Dobrý šéf

Už z názvu je jasné, že to může být buď ironie nebo sci-fi. Javier Bardem ne náhodou šéfuje zrovna továrně na výrobu vah. Své zaměstnance vydává za svou rodinu, neváhá jim řídit i osobní životy, či použít nijak zvlášť čestné metody. A když to nejde po dobrém, tak půjde třeba přes mrtvoly. Situační komedie značně aktuální, která má celkem dost slušně rozehraných scén . (07.05.2022)

Julio Blanco vyzerá na prvý pohľad ako ideálny šéf, ktorému záleží na každom jednom zamestnancovi. Až som sa obával, čo môže takýto film vlastne priniesť, keďže všetko vyzeralo tak bezchybne. Postupne sa však začínajú kopiť rôzne situácie a nedostatky, ktoré Juliove idealistické črty dostávajú pod priamu paľbu. Postupne sa z toho stala celkom temperamentá dramédia. Scenár bol naozaj vydarený, aj keď miestami to bolo zbytočne prehnané, ale našťastie žiadne extrémy. Napokon aj tak Julio dosiahol svoje, takže môže byť so sebou spokojný. Javier Bardem zas a znovu výborný! 4* (03.03.2023)

Režisér a scenárista Fernando León de Aranoa divákům naservíroval slušně rozjetý příběh s vybroušenými dialogy a dobře vypointovanými situacemi. Nutno podotknout, že prošedivělý Javier Bardem se v titulní roli herecky zase jednou pořádně vyřádil. Ztvárnil zde vypočítavého šéfa, který pro blaho svého podniku udělá téměř vše, přičemž se neštítí žádné levárny. Z velké části i díky jeho famóznímu výkonu jde o velmi zdařilou společenskou satiru, při jejímž sledování sice nebudete ronit slzy smíchu, ale zaručeně vás pobaví. (75%) (25.10.2023)

Samotná myšlenka filmu neni vůbec špatná a Javier, který hraje skvěle záporáky, předvedl opět výborný, uvěřitelný výkon a tentokrát v roli klaďase! Aneb když jste hodný a starající se o dobro ostatních, tak jak už to bývá, snaží se každý s váma vy*ebat. Film se ovšem hrozně vlekl a vy si tak od 30 minuty přejete, aby už hlavnímu představiteli bouchly saze. To však ne a ne přijít... Čekáte, že bouchnutí bude velkolepé, ale ono moc nebude. Za mne 70%, z tématu se dalo vytěžit mnohem více a to i co do zábavnosti. (20.07.2023)

Kašlu teď na film, chci si zapsat, co mě stál. Včera v osum večer bylo v Hradci kino naslepo. Žeru tyhle akce, takže volám do kina, jestli mi prozraděj aspoň dýlku filmu kvůli spojům domů. Prej 90 minut. To vychází, tak sedám na vlak, mám to do Hradce hodinu a čtvrt. Během první scény si v poloprázdným sálu do řady za mnou neomylně sedaj dva páry, instinktivně zdrhám o dvě řady jinam a slyším za sebou vtipný komentáře. No nic, film supr, po konci koukám na hodinky. Hovno 90 minut, přes dvě hodiny to mělo! Běžím zpátky na vlak jak debil, ale zbytečně; poslední spoj má sekeru 85 minut... Paní u přepážky mi nabízí, že mi proplatěj taxík, když si koupím lístek. Seru na tuhle imbecilní dohodu a jdu trpělivě čekat mezi bezďáky. Po půlnoci skáču na to opožděný tele, samozřejmě poslední spoj do mojí finální stanice mezitím nečekal a ujel. Kdo by taky čekal dvě hodiny, až Český dráhy milostivě najdou cestu z Prahy. Vyrážím tak domů pěšky, venku jsou krásný tři stupně a přede mnou ještě hezčích patnáct kilometrů. Procházím náměstím, u popelnice vidím opřený nezamčený kolo; bez rozmýšlení nasedám a podél řeky jedu mlhou a tmou jako sériovej vrah z noční směny. Teď budou tři ráno a já konečně sedím doma v kuchyni. Jdu spát, ráno po snídani hodím kolo do auta a zavezu ho zpátky k tý popelnici. Třeba se jednou bude hodit dalšímu takovýmu volovi. A vy teda co, vtipní kluci a holky, co jste mi v kině div nevlezli na záda - udělali jste pak večer jeden pro druhýho aspoň z půlky tolik, co já pro tenhle film? Anebo už od deseti objímáte plyšáky v postýlce? Dobrou noc. P.S. Na tom kole jsem nezmrznul jen díky Amoru jménem Liliana, která mě hřála stejně jako pocit z překvapivě nabitýho večera. (12.10.2022)