novoten

Molto bene. V duchu všech velkých příběhů se začíná zlehka, pokračuje zkoumáním vlastních možností a končí ve velkém. Původní tvůrčí i herecký tým odchází opravdu na vrcholu a mávat všem zúčastněným, kteří se přišli rozloučit, není zrovna jednoduché. Tennant dostává ve smutnějších momentech možnost ukázat naplno svůj dramatický supertalent, a když mu tentokrát asistuje upovídaná Donna a podporuje vzájemnou dokonale přátelskou chemii, fungují veškeré emoce naplno. S modrou budkou se naštěstí nevidíme naposledy, ale pocit konce jedné éry je v tomto případě hodně tíživý.

Aneb jak jsem zjistil, že už nikdy nechci opustit Tardis. Ani Tennanta. S velkou fanouškovskou základnou totiž přichází i vyšší kadence nápadů a Russell T. Davies s týmem dovedli seriál na vrchol. A ať už jsou protivníkem Dalekové, Andělé nebo známá osoba z dávné minulosti, já jsem ten první, kdo jim vyrazí v ústrety, samozřejmě rozjařenému Doctorovi v patách. Z úsměvného dobrodružství je tak po třech sériích téměř živoucí klasika.

Je jasno. Ve chvíli, kdy začal David Tennant s rozčepýřenou kšticí hláškovat, pochopil jsem definitivně, proč je jedna nenápadná policejní budka zbožňovaným kultem. Tenhle tmavooký sympaťák dokáže i slabší chvilky povýšit na příjemné a výborné díly na elektrizující zážitky. Navíc Doctorovo nevyřčené pouto k Rose získává reálné kontury snad každým gestem a setkání se Sarah Jane nebo návštěva aristokratické Francie mě do sedadla přikovaly silou celého časoprostoru. No tak Allons-y!

Seriál, kterého jsem se dlouho bál, po zhlédnutých útržcích nechápal všeobecné nadšení a několikrát se zařekl, že tohle zkrátka není a nebude pro mě. A nakonec je. Pilot mě zaskočil, další epizody držely ve střídavé nejistotě - a pak přišli Dalekové, Jack Harkness, pravidelné střídání uvolněné atmosféry s návalem emocí a ve finálovém dvojdíle už jsem držel Doctorovi s Rose palce tak moc, jak jen to šlo. S vědomím obřího potenciálu tak můžu do Tardis nastoupit se širokým úsměvem.

Do cíle se nikdy nemá spěchat, ale tady se k němu sprintuje rychlostí přímo šílenou. Přestože jsem k poslední sérii přešel plynule od té předchozí, nechápal jsem většinu první epizody, o co komu jde. Když se mě podobné pocity nepouštěly ani po epizodě čtvrté, začal můj úsměv tuhnout o něco víc. Nepřeháním, nejednou se mi stalo, že se proti sobě postavily (ať už k boji nebo k rozhovoru) postavy kladné, záporné i rozporuplné a já se snažil (bohužel často marně) přijít na to, kdo se právě komu snaží dostat na kobylku. Zkrátka a dobře, rozhodnutí nacpat do dvanáctky epizod podobné množství děje jako předtím do tří sezón se tvůrcům vrátilo a vybouchlo jim opakovaně do tváře. Druhá polovina naštěstí přináší velkolepý, dojemný, romantický a i když uspěchaný, tak naštěstí i funkční závěr se vším všudy, kdy se každá přeživší postava dostane alespoň k jedné minutce slávy. Spokojený jsem sice jen s hodně přimhouřenýma očima, ale po všech trýznivých hrůzách hodně zachraňuje optimistické vyznění posledních momentů.

Bál jsem se nastavované kaše, protože pěkných pár dějových dveří už bylo důkladně dovřeno, ale u téhle jednotky mě čekalo překvapení. Re totiž často není klasickou řezničinou, dokonce se občas netváří ani jako série značky Tokyo Ghoul. První nová akce se totiž rozjíždí pozvolna, velmi odlišně a s tváří nadpřirozené procedurální kriminálky. A hlavní hrdina konečně nepůsobí jako utrápené štěně, snaživě promýšlí další akce a při střípkách vzpomínek nostalgicky a účelně pobrnkává směrem k divákovi. Ústřední parta vyšetřovatelů pak naštěstí není jen povinným křovím a všichni (v čele s úžasnou a baculatou Saikou) mají v ději svoje místo. Není to nejlepší kapitola, ale moje očekávání překonala ve všech ohledech.

Jenny je sice pořád stejně praštěná, nepředvídatelná, hlasitá a jedinečná, jen historky tentokrát poztrácely vtip. A přestože dokáže během jediné příhody spojit manželství, covid, sex, těhotenství a řadu náhod i nehod, uchechtnul jsem se za celou hodinku stěží dvakrát.

Nový Kingův / Bachmanův Running Man, jen s pohnutou rodinnou historií, překvapivě funkčními a silnými zvraty a s přiznanou poruchou soustředění. Dlouho jde hlavně o krvavou satiru se spoustou vtípků a vysokou kadencí hlášek, ale až při finálním zvážnění a v nekompromisním posledním souboji jsem seděl v sedačce přikovaný tak napevno, že bych v něm nejraději zůstal ještě na jednu projekci.

Platí skoro to samé, co při první návštěvě písečné hroudy. Duna je obrovský velkofilm s ohromující vizuální stránkou a strhujícím Chalametem v hlavní roli. Ten bez mrknutí oka překračuje hranice nastavené scénářem, kdy je jeho Paul až do závěrečné třetiny pořád tak trochu ztraceným Pavlíkem a jeho přerod směrem k dějům, které byly přislíbeny, se strhne dost zhurta. Díky němu se tak snáz zapomíná na to, že většina postav (Chani, Irulan a vůbec ostatní benegesseriťanky) je zajímavější než hlavní hrdina a doteď se nedokážu zbavit pocitu, jaká je škoda, když se takhle okouzlující, krutý i složitý svět točí v prvním plánu kolem jednoho zpochybnitelného proroctví. Ale nenechte se zmást. Takhle ohlušující blockbuster je přesně to, po čem se opakovaně volá a kvůli čemu milujeme zvukový virvál, který se má strhnout, když v kině zhasnou světla.

U řeky, na které se stavěly lodě, se pořád hraje bojovný fotbal a ještě alespoň jednou se o něm udělal dokumentární seriál. Bohužel jde tentokrát spíš o minisérii, která to, co mě vždycky bavilo nejvíce, tedy vzestupy a pády tabulkou napříč celým ročníkem, vměstnává přibližně do poloviny jediné epizody. Zbytek je věnován dalším víceméně anonymním obyvatelům a samozřejmě i oněm vymodleným zápasům o všechno. Jedná se tak o zdaleka nejslabší kapitolu sunderlandské kroniky, která většinu času působí vyrobená až trochu na sílu a čistě pro potěchu naléhajících fanoušků, což mě těší. Bohužel radost z tvorby je na první i druhý pohled pryč a body získává jen síla sportovního sentimentu, překvapivě přirozený pocit logického uzavření cyklu a zvrat, který by ve filmu působil přehnaně, ale tady ho napsal sám život.