Velké nic

Vít Klusák společně s Marikou Pecháčkovou natočil zdařilou pandemickou reflexi. Není tak vtipná, jak se snaží tvářit propagační materiály, a na rozdíl od některých předchozích Klusákových snímků neobsahuje ani jednoznačné poselství – právě díky tomu nám ale umožňuje takové zamyšlení, jakého jsme s nevelkým odstupem času schopni. Více zde. (24.03.2023)

Film, na který jsem čekal od Nošovic napadení. Soustředěná, bystrá observační dokumentaristika, kde se režiséři nederou před kameru, zbytečně nemanipulují, uměle neinscenují problémy a naopak hledají zvláštní logiku doby, v níž přestaly platit tradiční řetězce příčin a následků. Je v tom empatie a pochopení, jemná ironie i snaha pojmenovat, v čem Covid změnil vše a v čem naopak nezměnil nic. Měl bych drobné výhrady k dramaturgii, možná to mohlo být o pár minut kratší a v závěru méně sázet na operu / masky (což je krok předem odhadnutelný), ale drželo mě to ve střehu celou dobu a silně to evokovalo ten pocit bezčasí a vykloubenosti existence. Navíc cením, že Peterková není další Daliborek. Kandidát na český film roku bez debat. Všechnu moc Vachkovi! (13.03.2023)

Skvělá práce! Obrovský pokrok od dokumentu V síti - Velké nic je nejprogresivnější český dokument posledních let. Filmařsky suprově zvládnuté, přestože mi tolik nesedl střih a mrzí mě absence éry distanční výuky. Každopádně Velké nic je velké překvápko - stručné, výstižné, momenty ikonické, vtipné, smutné a hlavně bez přetvářky zpracované dílo, které bude patřičným odkazem na dobu COVIDu pro další generace. Přestože zde není zaznamenána ta distanční výuka, je to na jedničku natočený dokument, který bude zrát jako víno. (09.03.2023)

Vzhledem k tomu, že jsem se stal malým finančním podporovatelem, tudíš i srdcovou záležitostí tohoto dokumentu, hodnotím ho samozřejmě jen v tom nejlepším světle. :) The Great Nothing zachycuje v bezbarvé artové formě velmi specifickou dobu, která kdoví proč konkrétně vznikla. Číňané stihli všechno uklidit nežli vpustili světovou kontrolu na návštěvu. Ale to bych zase šířil konspiraci, které se tak začalo dařit po spuštění neuvěřitelně fatální zdravotní situace na celém světe. Z odstupu času vzpomínám jak sme si nechávali od kamarádů lahvičky s dezinfekcí za dveřmi. Jak jsem koupil vystrašenej z nedostatku předražené roušky od dealera na černo. Jak jsem se zastihl někdy v březnu 2020 u stolu u oběda a čuměl zaseklý do blba..´´Tak už je to tady, to je konec světa, umřu nebo mi umřou stárnoucí rodiče?´´ Schůzky kamarádů na tajňáka, chlastačky, šití roušek na mašině. Hádky lidí u obchoďáků. Zpívající lidé na balkonech. Odnětí svobody chlapovi, co v nouzáku ukradl rohlíky. Babišova nezvládnutá garnitura. Ukřičené dezinformační a konspirační figury nadávající epidemiologickým expertům. Vlastenecká shromáždění na náměstích. Tlučení provokatéři na ulicích. Vylidněná prostranství. Sportování s rouškou na ústech, strach opustit územní část své obce. Práskání zaměstnanců, kteří nosí roušku na půl huby. Epidemie se cyklicky vrací, vždycky tu byli s námi, aby ukázali, kdo měl jaké štěstí na sílu organismu a ducha a jak se s tím dokážeme vyrovnat. Osobně jsem nebyl nikdy očkován z vlastního rozhodnutí a také trochu lenosti a covid19 mě stejně taktéž zastihl a doslova vypnul na 3 týdny. Z lidí, kteří chodili po nemocnicích s telefonem v ruce a řvali, že covid neexistuje mě bylo vždycky smutno. Dokument nám to na 100minut zpřítomní, abychom si uvědomili jak křehcí a naivní jsme. Zvlášt poděkování všem doktorům veškerému personálu a záchranným složkách a zvlášť poděkování za filozofické úvahy Karla Vachka, který se nádherně poslouchal. (24.08.2023)

Pěkné ohlédnutí za covidovou pandemií a meditace na téma, jak naše společnost umí zvládat krize. Neumí... Klusák s Pecháčkovou (K+P) to neříkají slovem, ale zato velmi výmluvně obrazem.___ To schéma: "počáteční afekt (euforie/dysforie) společnost sjednocující --> postupná frustrace a vzdor společnost rozdělující" se s námi táhne už od sametové revoluce až do dnešní ruské agrese vůči Ukrajině a stojí za tím, že z krizí (víceméně krátkodobých) se neučíme, ale vyrábíme krize další (avšak dlouhodobé a hlubší). A jak velmi trefně ve filmu zazní: "Nebojím se tohodle. Bojím se nás."___ Tahle meditace se K+P povedla a myslím, že jde o Klusákův nejpřístupnější, nejméně konfliktní a vizuálně nejhezčí film. Černobílý obraz ještě zesiluje ten odstup, který už teď od covidu máme, a zvýrazňuje tu meditativní náladu, která nám umožňuje zamyslet se nad tím přechodem z krize do krize (z covidu do všeobecné rozhádanosti).___ Film není bez názoru, není to "absolutně objektivní" nestranná analýza. K+P názor dávají jasně najevo střihem a řazením scén, střídáním promluv o chřipkách a konspiracích jakýchsi skrytých všemocných hybatelů světového dění s pohledy do nemocničních karantén na umírající připojené k ventilátorům. Není to ani faktografický dokument, který by každou scénu doprovázel vysvětlivkami a čísly; kontext dodává jakoby mimochodem někde v pozadí puštěná televize. Nevystupují mluvící hlavy; politici a hlavní tváře covidové doby jsou zde takřka neviditelní. Nálady zprostředkovávají tzv. obyčejní lidé (a nad tím vším ční moudrost svatého Vachka). Přes všechno, čím ten film není (ačkoli bohužel mnozí právě to od dokumentu mylně očekávají), je toto vlastně téměř ideální forma reflexe covidové doby a skvělý dokument o ní. (26.09.2023)