Zlatý věk

Později Bunuel pochopil, že aby film mohl podvracet, hrát si a experimentovat, musí nejdřív nastavit nějakou úroveň komunikace s divákem. Když třeba píšete román, nemusíte to řešit - čtenář ho vždy musí číst a vždy tedy existuje nějaká jistota přenosu informací. TU obrazu, na který se návštěvník může dívat, jak dlouho chce, to platí taky. Jenže u filmu neni bez nějakého aspoň základního ukazatele možné věnovat kompletní pozornost všemu. Zachází to tak daleko, že už u Zlatého věku opravdu nemám pocit, že ho má smysl sledovat, protože se něčeho dočkám. Prostě jen hodinový sled mechanicky řazených surrealistických výjevů, které většinou vznikly tak, že Bunuel náhodou měl po ruce tyhle záběry, tak je použil, nebo ho s Dalím napadla tahle konina, tak ji zrealizoval. No a co? Hledat v tom snový smysl je ztráta energie, na to jsou od Bunuela mnohem zajímavější tituly, o kterém už nějak přemýšlel. Ve kterých nejde jen o předvádění bizarností, ale i něco sdělují. Tohle je jen raný experiment, mechanický surrealismus bez opodstatnění, zajímavý spíš z principu než z provedení. Takže uznávám cíl Bunuela šokovat dobové publikum, ale tím bohužel zároveň docházím k tomu, že dnes už ten film nemá smysl. Ten byl naplněn. (20.10.2013)

No, co říct. Film je to surrealistický, ale možná ne tak moc, jak bych si představovala. (To je jen konstatování, není to ani dobře, ani špatně.) Je to typické dílo tvůrčí dvojice Buňuel a Dalí, něco jsem od nich viděla a musím říct, že můj šálek čaje to není, ale oceňuju nápady, některé kombinace záběrů apod. (11.04.2012)

Své zředěné Saló si může natočit každý schopnější režisér. I kdyby mu doba nepřála, i kdyby to měl být celovečerní debut. A i kdyby by měly být všechny konotace prosté a nekultivované. Buñuel je však modla, k níž se nejeden intelektuál rád vrací a Zlatý věk je, přes všechny nedostatky, pokusem odvážným. Šokující, s dostatkem důvtipu, jen povrchní. Jako služba nesmrtelnému markýzovi úspěch, jako start dlouholeté kariéry taktéž, jako její součást zapomenutelné. (10.08.2012)

Ranný Buñuel mne překvapil, po předchozím pižlání oka bych nevěřila, že dokáže být tak sžíravě vtipný, aniž by se musel dopouštět nauseutvorných záběrů. Inspirátor Monty Pythonů se vykašlal nejen na konvence, ale na zažité hodnoty, které cupoval bez uzardění. Za vrcholný pocit zmaru lze zajisté považovat vyhození žirafy z okna. (11.04.2014)

Pri hľadaní odpovedí na rôzne obskúrne a nekonvenčné otázky na filmových subredditoch bývalo pomerne frekventovane skloňované meno Luis Buñuel. Jeho krátkometrážnu prvotinu Andalúzsky pes o rozrezanom oku som nevidel & ani sa nechystám. Zlatý vek bol však na neodolanie. Keď som sa raz pýtal, či počas fungovania Haysovho produkčného kódexu (1930-1968) býval v Hollywoode režisér, ktorý do svojich diel pretavoval svoje fetiše à la Tarantino, odpovede sa našli dve – #1 Jasné nie. Bolo mi pekne vysvetlené, že štúdiový systém v tom čase znamenal aj niečo ďalšie – že režisér v podstate (poväčšine) nebol predĺženou rukou svojej vlastnej kreatívnej vízie, ale práve tej štúdiovej. Inými slovami rejža dával dokopy to, čo chcela hlava štúdia a/alebo producenti, čo bolo mimo iného ukázané napríklad aj vo vynikajúcom filme Vopred vinní na čele s Robertom De Nirom, kde hral aj Marty Scorsese a viac ako len krátke cameo, ktorý má na tejto prihriatej databáze len zasrané dve stovky hodnotení, ale to už je na inú debatu. Pre odpoveď na všeobecnejšiu verziu tejto otázky dobre poslúžil aj dokument Skin, ktorý vyššie uvedené potvrdzuje. Hoci tam bol napr. ako fetišista Tarantinovho razenia spomínaný legendárny Cecil B. DeMille, no materiály na podloženie tam neboli žiadne, čo len ďalej dosvedčuje. Vec sa ale mala inak v európskych krajinách, kde kódex nič neznamenal a nahota na filmovom páse nebývala až tak raritná. S tým súvisí odpoveď #2. L'Age d'Or. Meno filmu, ktoré sa v opytovacom vlákne objavovalo v každej druhej odpovedi. Okrem veľkej tonáže absurdnosti a úchylnosti naprieč sexuálnym spektrom snímka konkrétne na foot fetishism neodkazovala len implicitne, ale aj explicitne, a to rovno scénou, kde sa istá mladá pani (a pán) veľmi vzrušene a uprene díva na nohy veľkej bielej mramorovej sochy, aby nakoniec začala olizovať jej prsty. Čo je len špičkou ľadovca zo všetkých ponúknutých scén. Je pravda, že o fr. surrealizme vo filme viem hovno, že o Buñuelovi som vtedy počul prvýkrát a tiež, že nemám hlbšie znalosti francúzskej kinematografie na to, aby som s určitosťou (nie domýšľaním) mohol povedať, že Age of Gold bol na tú dobu príliš. Rád si ale v tomto prípade domyslím – film bol v 30. rokoch minulého storočia rozhodne príliš a dokázal šokovať. Zároveň však s mnohými dnešnými divákmi prakticky nemusí vôbec pohnúť. Nuž, časy sa zmenili. Čo sa ale nezmenilo je skutočnosť, že pozerať viackrát takýto film len kvôli jednej scéne so sochou je pekná blbosť... (9.11.2021) (24.12.2021) (24.12.2021)