liborek_

Příběh Věry Sosnarové, kterým je film inspirován, je zajímavý a nosný sám o sobě. Epstein se Strachem se ho pokusili umělecky vytěžit, ale jejich film je spíš politický manifest, než vážné dramatické dílo... Film má dvě základní WTF linky: 1. Jiří Strach filmem hlásá, že lhát je v pořádku, pokud se lže za "dobrou věc"; 2. Jiří Strach prezentuje svoje od reality zcela odtržené představy o novinářské praxi. Tyto dvě linky svazuji přímo se jménem Jiřího Stracha nejen proto, že je režisérem filmu (a proto, že ochota Marka Epsteina přizpůsobovat scénáře potřebám ostatních je známá), ale především kvůli tomu, jak se Strach poslední léta sám a dobrovolně veřejně profiluje. Jeho názory a postoje jsou prostě s tímto filmem naprosto v souladu.___ K lince 1: Lhát je prý v pořádku; dokonce je to tím lepší, čím přesvědčivěji lžeme. Stačí, když za lží je "dobrá věc". Nad tím, kdo o "dobrotě věci" rozhoduje, se film už moc nezamýšlí... Tady to Strach (který rád fantazíruje o tom, jak ho někdo umlčuje a jak se prý vracíme do padesátých let) napasoval na antikomunismus. Lhát o domnělých zážitcích z gulagu je prý přínosnější než suchopárné líčení autentických zážitků... Já teda nevím, ale mně to přijde jako urážka skutečných pamětníků (viz nepřeberné množství nahrávek např. shromážděné Institutem Paměti národa); navíc tvůrci zcela opomíjejí fakt, že postava Olgy vědomě okradla stát (a tedy své spoluobčany) o finanční prostředky na odškodnění za smyšlené utrpení (+navíc vydělává na prodeji svých knih s ukradeným příběhem). Ergo: Kradla pro dobrou věc...___ K lince 2: Redaktorka skutečně existujícího časopisu Reflex (to je vlastně třetí WTF), pracuje měsíc sama na sólokaprovi, o kterém v celé redakci v podstatě nikdo nic neví; pak šéfredaktorovi oznámí, že nic nebude, aby vzápětí nechala otisknout text, o kterém ví, že je nepravdivý. Ačkoli v podstatě prokáže podvod "národní hrdinky", usoudí, že lež je přínosnější... To fakt nejde brát vážně a nemůžu za tím opravdu vidět nic jiného, než absolutně bludné představy Jiřího "Je suis Weinstein" Stracha o novinářské práci, o práci s informacemi, o profesní etice; o tom, jak to chodí v redakcích a jaké je poslání seriózního novináře.___ Z formální stránky je Svatá banální film. Vyprávění je nudné, nezajímavé; od začátku víme, že Olga je podvodník, ale nijak se s tím nepracuje... Jen čekáme, co z toho bude... Bez napětí, bez čehokoli. Strachova režie je rutinní záběrování a řazení obrazů rezignující na propracovanější filmovou řeč. Vše je doslovné, včetně hudby, kvůli které film působí strašně lacině (viz ty směšné záběry na strop Vladislavského sálu za zvuků fanfáry z Libuše se zakončeným pohledem na prezidentskou standartu...). Vztahová linka je voláním marnosti bez uspokojívého vývoje, který občas ústí do nesrozumitelných impulzivních výbuchů Olžiny dcery Hany, které ale fakticky jen plní úlohu výplně při čekání na to "pro-podvodné" expozé v redakci Reflexu.____ Od absolutní šmíry tento film zachraňuje jen Bohdalová, která prostě hraje jinou ligu, než jsou Strach s Epsteinem schopni koučovat, a která dokáže i slabý scénář povýšit na cosi koukatelného. O "hereckém koncertu" bych ale moc nemluvil (ostatně co je to za slovní spojení - copak koncert sám o sobě nemůže být špatný?), spíš o obdivu podat v jejím věku vysoce profesionální výkon. Vlasáková s Beretovou jsou taky dobré, ale občas bylo vidět, že si s některými dialogy neví rady.____ Divím se České televizi i Reflexu, že byli ochotni svá jména spojit s tak očividným pohrdáním novinářské práce a s oním pofidérním vyznáním Jiřího Stracha, pro kterého - nemůžu se prostě toho dojmu zbavit - je tento film jakousi sebeobhajobou. Nedokážu se oprostit od analogie: Lžu o minulosti pro dobro antikomunismu -> Lžu o současné cenzuře a nové totalitě, protože chráním svobodu, protože "já si myslím", že je ohrožena (třeba novináři, kteří píší o tom, co se někomu nehodí, místo aby psali vznešené lži...).

