novoten

Nestačím zírat, jak pozitivně očividně celé osazenstvo vzpomíná na natáčení původní filmu, protože si jinak nedokážu vysvětlit, že se plných 14 let po jeho premiéře komplet vrátilo na plac Camp Firewood. Ještě větší respekt si pak zaslouží i ti, kteří při natáčení původního filmu byli neznámými přihrávači a teď jsou nefalšovanými hollywoodskými hvězdami. Navíc se nejedná o žádný čestný štěk, ale v případě Elizabeth Banks a Bradleyho Coopera o plnohodnotné role a v případě Paula Rudda snad i part nejhlavnější. Zlodějem scén zůstává i nadále Chris Meloni, na jehož postavě je nejvíc znát, v čem tkví největší síla Prvního dne tábora. Jde o ty nenápadné pointy, které skrz nejnemožnější situace musí posunout děj až tam, kde si ho pamatujeme z původního filmu. Činí tak někdy už za hranou parodie nebo přijatelného vkusu, ale za ty nostalgické chvíle s parádním soundtrackem to stojí od začátku do konce. Film byl o něco silnější i sevřenější a třeba Lake Bell nebo Jon Hamm mi sem vůbec nepasují, ale za ono klukovské nadšení, které z každého praštěného dialogu sálá, si i seriál nadprůměrné hodnocení rozhodně zaslouží.

Bláznivé parodie většinou u českého diváka padají na úrodnou půdu, proto mi je upřímně líto, že právě poslední den táborového léta roku 1981 je v tuzemsku převážně neznámou záležitostí a nebýt revivalu od Netflixu, zůstal by neznámým úplně. A byla by to zatracená škoda, protože se od střídmě romantického začátku řítí skrz lavinu šílených vedlejších postav až do finiše, který se nedá nazvat jinak než nefalšovaným půlhodinovým raplem všech zúčastněných. Jako král vychází z celého dění Christopher Meloni, jehož psychotický kuchař Gene si pro sebe krade každou scénu.

Další důkaz toho, že Gibson svého času uměl zahrát drsňáka jako málokdo. Jenže stejně jako nemusím původní Odplatu, nejásám nadšením ani u Straight Up. Helgelandovo dopiplané dítě je sice příjemně přímočaré a vizuálně mnohem přívětivější, ale všechna negativa, která z originálu dělají až příliš sebejistý a přitom vypravěčský selhávající spletenec, zůstávají přítomna i tady.

Tolik motivů a podzápletek, že bych se vůbec nedivil, kdyby šlo o tři filmy sestříhané do jednoho. Přesto ani taková záplava informací a zvratů není na škodu a dělá z Občanské války hutnou půltřetí hodinku. Až závratně blažený pocit mám pak z toho, že to budou právě Russo brothers, kdo se bude ochomýtat kolem Infinity War. Tady si totiž dává sraz tolik postav, že i takový Age of Ultron působí téměř komorně. Já ale příběhy Steva Rogerse miluju právě proto, že jsou... No zkrátka o Stevu Rogersovi. Povýšit účast Iron Mana na druhou hlavní postavu je perfektní nápad, protože Downey snad ještě nikdy nehrál takhle úžasně, ale třeba odbočka ke Spider-Manovi, byť dokonale funkční a lákavá, je až příliš očividným backdoor restartem na to, aby nevytrhávala z tempa. Něco takového by báječně sedělo do Avengers, teoreticky i do Iron Mana, ale tady jsem cítil drobné rozmrzení, že právě tenhle výlet bere prostor věcem důležitějším. Naštěstí zbytek nováčků (Zemo, Black Panther nebo konečně i větší role pro Sharon) i povědomých tváří v čele s dokonalým Ant-Manem padne do příběhů báječně a zapracování Wandy nebo Hawkeye do děje mi dělá obrovskou radost. Vzhledem k hodnocení se mi chce napsat, že se jedná o Capovu nejslabší sólovku, ale vzhledem k tomu, jak dobře jsem se bavil, a faktu, že to i při největší snáze sólovka prostě není, to ani není potřeba. Jen se tentokrát do žánrových mantinelů vstupuje snad až moc zeširoka.

Permanentka do nostalgie pro nás, kteří jsme zůstali - a asi i navždy zůstaneme - sentimentálními blbci. Tady se uzavírá kruh a bilancuje se nad všemi druhy životních ztrát, ale přesto v srdci zůstává jiskřička naděje, že onen zázrak jednou opravdu přijde. Díky tklivé lince profesora Ječmena je navíc očividné, že se loučí i sám Ladislav Pecháček, a že až teď, více než tři dekády po vzniku prvního dílu, svět definitivně přichází o básníky.

V davových scénách patřičně dravé a pohlcující, v okamžicích teroru nutící odvrátit zrak. Jako celek, v poselství za svobodu ducha, mysli a samotného lidství, neselhávající; v možnosti, že něco takového je i v moderní historii reálné, pak fatálně depresivní. Při pohledu na bezchybnou Emmu a strhujícího Brühla rád odpustím pár drobných berliček, protože obsah tentokrát přebíjí důležitost scenáristické formy.

