Hezké vesnice hezky hoří

Film s pravdepodobne najlepšie znejúcim názvom v histórii kinematografie. Bezchybná je hlavne hudobná zložka, srbská dychovka by postavila aj mŕtveho z hrobu. Na juhoslovanských filmoch mi niekedy prekáža akási teatrálnosť, exaltované konanie postáv a ten určitý "jakubiskovský" surrealizmus. Ale ako celok je to dobré, filmov s protivojnovou tématikou nie je nikdy dosť. (06.01.2017)

Tento film věrně popisuje vzájemné odcizení dvou přátel z dětství, rozdělených občanskou válkou mezi dvěmi etnickými skupinami. Zároveň se ale okrajově věnuje i minulosti vedlejších postav, viz např. starý kapitán či Velja. Děj prolínající se několika časovými rovinami dokázal režisér uhlídat tak, že se divák ani při rychlém střídání časových rovin neztrácí v ději. Naopak vzniklé kousky do sebe zapadají jako kousky skládačky a samotný celek pak tvoří děsivý obraz bratrovražedného boje. Jak předválečné, tak i válečné scény jsou prostoupeny osobitým humorem. Ale především v bojových scénách onen humor ještě stupňuje napětí a hrůznost situace, ve které se hrdinové ocitli. Starý kapitán zde zároveň představuje hodnoty starého komunistického Titova režimu, jež jsou najednou tak snadno bourány a jeho mladší podřízení si ho dobírají, že nedokázali vytvořit nic trvalého, co by nešlo jen tak zničit. Nejsilněji na mě zapůsobil úplný konec filmu, ten by ale nedával takový smysl bez slavnostního otevření tunelu. Celkově nedokážu tomuto filmu nic vytknout, tak silný zážitek jsem si už dlouho od žádného filmu neodnesl. .........uz maršala Tita..... (26.12.2007)

Výborný film z bývalej Juhoslávie, ktorý naozaj reálne, i keď s prvkami humoru, podáva obraz o občianskej vojne už od jej prvých dní. Kamaráti z detstva Srb a moslim už ako dospelý popíjajú rakiju a v novinách sa objavujú prvé zmienky o začínajúcej vojne. Vojna ich osudy rozdelí, každého na inú stranu a stretnú sa až v samom závere. Takmer celý film sa odohráva v tunely, do ktorého sú Srbi zahnaní skupinou moslimských vojakov. Humor mi vážne sadol, zvlášť v srbštine, to znie skvele a príležitostí na srandu tu je teda dosť. Humor ich neopúšťa ani po niekoľkých dňoch bez jedla a vody a dokážu si uťahovať aj na tému pitia vlastného moču. Film má rozhodne svoje kvality a najviac asi treba vyzdvihnúť skvelý pomer dávkovania drámy a humoru, čo by sa v rukách menej skúseného režiséra mohlo rýchlo skončiť trápnym divadlom. Srbská kinematografia ma už po niekoľký krát presvedčila, že čas strávený pri ich filmoch, nikdy nepokladám za stratený.... Od dnes si pri starej dobrej piesni "No milk today" vždy spomeniem na tento film. 90%. (16.11.2011)

Více než film. Bible. Někdy mám až pocit, že vše, co se natočilo po roce 1996 (tedy alespoň na téma balkánských konfliktů), je už nutně jen odvar z tohoto díla. Pokud byste od Dragojeviće čekali, že na Srby (tedy i na sebe) vezme veškerou vinu a agresi, nedočkáte se. Viník tu zůstává v podstatě abstraktním a vzdáleným, neznámou obludou z tunelu. A násilí, podobně jako u Kusturuci a některých dalších balkánských režisérů, je předkládáno se samozřejmostí a humorem. To ovšem zdaleka neznamená, že jde o film prosrbský nebo nedejbože proválečný. Ústřední sedmička Srbů vězněných spolu s americkou novinářkou v tunelu je defilé povrchního a nuceného hrdinství i lidské ubohosti: zblblí vesničtí balíci, feťák, zloděj, vyjukaný intelektuál, partyzán na věky zahleděný do maršála Tita. Válečné události jsou zachyceny ještě horké, dříve, než budou zpřehledněny historií, a působí tak naprosto absurdně a bezvýchodně. Většině záběrů dominuje oheň a krev. Propracované střídání několika časových rovin, včetně prosluněných flashbacků z předválečné doby, pak jednak tvoří silné kontrasty a také posilují napětí a děs, které film vyvolává. Fyzický i psychický teror ve scénách z tunelu jde do takových extrémů, že i při opakovaném zhlédnutí mám pořád nervy k prasknutí. Neustále také objevuji další rafinované drobnosti ("Vozi Miško!"). Neopomenutelnou součástí tohoto snímku je hudba. Jsou použity různé písně od jugoslávské hymny po slavné popové a rockové hity (Djordje Balašević, Električni orgazam, Indexi/Crvena jabuka). Některé melodie se objeví jen v drobných náznacích (broukající si zdravotní sestry). Všechny ale mají jedno společné: Upomínají na dobu jednotné Jugoslávie a vzbuzují otázku, jak je možné, že lidé, kteří byli schopni stejným jazykem zpívat stejné písně, se najednou navzájem vraždí. (Nebo naopak: Proč ti, kteří se teď vraždí, se kdysi za každou cenu bratřili.) Precizní záznam proměny člověka a jeho chování v extrémních podmínkách je podpořen stoprocentním herectvím. To je podloženo (snad jako vždy u Dragojeviće) luxusním obsazením. Živojinovićovi mám vždycky po filmu chuť jít poděkovat. Vážím si samozřejmě i režiséra, který při shánění finančních prostředků na natáčení šel takřka přes mrtvoly. Dotáhl to a já s tím mám do konce života co dělat. (23.05.2007)

Chaotický film. Človeku sa ani nechce veriť, že takéto indivíduá žijú pár stoviek kilometrov od nás. Možno im krivdím, možno sú postihnutí tým, že dlhodobo žijú na hranici moslimského vplyvu v Európe. Dve etniká môžu žiť vedľa seba, ale takmer nikdy spoločne. Potom stačí malá rozbuška a všetko nahromadené nepriateľstvo sa rozhorí plnou silou. Nemám najmenšiu chuť sledovať túto balkánsku verziu nepriateľstva a tobôž robiť arbitra. Neoslovujú ma Kusturicove filmy, tak niet dôvodu, aby ma oslovil Dragojevičov. (23.07.2019)