Pád Berlína I.

Už vím, od koho Američané okoukali ten nechutně přehnaný patos a nutnost patriotizace i toho nejuniverzálnějšího příběhu. Paradoxně tak v oblasti kinematografie stojí na stejné straně barikády se svým odvěkým politickým nepřítelem. Hollywood je ve své universální propagaci „úžasného amerického života“ přeci jen výrazně snesitelnější a shovívavější, neboť cílí i na neamerické publikum. Oproti tomu tehdejší SSSR jakožto komunistická země uzavřená před vnějšími vlivy (především kapitalismu) cílila svou tvorbu na národní publikum za účelem politického usměrňování a výchovy. To, co bylo ve vrcholném období studené války (50. léta) v Hollywoodu mile úsměvné a zábavné (marťané z rudého Marsu jako alegorie na atomovkami ověšené „komouše“), se nedá se snahami SSSR vůbec srovnávat. Sověti si nebrali servítky a jejich propagandismus a patriotismus patří k tomu nejotravnějšímu, co kinematografie nabízí, čehož je důkazem právě dvojdílný Pád Berlína, v němž je Stalin vyobrazen jako mýtický ochránce míru, pravý otec všech Sovětů a milý strýček všech politických sympatizantů. Scéna, ve které je Stalin vyobrazen jako dělník tím způsobem, že okopává stromky, mě opravdu srazila na kolena a být součástí cílového publika, cítil bych se nanejvýš uražen. Všechny ty ódy na „rudou“ zemi a „rudé“ obyvatelstvo jsou prosté, kýčovité a ve své podstatě naprosto debilní, což platí i pro celou romantickou linku soudruhů Aljoši a Nataši, která vyniká v přehnané teatrálnosti herců a roubování dělnických ideálů. V tomto ohledu se pak z Pádu Berlína stává nechtěně úsměvná podívaná, která občas neplánovaně pobaví a spolu s opulentní výpravou a celkovou vizualizací (ač navýsost kýčovitou…) mi přeci jen brání v udělení nejnižšího hodnocení. Uzpívaný a donekonečna natahovaný závěr je pak ryzím filmovým peklem. (01.10.2010)

Ako už uvádza titulok v názve filmu: SLÁVNA PROPAGANDISTICKÁ DRÁMA (vo svojom výsledku však skôr komédia či fraška) O KONCI DRUHEJ SVETOVEJ VOJNY. Film má silne vybudovaný kontrast (vlastne celý je vybudovaný na kontrastoch) medzi dobrými Rusmi a zlými Nemcami, no vinou propagandy a až prílišne okatej idealizácie Stalina a jeho mierumilovného a pracovitého národa sa môžu veľmi ľahko tieto úlohy vymeniť a s môjho pohľadu sa mi nakoniec omnoho sympatickejší javili Nemci. Tak isto sa dá povedať, že postava Hitlera (V. Savelyev), zo všetkými jeho šialenými a neurotickými vlastnosťami je omnoho lepšia ako pokojný a rozvážny Stalin (M. Gelovani), ktorý najviac zo všetkého miluje svoj ľud a ľud jeho, pričom hneď v prvom zábere je priam v komickej situácii okopávania záhradky. Čo sa týka technického spracovanie, i keď sa jedná o starý film, myslím, že beztak mohlo byť lepšie odvedené a nemá čím nadchnúť, o niečo lepšie je potom na tom hudba slávneho Dmitrija Šostakoviča. Cez všetky ohlasy je nie je ohodnotenie tohoto filmu ľahkou záležitosťou a moje hodnotenie je akýmsi kompromisom. (24.05.2008)

To není válečný film, ale parodie na válečný film... většina komedií, které jsem v poslední době viděl, není tak vtipná jako tohle... obvzláště kreace s Adolfem Hitlerem nebo Werichovo ztvátnění Goringa... fanatická komunistka učitelka je nářez. Válečné scény vypadají asi jako když sem si s kamarády jako malej hrál na vojáky :o) "Ja nebyt syčak, ja oficir!" "Až se dostanu do Berlína na tu tvou Friedrichstrasse, tak ti taky zničím dům." Prostě nářez! (12.02.2008)

Z ryze filmového hlediska jasný odpad a čirá amatérština, ne tak z hledisek dalších. Divák žasne a vidí věci nevídané - úžasný je kontrast Stalina jako všudympřítomného poloboha v němž se snoubí vojenský génius Napoleona s altruismem Matky Terezy a cholerického, hysterického a psychopatického Hitlera coby kašpárka peskovaného Evou Braunovou za neumyté vlasy. Ostatně i suity obou diktátorů jsou zážitkem sami o sobě, zvlášť ta Hitlerova boduje. Co dodat - "Pád Berlína" je groteska, před jejíž komičností blednou i jména jako Buster Keaton nebo Harold Lloyd. (13.02.2008)

Komsomolská pravda a loutkové politbyro. Krásné, jak spolu s těmito gumákovými opusy člověk lépe chápe celý průser čs. kina, do kterého jsme se tak lehce dostali Benešovým podpisem. Nevidět Zítra se bude tančit všude 15x, nevěřila bych, že Stalin může fungovat jako seznamovací kancelář. Ocelář a učitelka by sice k sobě měli i tak blízko, protože ocelář to nebyl ledajaký, ale jedině radou Stalinovou překlenuli tito i kulturní rozdíly. Jak prosté, milý Watsone. Elixír zapůsobil opravdu mocně, když se i Ева Браун stala fanynkou Claretty Petacci a kontrolovala svému Vůdci nehty. A co na to Y. Verikh? Vystřídal dva mocné kostýmy, jednu sváteční uniformu s řády v barvě námořnické modři ve velikosti menšího stanu, a druhou v domácím stylu, bohužel s hořlavou koženkovou vestičkou v barvě říšského dřeva. A Stalin? Však víme, jak to s takovými bývá. Sadař - sadista. (15.12.2010)