Roztříštěná hra dvou, ve které se směje třetí, v tomto případě Maria Kraakman jako Francisca. Zatímco Schneider je nevýrazný protiva a Bax protiva charizmatický, právě dceři druhého jmenovaného beze zbytku věřím, že vyrůstat v téhle rodině musela být noční můra. Žánrová nezařaditelnost ale cestu k postavám tak jako tak komplikuje, protože ve chvíli, kdy začínám být napjatý, přijde nepochopitelná černohumorná vsuvka, zatímco ve chvíli, kdy bych se mohl začít cítit v odlehčené části pohodlně, dostanou přednost monology o celoživotních psychických problémech. Je to škoda, protože jinakosti není nikdy dost, ale tady je s čestnou výjimkou finální (a díky tomu i pro celý film spásné) scéně zbytečně samoúčelná. 50%

Spoilery - Z očekávané katastrofy je velkofilm plný překvapení. Snyder se totiž obratně vykrucuje z toho, co během propagace působilo jako noční můra, tedy Jesse Eisenberg jako Luthor a Doomsday jako finální monstrum. První jmenovaný, v trailerech ve formě rušivého elementu poskakujícího skřítka, je strhujícím portrétem mladého člověka s velkou mocí, kterého pohlcují vlastní ambice. Druhý pak i při svojí vizuální zaměnitelnosti funguje jako násobná katarze s úžasným soundtrackem na pozadí patřičně titánského (i dostatečně úderného) souboje. Co té katarzi předchází, je ale jedna velká směska, kde se střídá jistota se znatelným tápáním. Nejmarkantnější je to při odkazování na události komiksu, které jsme ale ve filmech neviděli a v dohledné době ani neuvidíme, a to bez ohledu na to, jak nakonec celé stavění velkolepého vesmíru skončilo. Proč zmiňovat Jokera a jeho činy, když jsme ho v tomto světě nikdy nepotkali? Naopak kritizovaná malá domů v podobě Wonder Woman nakonec nepůsobí jako pěst na oko, přestože právě tady si DC do budoucna zásadně podtrhla vlastní nohy. Teď ale stačí, aby Gal Gadot párkrát zamrkala, nahodila všeříkající úsměv, a nejen Bruce Wayne zůstane stát s pootevřenými ústy. Bohužel právě Netopýr zůstává po celou stopáž tím třetím vzadu, což je vzhledem k prostoru, který dostává, největším selháním. Ne snad, že by Affleck byl přímo za troubu, protože melancholické zadumání mu sedí. To jen v přímé konfrontaci s Cavillem, obzvlášť v emocionálních chvilkách, dostává od svého protějšku naloženo snad v každé větě a je trochu smutné vidět, jak právě takto vyhrocené scény nečekaně neuhrává. Naopak Cavill v poloze sestupujícího Mesiáše vládne snad každým gestem a jeho pouto s Lois Lane je nejkouzelnější linkou celého filmu. Po dvou a půl hodinách pořádného rachotu jsem nevstřebal všechno. Halasu je příliš, necitlivého vyhazování vděčných linek také a vadí mi, jak přehrocené je Batmanovo chování vzhledem ke křehkosti celé jeho motivace i jejího rozuzlení. Přesto mělo tohle měření sil smysl, mohlo nakročit k zajímavým tvůrčím snahám, ale všechno přehlušila touha mít co nejrychleji na trhu Ligu spravedlnosti. Na tu se vábilo více než důkladně - a přesto ve mně nevzbudilo pražádnou chuť, natož hlad.

Dva nejtěžší úkoly, tedy vyhnout se bezmyšlenkovité obžalobě a nespadnout do Hledání ztraceného času, vyšly na jedničku. Od poznávání jednotlivých charakterů jsem se přes snahu o alespoň částečné porozumění těm zápornějším z nich dostal až k momentu, kdy jsem visel na každém slově či gestu Pauhofové i Pokorné a jen si přál, aby tenhle příběh mohl mít jiný konec, než jaký mu dějiny určily. Jen mě mrzí, kolik motivů si na svá bedra bere ve studentské linii Vojta Kotek. Je jich totiž až příliš a co hůř - nedokáže jediný z nich uhrát se ctí.

Zatímco v ději roste důraz na technické vychytávky, roste i odklon od předlohy. V tomto případě je to ale dobře. Veronica Roth totiž měla s celou Divergencí parádní nápad, u kterého si ale v posledním díle ukousla příliš velké sousto. Celá zápletka se rozutíkala do všech možných směrů, postav přibývalo takovou rychlostí, že nezbyl čas na jejich důkladnější rozvoj a na samém konci zůstala snesitelná knížka, ale rozhodně nejslabší díl ságy. Dodneška mě to mrzí, protože jsem ji svého času doporučoval, kudy jsem chodil. Filmovou adaptaci, notabene rozdělenou do dvou částí, jsem proto očekával s nemalými obavami. O to víc jsem v kině zůstal zírat na výsledek, který si bere dostatek času na vysvětlení motivací, zároveň u toho stíhá servírovat parádní akční sekvence (Čtyřka ve vznášedle) a dává vyniknout všem obvyklým tahounům (Miles Teller do třetice jako zloděj scén). Ze zmateného uzle je pak v tu ránu parádní velkofilm, na který ale musím vzpomínat s téměř až palčivou bolestí. Se znalostí budoucích zvratů, ze kterých by tenhle tým očividně vymlátil fenomenální finále, mě jeho zrušení a všechny následné machinace s televizním filmem či seriálem, které ani o tři roky později nikam nevedou, vytáčejí do intenzivní vývrtky.