Portrét dámy

Jane Campionová si pro filmovou adaptaci nemohla zvolit obtížnější materiál než román Henryho Jamese. Portrét dámy je totiž kniha značně tlustá a navíc zcela zahleděná do vnitřního světa hlavní hrdinky, jehož znalost je pro pochopení titulní postavy klíčová a zároveň do filmu jen velmi těžko převeditelná. Není tedy chyba pouze Nicole Kidmanové, že se z Isabel stala neurotická fňukna, která neví, co chce, ale i samotné režisérky, jejíž pokus o plastický obraz ženské duše se zkrátka nevyvedl tak, jak měl. Místo něj zůstala jen nevýrazná dramatizace původního textu, která kromě páru formálních kudrlinek zaujme snad jen dokonalou hudbou Wojciecha Kilara. A tím přídomkem dokonalá opravdu nepřeháním. Za to, co teď napíšu, po mně fanoušci Michaela Nymana nejspíš hodí piano, ale Portrét dámy má ze všech Campionové filmů nejlepší soundtrack. Nic víc, bohužel. (04.04.2010)

Portrét dámy je môj prvý film na VHS a momentálne posledný na DVD, takže som si povedal, že by bolo načase pridať komentár. Psychologický román Henryho Jamesa by si mali prečítať všetky mladé "dámy", pre ktoré je ideálnou úrovňou existencie lahodné spočinutie v pracháčovom náručí. Jamesova hrdinka Isabel si to nemyslí, divím sa, že k niečomu takému dospel práve Američan. Campionová preberá z románu celé dialógy en bloc, čo nepovažujem za šťastný prístup k adaptácii literárneho diela. Kidmanová nekoordinovane pobehuje sem a tam, čím navodzuje dojem emocionálne nevyrovnanej osobnosti, ktorou Isabel rozhodne nebola (bola iba blbá). Wojciech Kilar nedokáže zabudnúť na úspech svojej hudby k Draculovi a vykráda sám seba. Ak však prítomnosti temného čardáša v danom kontexte rozumiem, írskej či keltskej archaickej spievanke už nie. To je ale asi tak všetko, čo by som vytkol. Film je totiž skutočne "grand" (výstižnejšie slovo ma nenapadá), k čomu prispieva aj jedna marginálna vecička - druhá polovica románu i filmu sa odohráva v roku 1877 a po, teda v krátkom údobí poslednej tretiny 70-tych rokov 19. storočia, kedy milosrdná prozreteľnosť obdarila v odievaní ženy siluetou, ktorá z nich robí bohyne. O očarení týmto aspektom svedčia dve scény, v ktorých Campionová necháva Kidmanovú k všeobenej poteche oka prechádzať sa len tak naverímboha a zároveň zvýrazňuje kontrasty svetla a tieňa. Neviem, či autor kostýmov a účesov dostal Oscara, ale určite mal, skvelá práca s líniou, tvarom i farbou. (09.02.2020)

Jane Campion občas použije odvážnejšie, až experimentálne scény cez subjektivizované vnímanie Isabel. Potešilo najmä časozberné zhrnutie jej cestovania, štylizované do nemého filmu, prípadne snová erotická scéna. Nerozumiem ale, prečo je zvyšok nakrútený tak striktne akademicky a na istotu. Portrét dámy je najmä o hercoch, ktorí sú bez výnimky skvelí a naskytuje sa otázka, prečo sa z Nicole stala veľká hviezda až po Moulin Rouge, pričom toto je jedna z jej najlepšie stvárnených úloh. Asi kvôli tomu, že nie každý vydržal sledovať v kine Campionine dvojapolhodinové nie príliš dramatické rozprávanie, kde dochádza k väčším časovým skokom a tak vás napadne, či nejde skôr o materiál vhodnejší pre seriálové spracovanie. Prípadne divák začal porovnávať s Nebezpečnými známosťami a tie mu prišli objektívne strhujúcejšie. (23.06.2018)

Skvělý dobově laděný příběh, spíše intimně komorní, s velmi pečlivým provedením, jak v celku i v téměř zanedbatelných drobnostech, tak působivě je v každém záběru vykreslený portrét mladé dámy, Američanky Isabel žijící v reáliích tehdejší movité společnosti, nemá vzhledem ke svému společenskému postavení žádné jiné poslání, než jak být co nejlépe provdána, je velmi půvabnou ženou, ale v citech navenek odtažitá až chladná, o to více poutá pozornost mužů, různého věku, postavení a vlivu, ona je však tvrdohlavě k jejich snahám o dvoření odmítavá, až její vlastní svéhlavost a zamilovanost jí dovede k uzavření sňatku s mužem, o kterém si zaslepeně myslí, že je pro ní právě ten nejlepší, ten vysněný, až běh dalších událostí jí bohužel odhalí velmi trpkou skutečnost, jak prohnanou intrikou ona byla do manželství s ním lstivě vmanipulována, poznává kdo jí naopak celou tu dlouhou dobu vroucně a nezištně miloval, k čím citům ona byla tak hloupě slepá, krásné, smutné a poučné. (27.08.2012)

Podivné rozkročení se mezi Pianem a Nebezpečnými známostmi. Ty detaily, co by bylo bývalo zajímavé prozkoumat, bohužel v tomto širokém kroku zůstaly zakryty dlouhou sukní. Jinak řečeno, viděla jsem vizuální krásu, ale chyběla mi ta vnitřní. Docela dost jsem se díky tomu nudila. Zvlášť mě znechutil Malkovich pohřbívající Valmonta pod spoustou povýšeně pronesených prázdných slov. Nevidím osobně důvod, proč by mu měl někdo jako Isabela podlehnout. (31.10.2010)