Lima

Co jiného čekat od Vojtěcha Jasného, člověka s velkým srdcem, než čistý poetický film. První, co zaujme po několika vteřinách, je burácivá hudba Svatopluka Havelky, která se pak line celým filmem. Všechny čtyři povídky jsou dějové prostinké, důležitá tam je atmosféra a vizuální prožitek. V první povídce, která je čekáním chlapečka na příchod maminky se zrovna narozenou sestřičkou, kamera kouzlí krásné obrazy s širokými lány, vlající bílá prostěradla na travnatém kopci, to je vizuální rozkoš. V druhé povídce jako hvězda jasná září nádherná Jana Brejchová, největší mladá herecká hvězda své generace a právě ona a krásné výjevy přírody kolem dravé řeky, to se prostě neokouká. Třetí povídka je asi dějově nejambicioznější, v prvním plánu příběh nenaplněné lásky, ale v tom druhém Jasný už zlehka naťukává rozpor mezi zemědělským družstvem a prostou sedlačkou, která má intenzivní pocit, že jí JZD šikanuje. Prostě taková malinká průprava na ´Všechny dobré rodáky´. Ve čtvrté povídce hraje prim stará maminka a smutné psí oči. Tak smutné, že to skoro zavání kýčem, ale krásným. Esenciální Jasný. A jak film začíná zrozením človíčka, tak i končí, kruh života se naplnil.

Je to hodně trikový, hodně barevný, hodně hodně CGI přeplácaný a Lopezka tam na začátku pobíhá s velkým zadkem a přizná v jednom z dialogů, že má vrásky a zakrývá si šediny, protože „holt nikdo nemládnem“ a za to má u mě malý plus, protože její botoxový kolegyně z branže to asi vidí jinak. Dá se u toho v případě vašich drahých poloviček v pohodě žehlit,  já si u toho s gustem zapařil zaklínačský Gwent, takže film tak nějak na půl ucha a jedno oko. Ke konci z toho Jennifer dělá až jakési existenciální drama, kde se na kameru roní velké slzy a už tam chybí jenom velká pusinka na zdemolované sklíčko …. ale co, já tě mám Jennifer pořád rád, sice poslední čtvrtstoletí točíš samý sračky, ale jseš holka pracovitá a to dokážu ocenit :o)

Již ve své době vysmívaný film podle vysmívaného románu Maurice Sandoza, který je zajímavý snad jen tím, že v roce 1945 ho ilustroval samotný Salvador Dalí. Těžko o tomhle filmu psát, a přitom se nedopustit nějakého spoileru, dějového zvratu v závěru, který jediný je na celém filmu pamětihodný. Do té doby, respektive do „přestávky“ ve dvou třetinách stopáže (ano, i tak krátký film měl svoji ´Intermission´) se pohybujeme ve fádních kulisách hradu s pěti herci a z letargie vytrhnou pouze dva netopýrci na provázkách a jeden trikový pohled z okna na bludiště. S ním se tady vůbec pracuje trestuhodně málo, téměř za celý film vidíme pouze jeden vstupní koridor, ale je to pochopitelné, peněz nebylo moc (od samotné předprodukce k finálnímu uvedení do kin uběhly pouhé 2 měsíce). No a na konci se zjeví … mno, řekněme, že monstrum, ale takové, na které do smrti nezapomenete. Již ve své době, která byla na naivní filmy bohatá, vyvolávalo u diváků salvy smíchu. Mělo být možná děsivé, netuším záměr tvůrců, ale spíš ho chcete politovat, obejmout a pohladit. Víc neprozradím :o) Film byl natočen ve zjednodušeném 3D, které tehdy začínalo, takže v některých scénách se vám objekty a herci „vrhaj do ksichtu“ (úvodní tanečnice, netopýři, monstrum skákající z okna). Resumé? Dám nadhodnocené 3 hvězdy, takovéhle oldschool naivní béčka mi v dnešní době vlastně chybí. Ty vás neděsí a nezhnusí, ty hladí po divácké dušičce :o)