Zabiji Nixona

Seanova "onemanshow", exhibice bezchybného herectví a příběh, z nějž mrazí v zádech udělali z tohoto filmu trhák. Je vlastně tak trochu nepříjemné sledovat "nevinného" zoufalce Sama, jak se mu jeho nicotný život jakožto "jediného zrnka písku na pláži zvaném Amerika" drolí pod rukama... Film se snaží o zachycení momentu, kdy se z obyčejné lidské ovce stává všehoschopné individuum. Díky tlaku, jež je na něj vyvíjen v práci jeho nadřízenými, kterýmž nejde o jeho úspěch ale o jejich vlastní provize, k tomu s mozky vymývajícími motivačními materiály o úspěchu, díky zlomenému srdci, díky pocitu méněcennosti, díky špatným poměrům ve státě... zkrátka psychologická masáž jak pro Sama tak i pro diváka. Ten pocit je mi známý, je znám asi každému, kdo se nenarodil jako Rockefeller ;) Nezbývá nám, než dál bečet v rytmu ať si nezaděláme ještě na větší potíže, vždyť to takhle vlastně docela funguje, no ne? :)) Nebo se snad najde nějaký opravdu schopný revolucionář? Je to pobuřující a pěkná podívaná. (14.03.2013)

Herecká exhibice Sean Penna. Jeho Sam Bicke je sice vyšinutá postava, ale současně svou zkreslenou optikou přesně vidí absurditu a pokroucenost života v současné civilizaci. Buší do slabin "amerického snu", ale ony výtky jsou pohříchu pravdivými postřehy o psychické a etické bídě současného vyspělého světa. Aby pohled autorů mohl být náležitě sžíravý, nemohli dostat lepší nápad, než použít brýle psychicky "nemocného" člověka, přes které vidí na životě právě ty nejbolestivější nesmysly. A Sean Penn všechny tyhle roviny zvládá, jako by nebylo nic jednoduššího. (25.08.2012)

"Vysvětlete mi to pane Bernsteine. Já chci jen kousek toho amerického snu. To chci vážně tak moc…“ Životní příběh Samuela Bycka, ústřední postavy tohoto filmu, je moc smutný. Životní ztroskotanec, který selhal postupně jako manžel, sourozenec, zaměstnanec a nakonec hlavně jako člověk, to je Samuel Byck. Nevím, zda dotyčný před onou tragickou událostí na letišti Baltimor skutečně napsal onen poměrně dojemný dopis skladateli a dirigentu Leonardu Bernsteinovi. Každopádně tahle forma výpovědi o způsobu přemýšlení tohoto nešťastníka, byla poměrně silná, zvláště když byla doprovázena krásně melancholickou Beethovenovou hudbou (Bernstein a Beethoven to jde určitě k sobě) . Na co jsem musel v průběhu celého filmu poměrně dost myslet, bylo otázka, proč životní ztroskotanci tak často viní ze svého selhání druhé lidé a mnohdy i celý systém ("obyčejný člověk nic nezmůže, protože systém je prolezlý rakovinou…"). V průběhu film mi bylo Bycka někdy docela i líto. Určitě měl v jistých chvílích právo na to cítit se svým okolím i celou společností  opomíjen, nepochopen a možná i dehonestován. Přesto, když třeba říká svému černošskému příteli, že "v této zemi otroctví neskončilo, jen nám dali jiné jméno: zaměstnanci", přišlo mi ta jeho přecitlivělost už poněkud za hranou. Ale co by člověk asi měl chtít od někoho, kdo sama sebe vnímá jen jako bezvýznamné "zrnko písku"... (29.10.2022)

Film som videl v Nemecku pod nazvom Atentat na Richarda Nixona, ocakaval som teda nejaku pripravu na atentat a namiesto toho som videl smuny zivotny osud cloveka podla skutocnosti, ktoremu sa zruinoval zivot, opusta ho manzelka, v praci sa mu nedari a tak sa rozhodne urobit nieco, co urobit nemal. Herecky vykon Seana Penna je opät vhodny na Oscara, N. Watts som takmer nespoznal. 60% (18.10.2007)

Další z řady snímků, který by se bez ústředního hrdiny propadl ve filmových dějinách. Dvojnásobný držitel Oscara Sean Penn (mimo jiné zarytý odpůrce politiky George Bushe) je beze zbytku úžasný, jeho široká paleta kreací jde kapku proti jeho obvyklým partům, nicméně nám svou minimalistickou cestu mumlajícího neurotika i atmosféru počátku 70. let minulého století a s tím spojenou aféru Wattergate, Nixona, hysterie, Vietnamu, rasismu vykreslil dokonale. Jeho Sam Bicke byl obyčejným Američanem, který snil o Cadillacu, vlastním byznysu a poctivém životě. Jenže byl zároveň i značně pravdomluvným, nejistým a přecitlivělým prodavačem, který neustále dokazuje manželce, která ho před časem opustila, že dokáže zatnout. Pro 90% svého okolí zřejmě působil jako zoufalý blázen, ale byl jedním z mnoha, který hodlal překračovat normy a hranice pánů ze shora. Zoufalý plán s revolverem a uneseným letadlem byl však nad jeho síly. Celé je to komponováno jako zpověď milovanému Leonardu Bernsteinovi, možno by si vyprávění zasloužilo větší spád a menší plochost, nicméně coby debut jde o nadprůměrné dílo. Naprosto fascinující Penn tu navíc zpětně všem pochybovačům dokazuje, že jeho nedávné upřednostnění akademiků před Billem Murraym (za kreaci ve Ztraceno v překladu) nebylo špatným krokem. Absolutně výteční byli oba, vítězem logicky mohl být jen jeden. (24.07.2009)