Nevím, proč byl dokument o Havlově post-prezidentství a posledních letech jeho života uveden právě v dubnu 2024, tj. 12 a 1/3 roku po jeho smrti, ale podle výsledné podoby soudím, že dokončení nebylo pro zainteresované prioritou... Nebo prostě nevěděli, jak ho dokončit... Nehledě na zadání "natáčet zbytek života ex-prezidenta" film postrádá jakoukoli sjednocující linku, něco opravdu nosného; působí dramaturgicky bezradně. Tu je to stručný medailonek pro zahraniční publikum o Havlově významu, jinde je to film o natáčení filmu, mezi tím zase jakýsi mix zpravodajských záběrů z nejrůznějších setkání a občasných pohledů do zákulisí Havlovy kanceláře nebo soukromí; vše bez detailů a většinou vytržené z kontextů. Film celkem empaticky a dobře připomíná, že Havel byl člověk plachý a přitom velmi společenský, se stále živým zájmem o věci veřejné. Použité citáty také připomínají, že Havel měl dar brilantně formulovat myšlenky. Bohužel jejich výběr někdy působí arbitrárně, až banálně, čímž Havlovu odkazu spíš ubližuje. Koneckonců onu intelektuální Havlovu tvář film upozaďuje, jak to jen jde: V době post-prezidenství (2003-2011) byl Havel stále veřejně aktivní, ale v mnohem širším smyslu, než naznačuje tento dokument. Za celých 85 minut není ukázána žádná interakce s tehdejšími politiky (odtažitou Klausovu gratulaci k narozeninám nelze počítat); není zmíněno cokoli ze společenské, politické a kulturní reality tehdejších dnů, např.: vstup ČR do EU, celospolečenská debata o radaru v Brdech, peripetie s podpisem Lisabonské smlouvy, šaráda kolem Kaplického knihovny, Paroubkovo sestřelení českého předsednictví EU, několikeré volby... Dokument sugeruje, že nic z toho se během Havlova post-prezidentství nestalo (příp. že to bylo zcela nekontroverzní), že k tomu tedy ani neměl co říct... Občasné střípky v podobě krátkých záběrů bez kontextu (např. kratičký úryvek z projevu v europarlamentu či házení volebního lístku do urny) se nedají moc počítat.  Nevíme, co si myslí o tom, co se píše v těch rozečtených Respektech a knihách, které má na stole... Zkrátka nevíme, jaké jsou jeho názory na tehdejší dění. V tomto nemůže být kontrast ke Kouteckého Občanu Havlovi, který zachycuje dobu Havlova prezidenství, větší. Václav Havel byl člověk dialogu a Tady Havel, slyšíte mě? vyloženě trpí nedostatkem dialogu. Filmu by prospěla přítomnost osobnosti, která bude s Havlem rozmlouvat. Namísto toho vidíme Havla obklopeného fanoušky, obdivovateli, přáteli a známými, kteří víceméně pouze naslouchají; film je do značné míry o nich a o tom, jak Havla uzavírají do paradoxní samoty. A počínaje tou nešťastnou mozkovou příhodou během návštěvy USA je to také časosběr chřadnutí a fyzického odcházení. Díky za neznámé záběry a tak nějak za připomenutí Václava Havla, ale jinak se vám to, pane Jančárku, moc nepovedlo.

