NinadeL

První ze dvou hostovaček Johna Diggle (Davida Ramseye) z Arrowa.

První epizoda se seriálovou Julií Pennyworth. Obsazení Christinou Wolfe bylo klasické whitewashing drama, protože v komiksech je to tmavá dcera Batmanova komorníka Alfreda a Mademoiselle Marie (ale až od roku 2014). Původně byli bílí všichni a Julia začínala jako Julia Remarque, na jejímž charakteru se nejvíce podepsalo to, že její matka byla hrdinkou Résistance intérieure française za 2. světové války.

První epizoda s tajemnou Safiyah Sohail, kterou znají jen čtenáři Batwoman vol. 2 z éry DC Rebirth. V komiksech je to bývalá milenka původní Batwoman, v seriálu je přepsaná jako nemesis Alenky.

Kdo čekal na pohřeb Kate Kane, tak se konečně dočkal. Všechny vedlejší postavy dostaly dostatek prostoru k truchlení a nakonec se ukázalo, že i ten nejméně pravděpodobný zvrat byl rozepsán velice dobře. Jako druhý story arc série tu zesiluje příběh s Black Maskem, což je klasický záporák z Batman světa z 80. let, ve filmech dostal nejvíc prostoru v hraných Birds od Prey a animáku Catwoman: Hunted. Spojnicí mezi ním a Safiyah Sohail je Enigma Evelyn Rhyme, zajímavá verze další klasické postavy z DC komiksů. Ta původně po roce 2006 začínala jako dcera Riddlera, ale seriálová verze nabízí zase jiný příběh. Tady je klíčovou postavou pro zrod psychopatické Alenky.

61. celovečerní Disney je moderní směsí klasických dobrodružných příběhů z nitra Země. Dynamika vztahů v rodině připomíná Indiana Jonese, ale prakticky lze vzpomínat na cokoli od Vernerovek přes Narnii nebo Pellucidar. V kontextu Disneyovek téma navazuje na Atlantis: The Lost Empire, ale výsledek je bohužel stejný propadák jako jiná klasika Treasure Planet. Propagace Strange Worldu film doslova odpískala předem a jen naprosté minimum lidí si vůbec všimlo, že Disney do kin posílá další celovečerák. Nebylo té téma, což je docela škoda, protože po delší době Disney nabídl klasický rodinný film pro všechny věkové kategorie. Sympatické postavy, nádherné prostředí a příjemné poselství.

Abych nepracovala jen s primárními pocity, poslechla a přečetla jsem si několik hloubkových rozhovorů s Michalem Samirem a musím říct, že je skoro až komické, jak ten člověk uvěřil vlastní umělecké licenci. Měl devět dílů na životopisný seriál o zpěvačce, která se nedožila ani padesátky. A přesto mu to nestačilo / nebo se mu to zdálo příliš zahuštěné a byl ochotný celé díly sestavit jen z náladových obrázků navozujících určité pocity. V závěrečné sérii si vychutnal hranou verzi toho kardinálního nesmyslu kolem únosu do Itálie a dal příležitost některým hercům vytvořit parodické verze nechvalně známých figurek české bulvární scény... Škoda slov. Ano, jistě, z životopisu Bartošové šlo vybrat zkratky na téma "jak vesnická holka přišla do hlavního města dělat kariéru," v další kapitole sledovat "jak stejná holka řeší svoji první aféru a jak odmítá zůstat doma na mateřské" a v závěru "jak vzdá život po tom, co se jí nepodařilo vrátit se na výsluní". Ale tyhle floskule a další velmi podobné teze by šly navázat na životopis prakticky každého umělce nebo veřejně známé osobnosti. Kdy tenhle seriál pracoval s tím, že Iveta Bartošová nebyla nějaká zaměnitelná nula z komparzu, chvilková hvězdička? Nikdy. Teď se jen opakuje stejný vzorec. V době, kdy vrcholil lynč na Bartošovou, se Michal Samir zařadil mezi tu nechutnou většinu, která si nárokovala odplivnutí nad Džambulkou. A teď po deseti letech si stejně agresivně nárokuje vyprávět vlastní příběh, k jehož zpracování mu ale chyběli nejen zkušenost, ale i talent. Tohle bylo hodně drahé sypání popela na hlavu.

Tady se naplno ukázalo, že si Michal Samir potřeboval nasypat popel na hlavu a bohužel všechno, co celé ty roky schovával za uměleckou licenci, selhalo na plné čáře. V prvních dvou sériích jsem s ním zkusila hrát hru na fikci, ale poslední série je průser. Výběr událostí, které rozpitvává a které naopak ignoruje, je tragický. Zobrazení rozpadu osobnosti hlavní hrdinky je nekoncepční, postavy kolem ní karikatury. Tohle měl natočit někdo, kdo si tím nepotřeboval řešit vlastní selhání.

Trvalo to tři roky, než emoce opadly. V mezičase jsem dokoukala celou Supergirl a Supermana a Lois. Ale teď jsem docela zvědavá na to, jak se seriálu podařilo navázat s novou Batwoman v podání Javicie Leslie. Problém (anebo výhoda, záleží, jak se to vezme), je skutečnost, že nová nositelka kostýmu s maskou, Ryan Wilder, je postava zcela nová. Vytvořená na klíč situaci v seriálu, ve kterém odmítla pokračovat hlavní představitelka Ruby Rose. Ruby Rose předčasně uzavřela svou DC kariéru kvůli zranění páteře, což se jí nelze divit a budiž jí přáno do budoucna pokračovat v práci za mnohem bezpečnějších podmínek. Tvůrci tedy dostali do rukou situaci, ve které měli zůstat na svých místech všechny vedlejší postavy a novou hrdinkou se měla stát holka, která měla ve všem v životě smůlu. Ryan Wilder má hodně škraloupů, falešné obvinění, odsezené měsíce ve vězení, dětství prožité po dětských domovech a několik traumat. Z toho se už dá poskládat motivace k páchání dobra, navíc, pokud holka ovládá bojová umění. Takže seriál i ve své 2. sérii kupodivu šlape, pořád je dost temný oproti jiným seriálům ze světa DC na CW, ale to rozhodně není mínus. Alenka má zajímavou novou vedlejší linku a jediné hlavní zklamání vlastně je, že Ryan Wilder prakticky neexistuje v komiksech (pár panelů s touto postavou najdeme jen v Batgirl 50/2020, DC Essential Graphic Novels 2021, Batman: Urban Legends 5/2021, DC Pride 2021, Earth-Prime 2023... a jediný ucelený příběh dostala v minisérii v rámci Earth-Prime 2022, což není moc). Ale ona samotná Batwoman jako sólový titul nevychází od roku 2018, takže tady vlastně není co řešit. Prostě zazářila v éře The New 52 a pak splynula s ostatními v Bat universu.

Příběh Věry Sosnarové (1931-2024) inspiroval k dalšímu sólu pro Jiřinu Bohdalovou. Vznikl sice průměrný televizní film, leč zvláště rezonující v zemi determinované Hankou a Lindou.

Perverzní hyenismus v přímém přenosu. Tohle je celý ten důvod, proč se tu tři roky vyrábí seriál. Aby vznikla hraná verze cesty Rychtáře do Itálie. WTF?!