UhLee

(7,5/10). Hundreds of Beavers jsou extází překypujících nápadů, kteří vás během prvních minut polapí do své dřevěné sítě. Už to bude nějaký ten pátek, kdy jsem se u filmu takto za břicho popadal. Kadence vtipů je neskutečná a drží laťku proklatě vysoko. Nějak takto si představuji lásku k tvorbě filmového média, kdy rozdáváte radost nejenom na placu, ale poté i divákům u obrazovek. Šlo vidět, že do toho dali všichni zúčastnění kus svého nadšeného srdce - hlavně tedy režisér Mike Cheslik, který tento projekt vůbec uskutečnil. Projekt, který si očividně bere inspiraci hlavně v minulosti, kdy můžeme pozorovat nepřeberné množství odkazů a technik, které odkazují na zlatá léta němého filmu. Podobně jsou na tom i westernové filmy, které ve filmu Hundreds of Beavers zanechaly nesmazatelný otisk. To nejlepší nakonec - arkádové hry představovaly velkou část mého dětství, kdy jsem na Superhrách smažil nejrůznější skákačky. Zábavná repetitivnost a herních mechaniky zresuscitovaly mé dětské srdce, které během sledování Hundreds of Beavers několikrát zaplesalo. Mrzí mě konec filmu, kdy už jsem toho byl nasycen do plna, ale ono to ne a ne skončit. Kdyby byl film o nějakou tu minutku chudší, tak bych si to nejspíše užil daleko více. Ale nikdy bych si nemyslel, že si takto užiji němý, černobílý film - totální utopie. Lidé by měli raději podpořit takovéto nezávislé snímky než asi padesátý díl Exorcisty, kde Russel Crowe střídá kolárky jako ponožky.

(8/10). Fury Road považují za srdcovku akčního žánru, takže to měl vizionář George Miller nesmírně obtížné, aby se jenom přiblížil ke kvalitám, kterými jeho přechozí film disponoval. Navíc se jedná o prequel - žádné navazující pokračování, takže může snímek působit takovým mezistupněm mezi plnohodnotným pokračováním. Bohužel jak se tak dívám na tržby, které Furiosa dokázala zatím posbírat, tak to na to kýžené plnohodnotné pokračování jen tak nevypadá. Nezbývá než doufat, že se do Pustiny ještě někdy podíváme. Již od prvních minut musí inteligenčně schopnému divákovi docházet, že tady půjde o dosti odlišnou podívanou a že George Miller zvolil u tohoto prequelu dosti odlišnou cestu. Snímek je více poetický, není tak chaotický a celé to lemuje pět kapitol, do kterých je snímek rozdělen. Je to taková postapokalyptická odysea, která nás provází životem imperátorky Furiosy. Hlavní roli si tady tentokrát střihla talentovaná Anya Taylor-Joy, takže diváka nemusí až tak mrzet absence vynikající Charlize Theron, která ztvárnila její starší já. Přestože jí scénář nenabídl mnoho dialogů, tak si to svými mimickými svaly dokázala obhájit a k její postavě nemám výhrady. Ke komu však výhrady mám, tak to je bohužel můj oblíbenec Chris Hemsworth, který zkrátka nemá ksicht ani kukuč záporáka. Chtěl jsem mu to věřit, ale v konečném důsledku mi z jeho výkonu mráz po zádech neběhal. Ostatní nové postav byly vskutku zajímavé (démon s chobotnicí) ovšem v jeho případě bych se nebránil větší porci stopáže. Fury Road se zapsala do dějin především její revoluční a nekompromisní akcí. Furiosa se na tento trend snaží navázat, ale její objemnější stopáž a větší množství efektů tuto dominantu rozmělnily a okleštily. Dostali jsme dechberoucí akční sekvence, které bych si mohl pouštět pořád dokola, díky nepřebernému množství nápadů, které srší na všechny strany. Ubral bych však na celkové uhlazenosti, která bere filmu ten charakteristický špinavý dojem. Co se mi u Furiosy ale nesmírně líbilo, tak to byl hloubkový ponor do celkového loru Pustiny, který ve Fury Road nebyl tak výrazný. Velké množství depresivních a nechutných výjevů tento zážitek o to více umocňují a v divákovi po skončení filmu zůstává nepříjemný pocit, že to je skutečně možný scénář vývoje lidstva. Furiosu jsem si velmi užil, ale její nepostradatelnou důležitost v rámci série si v mých očích rozhodně neobhájila a místo tohoto mezistupně měl režisér jít raději rovnou na druhý díl. "As the world falls around us. How must we brave it's cruelties?"

(7/10). The Taste of Things se na první pohled jevilo jako taková ta klasická romantická podívaná ochucená dobrým jídlem. Jenomže již po prvních minutách vás film vyvede z omylu a vy pochopíte, že tohle bude něco více. The Taste of Things je totiž především pocta a oslava dobrého jídla, dochucená něžnou romancí mezi dvěma lidmi, kteří k sobě chovají ohromný respekt. Svůj podíl na tom má rozhodně zasazení snímku, protože se to odehrává ve Francii na sklonku 19. století. Jsme tedy obklopeni vyznáním lásky nejen dobrému jídlu, ale také pití, které je nedílnou součástí stolování. The Taste of Things je velice něžným a uměleckým snímkem, který opravdu nespěchá a nechává obraz, aby na diváka dýchal. Dostáváme nádherné kompozice, které se snoubí s přirozeným denním světlem. Zamrzí však absence jakéhokoliv hudebního motivu. Ovšem milovníci gastronomie si zde opravdu přijdou na své, protože mohou nasávat vůni atypických kombinací jídel, ze kterých se člověku protočí panenky. Kouzelné je na tom však to, s jakou láskou a úctou celý postup přípravy jídla hlavní postavy vykonávají. V centru celého dění stojí francouzská diva Juliette Binoche, která tady vévodí celému kulinářskému řemeslu. Sekunduje jí tady v mých očích poměrně neznámý Benoît Magimel, který boří veškeré stereotypy mužích za plotnou. Interakce dvou hlavních postav servíruje nesmírně překrásnou myšlenku ohledně lásky. Protože tito dva jedinci ukazují, že projevy lásky nemusí být pouze slovní, ale taktéž mohou vypadat jako životní večeře o několika chodech, jehož příprava vám zabere celý den. Kdo za The Taste of Things bude hledat obyčejný dobový romantický film, tak může být mírně zklamán. Tohle je zejména festivalový film, který klade velký důraz na uměleckou stránku věci a konzumním divákům nemusí tento pokrm chutnat. "Happiness is to continue desiring what one already possesses."