Blíží se volby prezidenta USA. Co to znamená? Dinesh D'Souza vypouští na trh nový produkt... A protože hvězda respektovaného konzervativního komentátora a "experta", kterým D'Souza jistě na přelomu 80. a 90. let minulého století byl, dávno vyhasla, propadla se do temnoty konspirací, přeorientovala se na obyčejný obchod se strachem a je dnes odmítána dokonce i Fox News či současnými konzervativními celebritami (např. Benem Shapiro, Laurou Ingraham apod.), nový produkt podle toho vypadá: Neuvěřitelně nudný, nepřiznaně fiktivní dokument o věcech, které neexistují, podepřený zcela vymyšlenými důkazy a svědectvími z úst naprosto nedůvěryhodných až bizarních postav určený pro široký okruh autorových sledujících ze sociálních bublin Rumble a Truth Social. Když tvrdím "zcela vymyšlené", myslím to doslova a odkazuju na předchozí D'Souzův film 2000 Mules, v jehož případě se u soudu se spolkem Truth to Vote zcela prokázalo (sami autoři těch tvrzení to přiznali), že žádné reálné důkazy ohlašované v 2000 Mules neexistují. Navíc D'Souzu samotného v té souvislosti zřejmě čeká soud pro pomluvu konkrétní osoby.__ Police State, který efektně začíná inscenovanou razií FBI v domě "tradiční křesťanské rodiny", v trendu předchozích D'Souzových filmů pokračuje. Tentokrát "odhaluje" jak se z "Ameriky, která už není tou, do které [DD'S] přijel", stává policejní stát; jak "Bidenův režim" víc a víc konverguje k severokorejské totalitě řízené klanem Kimů. Navzdory faktům D'Souza nadále vytěžuje lži nastolené v 2000 Mules, pokračuje v nesmyslech o ukradených volbách, fantazíruje o tom, jak jeho samotného neustále sleduje FBI, a opět lže o pravých důvodech svého vlastního usvědčení, odsouzení a vazbě před deseti lety. Lže o tom, že Obama obrátil státní aparát proti Republikánům a konzervativcům a aktivně zneužíval ministerstvo spravedlnosti k pronásledování politických oponentů (včetně D'Souzy). V Police State dále bagatelizuje zločiny, za které je aktuálně souzen Trump (ostatně ty soudy mají být důkazem zlovolnosti Bidenova režimu...), přirovnává 1/6 k požáru Reichstagu, s ochotnou pomocí svých "svědků" překrucuje fakta atd. atd. atd. A hlavně z každé vteřiny filmu kape neuvěřitelně slizský D'Souzův narcismus (je v záběru skoro pořád).__ Film nemá nějak bombastickou publicitu a reklamu. Aby si dostatečně vydělal a současně udržel bdělost milionů svých sledujících a podpořil jejich odhodlání zvolit v listopadu prezidentem USA vůdce sekty, vystačí si D'Souza s šeptandou na sociálních sítích. Nikoho jiného tento blábol stejně moc nezajímá (což je také důvod naprosto drtivé převahy hodnocení 9/10 a 10/10 na serverech jako IMDB či Rotten Tomatoes). Kinosály v USA promítající Police State praskají ve švech, DVD s filmem je volně k prodeji, knížní podoba na sebe jistě nenechá dlouho čekat (knihu 2000 Mules pořídíte na Amazonu za pěkných 14 dolarů a na druhý den ji budete mít doma, aniž byste museli opustit svůj byt...); D'Souza si běhá po světě, stejně tak i Trump, za jehož nesčetné porušení Gag Orders i kvůli závažnosti kriminálních činů, za něž je souzen, by normální člověk už dávno seděl ve vazbě. To je panečku policejní stát, to je samizdat! Jo, já vím... Hunterův laptop... :D

