráží. Má to sice nějaké slabší díly. kolikrát jsem si až říkala, že jsou o ničem, ale zase se to vyrovná opravdu dobrými epizodami. Rozhodně patří mezi velice málo anime, které mě fakt pobavilo a rozesmálo.  ničím se nepáře, strefí se do čehokoliv a jak normálně nejsem trollingu nakloněna, tak i když tady to bylo tak očividné, ale tak dobře zpracované, že mi to vždycky zvedlo náladu. Už jen tím, jak roztodivné postavy občas seriál nabízí a všichni se tváří, že je to normální nebo si z toho regulérně utahují. Rozhodně nejvíc mě vždycky pobavila přestřelka s domácí a hádky o nájem a střety s četou neschopných hlídačů pořádku s jejich šéfem v čele.

Chobits pro mě bylo prvním setkáním s anime. A nebylo to nejsnazší. Díly jsem hledala na obsahově ještě vcelku omezeném youtube a každou druhou frázi jsem si musela překládat, protože titulky byly jen v angličtině a tu jsem ve třinácti měla na mizerné úrovni. Trvalo mi to než jsem došla na konec. Místy naivní, místy zase mrazivé, jindy infantilní, jindy vážné a roztomilé. Tak na mě to anime celé působilo. Někdy mě Chi svým hloupoučkým výrazem štvala, jindy jsem ji zase zbožňovala. Sice to v podstatě nějakou tu pointu a rozuzlení dá divákovi až prakticky na konci a jinak je to spíš takové roztomilé koukání,  ale mě to stejně bavilo a zřejmě zažehlo mou lásku k anime.

S nostalgií vzpomínám, jak mě v pubertě tohle anime bavilo, sháněla jsem s ním pracně merch a klepala se na každý díl. Jistě, je to místy dost naivní a schválně to tlačí právě na ty holčičí fanynky Zera a milostného trojúhelníku, na který se tu pořád naráží. Yuuki samotná mi nikdy moc k srdci nepřirostla. Vlastně mi přišla spíš otravná a vůbec ne tak zajímavá, jak se všichni kolem ní tváří. Což se nedá říct o mužských protagonistech anime, kteří měli mnohem propracovanější osobnost. I když možná zbytečně moc rádoby záhadnou. Kdo mě tu ale bavil určitě nejvíc, byl ředitel\adoptivní otec Yuuki. Pošuk, ale zábavný a když o něco opravdu šlo, dokázal přepnout na vážnou notu. Není to žádný vrchol anime, má mnoho vrtochů, nudných momentů a otravných postav, ale pro mě je to zkrátka nostalgická záležitost.

Klasická komedie pro puberťáky, plná klišé a rádoby vtipných zvratů. Člověk se na to nemůže dívat očima dospělého, jinak je to samozřejmě kravina na entou. Očima puberťáka, tak dvanáctiletého, je to odpočinková komedie s písničkama, hezounkem a samozřejmě nesmí chybět trhlá hlavní hrdinka, která si ani po letech nevšimla, že ji nejlepší kamarád miluje a musí potkat blbečka, aby jí to došlo. Hromada klišé a kýčů, ale pro děcka to asi stačí.

Hodně špatně udělaná adaptace mé oblíbené série, kterou jsem v pubertě hltala. Lily je protekční děcko, které ale neumí vůbec hrát akční role nebo zahrát nějaké emoce a její obočí snad všechny straší ve snech. Jamie, ač jinak celkem dobrý herec, se na tuhle postavu zkrátka nehodí a zbytek jeho týmu kulhá na obě nohy kvůli obsazení, které vůbec nesedí na postavy, které měli herci hrát. Jestli tohle byla ta Izzy, oslnivá kráska, která dostane co chce, tak jsem čínskej bůh srandy. Zpracování se mi vůbec nelíbilo a film neměl šanci pořádně nacpat do stopáže vše, co kniha obsahovala. Bylo dost naivní udělat z toho film, když má série tolik dílů.

Když vyšla první kniha, hrozně mě to vtáhlo a opravdu mě to bavilo. Měla jsem svoje představy, jak by ten svět měl vypadat. Pak vyšel film a já byla dost zklamaná, protože mi to prostě nesedlo a nepřekvapivě to propadlo. Seriál byl druhá naděje. A byla jsem rozpačitá. Jediný, kdo mi přišel opravdu dobře ztvárněný byl nejspíš Magnus, v závěsu se sourozenci Lightwoodovými, ale jinak zklamání pokračovalo. Hlavní představitelka jako by vůbec neuměla hrát ( i když pořád lepší než hrůzné obočí Lily), Sherwood celou dobu působil, jako by měl v řiti násadu od smetáku a spousta změn oproti knihám mi nesedla. Nebyla jsem nadšená a vlastně jsem byla docela naštvaná. Až postupem času, kdy jsem si na herce a podivné a nesmyslné změny začaly zvykat, jsem se uklidnila. A začala jsem to brát spíš jako volnou adaptaci, protože svět stínů si autorka vymyslela celkem podrobně a tady toho bylo dost nevyužito. Je to takový nemastný neslaný průměr, sem tam vtipná scéna nebo hláška, ale jinak se tam všichni berou až moc vážně, což mi kazilo celý dojem. Takový Simon je tu mnohem větší neurotik a chybí tu tak 60% jeho vtipných momentů, které mě v knihách bavily. Neurazí nenadchne.

Ze začátku mě Ztraceni opravdu bavily. Zajímavý námět, dobré zpracování a spousta postav s různými osudy, takže o dramata nebylo nouze. Ale bohužel, postupně se těch tajemství, únosů a podivných událostí, které nebyly pořádně ani vysvětleny nebo zněly hloupě, vyrojilo tolik, že se z toho začínala stávat splácanina. Oblíbené a dobré postavy začaly padat jak mouchy a zůstávaly ty otravné. Až na pár výjimek. Ale zhruba od čtvrté série mě seriál začínal těžce nudit. A nesmíme zapomenout na snad nejotřesnější seriálový konec, kdy si akorát divák řekne "A k čemu to celý bylo?" a to prostě naštve.