Willy Kufalt

Ve své době hodně odvážný film, u kterého si vlastně neumím představit, že by si ho někdo troufl a dokázal s takto autentickým obsazením, bez triků, natočit i dnes. Z dnešního pohledu již Tod Browning není zdaleka jediným režisérem, který si naplnil svůj film hromadou postižených postav, příp. hercemi s nějakou tou odchylkou (za všechny zmiňme Herzoga a jeho „Trpaslíky“ :o)), ale takto pestré panoptikum lidských tvorů s nejrůznějšími druhy fyzických anomálií a postižení se jen tak nevidí... výjimečně fyzicky normální muž v cirkuse zase vtipně koktá! ...a pohled spolu s prostředím, dějem filmu i jeho podáním je to často nesmírně zajímavý. Jednou až groteskně milý, když vidíme zručně skákajícího muže bez nohou po rukou po schodech s veselým nadhledem a projevem, jednou lehce dojemný u dívání se na řádění šťastné sešlosti „divných tvorů“ na louce, jindy naopak zamrazí, třeba u plazícího se člověka bez rukou i nohou (což bylo na pohled až nepříjemné) i nad samotnou myšlenkou o lidském pohrdání odlišností a netolerancí vedoucí až k nenávisti a špatným úmyslům. Možná, že horror v běžném současném vnímání už dnes Zrůdy moc nepřinesou, za mě ale skvěle reprezentují nejen dobu vzniku, ale hlavně ještě o něco starší epochu, která před rozvojem horrorového žánru ve filmu přinášela „děsivé senzace“ často jinými způsoby, třeba v podobě pouťových atrakcí, jež také rámují tento film. Hlavní herečka, za jejíž postavou se nakonec skrývá ta skutečná zrůda, je místy svým afektem až nesnesitelná, ale mimo to účinek z filmu je pro mě i v roce 2024 podnětný, poutavý, pořád originální, hodinová stopáž ve vztahu k jednoduché zápletce akorátní a poslední třetina hodně napínavá! [80%]

Nekouřím a snad nikdy jsem neměl v ústech cigaretu (byť jen nezapálenou), ale překážkou k zalíbení v tomto filmu to vůbec neznamená. Smoke nabízí sled navazujících „kapitol“ ze života několika obyčejných postav trávicích čas u jedné trafiky (a pár dalších lidí kolem nich) a evokuje mi (kratší) televizní seriál na pokračování, v němž si vás možná na první dobrou nezíská úplně každá z postav, ale časem s vyvíjením a propojením příběhů zjistíte, že vás stejně začne zajímat osud většiny z nich a sleduje se to najednou úplně samo... a vděčíte za to scénáři i nezapomenutelným hereckým výkonům. Hodně mě v postavě zádumčivého, nevyrovnaného spisovatele bavil William Hurt, který se už blýskl úvodním zasvěceným vyprávěním o kouření a případné váze kouřu. Na poslední chvíli jsem si ale v závěrečné epizodě díky vyprávění rodinné vánoční povídky stihl plně oblíbit i Harveye Keitela se zálibou ve fotoaparátech. To prosté nalezení stejné vlny v závěrečném dialogu obou chlápků za stolem, ze srdce a čisté úpřimnosti, vytvořilo pro mě první ze dvou nejsilnějších momentů filmu – s nasledujícím černobílým ztvárněním oné povídky, za doprovodu skvělé písně Toma Waitse, pak záhy přišel i ten druhý. [80%]

Zpracovat téma z řady tělesných postižení, psychických poruch či umírání, aby film zůstal působivý, nezaváněl citovým vydíráním, nespadl s vyústěním do hluboké deprese a současně ani náročné téma nezjednodušoval, je docela kumšt. U nás se to opakovaně dařilo Karlu Kachyňovi i Jaromilu Jirešovi. Podobným způsobem, byť s odlišným stylem, na mě včera zapůsobil i tento film Juliana Schnabela. Ač lze obdivovat nekonvenční práci kameramana, první půlhodina plná rozostřených detailů, subjektivních záběrů a rychlých pohybů a střihů ve spojení s náhledem do duše zcela ochrnutého muže, vidícího ke všemu pouze na jedno oko, přenášela na mě až silně nepříjemný prožitek a podívaná to nebyla lehká. Rvoněž mi chvilku trvalo, než jsem pevně začal chápat způsobu navazování komunikace přes neustále hláskovaný sled abecedy, ale začal jsem si zvykat podobně jako Jean-Do, být vděčný za každé zastavení obrazu se zjemněním atmosféry směrem k vlídné starostlivé komunikaci a některé umělecký výjevy na sypající se skály nebo detailní zákoutí přírody mě fascinovaly. Pocítil jsem vyloženě vydechnutí, když se Jean-Do se svým stavem obdivuhodně smířil, kamera se tak poprvé naplno vzdálila a atmosféra i nadále zůstala podobně citlivá, uhrančivá, nabízející možnost plného procítění s hlavní postavou. Výkon v hlavní roli (Mathieu Amalric) na mě působil (ne)uvěřitelně hodnověrně a taky jsem zaplesal nad účastí Maxe von Sydowa, který i na ploše dvou výraznějších scén rozehrál v roli otce podobně dechberoucí výkon. Paradoxně během nejzásadnějšího flashbacku ke konci s objasněním příčiny se mi vyprávění začalo zdát lehce utahané, ale i tak rozhodně silný zážitek. [85%]