Danielu Roherovi se podařilo vytvořit vícevrstevnatý kvazi-životopisný dokument, v němž osobnost, jež filmu dala i své jméno, není tím hlavním objektem zájmu, ale toliko průvodcem vrhajícím světlo na absurditu ruského režimu. A současně průvodcem po světě sociálních médií; průvodcem, který ukazuje jejich sílu, ale i jejich negativa pokud jde o snadnost šíření propagandy či o triumf kunderovské imagologie v dnešním světě. __Navalnyj byl mimořádná, ale také komplikovaná osobnost. Bezesporu to byl statečný člověk, který ale vzbuzoval falešné naděje na změnu putinovské diktatury ve svobodný demokratický stát. Podařilo se mu vytvořit iluzi, že je vůdcem opozičního hnutí v Rusku, přestože žádná jednotná (neřkuli relevantní) opozice v Rusku neexistuje; podařilo se mu přimět mnoho lidí uvěřit, že dokáže nahradit Putina a změnit směr vývoje své země, přestože je zřejmé, že pouhým odchodem Putina se nic zásadního v Rusku nezmění... O tomto film Navalny není (opravdu to není životopisný dokument), což mu ale neubírá na síle, zábavnosti, mrazivosti (i něze, když kamera zabírá Alexeje současně s Julií), protože události spojené s dočasným německým exilem jsou nosné samy o sobě a umožňují efektivně rozvíjet výše nastíněná témata. __ Viděno 3 dny poté, co byl Navalnyj v Putinově sibiřském koncentráku zavražděn. Psáno v den Navalného pohřbu.

Ještě naivnější, než je běžný standard ostatních mayovek.

Ne úplně povedený dokument o skvělém pianistovi s bohatou studiovou i koncertní kariérou. Příliš povrchního oslavování (Jona Batista mám moc moc rád, ale např. jeho vklad do filmu považuju za čistě "fanouškovský"...), nekoncepční pojetí popisu životní i umělecké cesty (v první půlce filmu se toho o umělcově soukromí moc nedozvíme, poslední třetina je však zahlcena detaily z rodinného života v jeho pokročilém věku, které nám zprostředkovává čtvrtá manželka, přičemž ty první tři jsou vzpomenuty pouze nepřímo zmínkou o třech rozvodech...), a málo o skutečném přínosu dějinám jazzu (film se bohužel soustřeďuje hlavně na výčet těch, které Peterson nějak ovlivnil...).___ Film obsahuje ohromné množství archivních záběrů, což je jistě jeho plus. Ale o Petersonově myšlení, tvůrčím procesu nebo kdy a proč přišel ten přerod z "pouhého" klavírního virtuóza v úspěšného skladatele se toho mnoho nedozvíme (nehledě na nesouměrné časové skoky)... A proč je proboha český podtitul "Osud jménem jazz", když originální "Black + White" hezky dvojsmyslně připomíná nejen nástroj, který Oscar Peterson bravůrně ovládl, ale rovněž jeho roli v americkém hnutí za lidská práva, v němž rozhodně zanechal, ačkoli se jako Kanaďan v mládí s Jimem Crowem nesetkal, důležitou stopu?

Nudný, nezajímavý, z větší části chaoticky vyprávěný film s ojedinělými povedenými scénami, který: a) se do značné míry rozchází s historickými skutečnostmi; b) není schopen se důsledně a do hloubky držet nějakého (jakéhokoli!) tématu či alespoň dějové linky; c) si s až zarážející perverzitou libuje v kýčovité přepálenosti davových (bitevních) scén, u nichž jsem si občas říkal, že jde o nepovedenou parodii na Hru o trůny... Mezi Scottovým Napoleonem a mnou jako divákem byla po většinu času neprostupná stěna; nebyl jsem schopen prohlédnout režisérův záměr, napojit se, necítil jsem žádné emoce, esteticky mě film hlavně rozčiloval... Dlouho jsem nesledoval takto ambiciozní film s takovou lhostejností, bez jakéhokoli zážitku. Po skvělém Posledním souboji a ucházejícím Klanu Gucci Scottův velmi překvapivý kvalitativní sešup...

