Chudáčci

Lanthimos je pro mě top režisér. Jeho uchopení Favoritky a především Humra vnímám jako fantastické. Poor things jsou velmi perverzní zábava s přesahem. Máme tu trochu Frankensteina, Stříhorukého Edwarda, zkoumání vývoje dítěte v dospělého (včetně odpovědnosti za své tělo a dopadem na barvy a styl snímku), emancipaci, tradiční dominantní toxickou maskulinitu i vizuální pojetí, které milovníky Karla Zemana dojme. Emma Stone je naprosto fenomenální a je úžasné sledovat, kam její herectví směřuje. U mě směřuje k mým nejoblíbenějším herečkám velmi rychle. V patách jí je perfektní Ruffalo s pro něj velmi netypickou rolí, která překvapí. Vše funguje, je až strojově přesné a nechybí tomu prakticky nic. Až na jednu drobnost a to jsou emoce vůči divákovi. Nemohu si pomoct, ale ten film i přes svoji technickou a hereckou kvalitu ve mě prostě nedokázal vyvolat dostatečný zájem a emoční dopad. Mám rád gradaci a scény, které ve vás zůstanou. Tady bude hodně meme (Bella tančí), ale scéna, která by ve mě zůstala najdu těžko. (01.02.2024)

Když si odmyslím skvělou Emmu; skvělou masku Dafoea a specifické kamery a vizuál, které sice dokreslují atmosféru, ale mě mnohdy spíš ruší; dost odvážné scény a zajímavý Frankensteinský nápad, zbyde mi trochu dlouhý a nudný film, protože všechno se to rychle okouká a jediná Emma, která by mě dokázala nějak emočně připoutat, si to celou dobu kazí, takže mi jsou nakonec skoro všechny postavy lhostejné, a takový film pro mě ztrácí smysl. (05.03.2024)

Reálně i filmově odporná Ema Kamenná s fungl novým mozkem a mentálním věkem předškolačky freudovsky objevuje svou kundu, přičemž na všechny strany ventiluje černobíle bezelstné dětské zmrdsví, sobectví a sociální nevyspělost ve fantaskním Dalího světě, snímaném vypouklou čočkou. A já musím konstatovat, že se jedná snad o historicky první snímek Jirky Latimérie, podivného to řeckého ufona, po kterém nemáte znuděni xmrti až tak kompulzivní chuť rozšlapat hlavu nějakému uhrovitému rozumbradáčskému pozérskému panici s mastnými vlasy a Kierkegaardem v podpaždí. Možná je to tím, že Jirka tentokrát vypustil své scénáristické ambice, možná proto, že trochu méně fetoval jsoucno, a možná je to Mejbylyn. Nicméně uhrančivé obrazy jsou tentokrát doplněny i vcelku zábavným, místy až dekadentně mrdavým příběhem s kupodivu hlavopatoidními dialogy a poměrně satirickým pseudofilozofováním, z nichž by se sice panna Shellyová asi dvakrát funivě nevyprstila, avšak já tasím vcelku plnotučnou trojku, i když mi z té bestiálně ohavné šišlavé ropuchy Emy zase dvě hodiny zděšeně zalézaly koule do břicha. (29.02.2024)

Další Lanthimosova podivnost. V kulisách, jak od Karla Zemana, se klátí perfektní Emma Stone hladová po informacích a zkušenostech. Doprovod jí dělá Mark Ruffalo, kterej je hrozně vtipnej. Hraje světáka, co konečně našel někoho, na koho nestačí a je prdel jak tam furt žárlí a naříká. Jinak je to chytré, dialogy jsou velice zábavné a pořád se tam souloží. Emma Stone je tam fakt hodně často nahá a ne, není to ani trochu sexy. (30.03.2024)

Yorgos Lanthimos patří k těm kontroverzním režisérům, k nimž si ani po několika viděných filmech nedokážu stále vytvořit jasný názor, podobně jako kdysi u Larse von Triera, protože zatím co snímek – to totálně rozdílné dojmy od jednou čirého odporu až po jindy skvostný zážitek... a Chudáčci se pro mě na této vlnovce vyhoupli úplně nejvýš a nemít tak přehnaný rozsah bizarních sexuálních scén, snad poprvé jdu s hodnocením i na maximum. Propracovaná výtvarná stránka naprosto kouzlí pro divákovo oko, nejen s častým využitím oka rybího, a byť by šlo namítnout, že některé formální prvky jsou samoúčelné, dokázal mě nadchnout i přechod z černobílého vizuálu do barevného, protože zážitkem bylo už jen mít možnost vracet se do známých prostředí (např. přednášková aula) i k postavám, jaké jsem dlouhodobě poznával černobíle, najednou v magických přidaných barvách. Fantasknímu epickému příběhu s variací na Frankensteina ta vymalovaná aranž kostýmů, kulis, pozadí moře, záběrů velkoměst v neurčitém budoucím čase náramně sluší, stejně jako nadsázka, kterou režisér spolu s herci do příběhu o uměle znovuzrozené ženě Belle vkládá. Emmu Stone si pamatuji jako milou talentovanou holku z La La Landu a rozhodně nezklamala ani po čase v rozdílné poloze. Její obdivuhodná herecká kreativita ve ztvárnění „oživlé mrtvoly“, prožívající si znovu vývin dítěte a zažívající bizarní situace, je nespoutaná a pomáhá udržet filmu vtip. Velice se mi líbil i mužský trojlístek „vědecky“ přesného Dafoa, tajemného Youssefa (kterého jsem zaregistroval poprvé) a bonvivánského Ruffala – takže jsem výjimečně v režii Lanthimose plně spokojen i s hereckými výkony, byť ke konci už (žel) došlo i na nějakou scénu, kde jsem měl pocit, že se na chvíli i s herci vrací onen starý, chladně odtažitý Lanthimos. Naštěstí jen na chvíli, protože jinak vedle loňských Stovek bobrů jde o snad nejnápaditější žánrový počin posledních let, s jakým se setkávám a jaký mě po svou dlouhou stopáž úspěšně přenesl do svého nápaditě podaného světa. [85%] (03.02.2024)