Pěkné ohlédnutí za covidovou pandemií a meditace na téma, jak naše společnost umí zvládat krize. Neumí... Klusák s Pecháčkovou (K+P) to neříkají slovem, ale zato velmi výmluvně obrazem.___ To schéma: "počáteční afekt (euforie/dysforie) společnost sjednocující --> postupná frustrace a vzdor společnost rozdělující" se s námi táhne už od sametové revoluce až do dnešní ruské agrese vůči Ukrajině a stojí za tím, že z krizí (víceméně krátkodobých) se neučíme, ale vyrábíme krize další (avšak dlouhodobé a hlubší). A jak velmi trefně ve filmu zazní: "Nebojím se tohodle. Bojím se nás."___ Tahle meditace se K+P povedla a myslím, že jde o Klusákův nejpřístupnější, nejméně konfliktní a vizuálně nejhezčí film. Černobílý obraz ještě zesiluje ten odstup, který už teď od covidu máme, a zvýrazňuje tu meditativní náladu, která nám umožňuje zamyslet se nad tím přechodem z krize do krize (z covidu do všeobecné rozhádanosti).___ Film není bez názoru, není to "absolutně objektivní" nestranná analýza. K+P názor dávají jasně najevo střihem a řazením scén, střídáním promluv o chřipkách a konspiracích jakýchsi skrytých všemocných hybatelů světového dění s pohledy do nemocničních karantén na umírající připojené k ventilátorům. Není to ani faktografický dokument, který by každou scénu doprovázel vysvětlivkami a čísly; kontext dodává jakoby mimochodem někde v pozadí puštěná televize. Nevystupují mluvící hlavy; politici a hlavní tváře covidové doby jsou zde takřka neviditelní. Nálady zprostředkovávají tzv. obyčejní lidé (a nad tím vším ční moudrost svatého Vachka). Přes všechno, čím ten film není (ačkoli bohužel mnozí právě to od dokumentu mylně očekávají), je toto vlastně téměř ideální forma reflexe covidové doby a skvělý dokument o ní.

Dlouho mi u nějakého filmu nebylo za všechny herce tak trapně jako u Prezidentky. Upachtěný blábol, ve kterém vůbec nic nefunguje.

Nejlepší Osud, jaký jsem dosud viděl (a to jsem těch zpracování neviděl málo...). To, co Carsen dokázal vytěžit z nepovedeného libreta slečny Bartošové, jejíž jedinou kompetencí k jeho napsání byl kamarádšoft se slečnou Janáčkovou, je neuvěřitelné a dokonale přesvědčivé. Zdvojením hlavní postavy Živného a použitím retrospekce, které by se striktní realista Janáček (zapomeneme-li na chvilku na broučkiádu...) možná bránil, vnesl Carsen do vyprávění řád a (aleluja!) logiku... Kdyby skladatel výsledný tvar viděl, jistě by si pod knírem spokojeně mručel, co že to s tím jeho nešťastným operním děckem, které nikdo nechce (Janáček se inscenace své komplikované čtvrté opery nedožil), ten šikovný Kanaďan vlastně udělal... Vedle snů, vzpomínek a umně zakomponované retrospekce Carsen zvýraznil autobiografické momenty, čímž se zintenzivnila i ta zvláštní melancholie, která celou operou prostupuje. Nemluvě o práci s psychologií postav, o níž šlo Janáčkovi v případě Osudu především (viz např. skvěle uchopená Mílina "já-nejsem-blázen" matka). Robert Carsen zkrátka spolu s efektní scénografií a výborným hudebním nastudováním Marka Ivanoviće nastavil touto inscenací laťku, kterou budoucí inscenátoři Osudu nebudou moct ignorovat. Moje hodnocení odráží především Carsenovu režii, geniální hudbu a dojmy z dvojího zhlédnutí inscenace naživo. TV přenos je standardní.