castor

Mark Wahlberg za poslední roky nasbíral poměrně dost propadáků, má ale zřejmě šikovné agenty, a tak za své bijáky stejně dostává obrovské peníze. A nebojí se ani střídat žánry, takže ho stále častěji vídáme v rodinných kouscích. Třeba o tom, kterak se vypořádá s jedním z nejtěžších závodů na světě, a ještě k tomu se postará o zatoulaného psa. Onen závod je týmový, odehrává se na nejzajímavějších místech světa s vysokými horami, hlubokými kaňony či nevyzpytatelnými džunglemi, jede se několik dní nonstop, přičemž spánek se počítá na minuty. Prostě něco, co prověří závodníkovy fyzické i psychické síly. Těch má Wahlberg evidentně na rozdávání – nejprve řeší sponzory, vzápětí klacky pod nohy, nedůvěru okolí, přemlouvání k účasti i handicapy kolegů a ještě zvládne získat a postarat se o neobvyklého společníka. Výsledkem je univerzální sportovní drama, které je nicméně svižné, se zajímavou kamerou a zručnou režií. Samotný pejsek samozřejmě cute. Spokojenost, ale na ty čtyři hvězdy se mi úplně poskočit nechce.

Sbal prachy a vypadni a Podfu©k. Dva kousky, které Guyi Ritchiemu kdysi zajistily kultovní status. Do vzduchu jsem ale vážně neskákal. Jeho Sherlockové Holmesové mě rovněž nestrhli, Král Artuš nezaujal, přesto pak solidně potěšil s Aladinem nebo nadchnul stylovým a přímočarým Rozhněvaným mužem. Mdlá Operace Fortune pak pro mě zase znamenala solidní přešlap. Prostě Ritchie, nahoru dolů. A teď se zase držíme dole. Scénář nestrhnul, postavy jsou zaměnitelné, inspirace Tarantinem je až zoufale okatá, přitom tomu chybí nějaký vizuální highlight, nějaká pamětihodná scéna, kvůli které bych si to chtěl s chutí pustit znovu. Máme tu britskou skupinu žoldáků, která má přidělat pár vrásek na čele a ideálně rovnou pár děr do těla nacistům, Ritchie nám to místy servíruje stylově a místy brutálně, ale o trefu do černého rozhodně nejde. Chybělo mi víc humoru, chyběly mi energičtější herecké výkony (čest výjimkám, zejména Alan Ritchson). A dialogy jsou ve výsledku stejně prázdné a nezajímavé jako repetitivně padající těla nepřátel. Drobné detaily ještě jaro nedělají.

Takový malý roztomilý hošan se čtyřmi páry nohou to byl, jenže sotva za pár dní je z něj pavoučí bestie. Zvířecí horory po dekády lákají. Žraloci, aligátoři, hadi, piraně, medvědi, vlci… Tenhle má možná krapet mimozemský původ, kterak jedné mrazivé newyorské noci spadne z oblohy cosi tajuplného a dostane se až do starého činžáku, který by potřeboval nejednu investici. Ve vajíčku je malý čiperný členovec, kterého najde vzdorovitá dvanáctiletá slečna, která si zvyká na nové rodinné pořádky (nevlastní otec, miminko). Z domácího „mazlíčka“ se ovšem postupně stává nepřirozeně rostoucí hovado, které má stále větší hlad. Jakmile se v domě ztratí všechna zvířata i nějací ti sousedé, na řadě je dívčina rodina. Ve výsledku fajn jednohubka s několika solidními nápady, poměrně bizarním osazenstvem domu i slušnou atmosférou. Občas mi přišlo, že se vracíme o tři dekády zpět k malým kulatým teroristům Critters a podobným osmdesátkovým béčkům. Po nedávné Havěti, která vypadala přeci jen věrohodněji, další solidní příspěvek do žánru.

Úloha Maddie byla od počátku psaná na míru Cybill Shepherd, naopak Bruce se musel o svou roli poprat, protože ho „nikdo“ moc nechtěl. Vyšlo to a díky nim se ustálil termín dramedy. Z počátku ale jeden z ikonických seriálů 80. let takový úspěch neměl a tvůrci se obávali, že Měsíční svit producenti po šesti epizodách stáhnou. Nakonec se vše rozjelo, u diváků i kritiků, a samotný Willis za roli získal cenu Emmy a Zlatý glóbus. A měl vyhlídky stát se i filmovou hvězdou. I když se jí brzy stal, tu a tam si „vzpomněl“ na svou muzikantskou kariéru. Každopádně důvěru získal záhy, respektive tvůrci Smrtonosné pasti se toho nakonec nebáli a u hlavní role vsadili na televizního herce, u padoucha zase na herce z Broadwaye. Bosý, unavený a žádný nabušený hrdina, Willise si publikum zamilovalo coby obyčejného policajta, který miluje svou ženu. Byl to prostě chlápek jako každý jiný, navrch se sarkastickým smyslem pro humor. Klíčové bylo v tomhle směru angažování Stevena E. de Souzy, který do scénáře zakomponoval humor a chytré hlášky. Zajímavé poznámky k akčním scénám od Jana de Bonta či k výměnám skel ve třech patrech mrakodrapu… Každopádně všichni ukázali, že i tenhle žánr nemusí být jen o bezduché akci. Willis navíc proklestil k akčním filmům cestu jiným hercům. V polovině 90. let pracoval s několika zajímavými autorskými tvůrci, což nakonec vyvrcholilo na přelomu tisíciletí dvěma kousky s M. Night Shyamalanem. Nicméně další část dokumentu je poměrně uskákaná, samozřejmě znovu jen poskládaná z nějakých výňatků zbytečných rozhovorů, oslavné a prakticky bez názoru samotného herce. Navíc tvůrci ignorují drama V nepřátelském poli, za který má jedinou filmovou nominaci na Zlatý glóbus, pokud se nepletu, tak i kultovního Posledního skauta, nekomentují ani rozporuplnou poslední dekádu před ukončením kariéry.

Nechtěla být náhražkou Marilyn Monroe či Rity Hayworth, chtěla prokázat píli a talent, přesto byla jako mnohé jiné ovládána a tvarována. A ještě byla málo blond. Bojovala s predátory filmových studií. Postupně pochopila, že v mašinerii Hollywoodu pozbyla svobody jednání. A stala se další hvězdou, která musela hájit svou identitu, protože pro mnohé byla prostě jen kusem masa. Producenti trvali na tom, že své slovanské jméno musí změnit na Kit Marlowe. Odmítla. Nechtěla zpřetrhat rodinné (československé) vazby. Problémy naopak neměla s obávaným Hitchcockem, který měl přitom pověst manipulátora. Ve Vertigu jí poskytl nebývalou volnost. Přišly další nabídky, ovšem často měly její role (jen) upevňovat status sexbomby. Trpěla depresemi a Hollywoodem opovrhovala, tak mu dala raději sbohem.

Devět let stará písková divočina to u mě měla na čtyři hvězdy a kousek. Teď to jsou čtyři hvězdy bez kousku, ale radost mám obdobnou. Pokračování je ambicióznější, žánrově rozevřenější a asi i lépe pracuje s postavami, jinak jde ale znovu o nekompromisní audiovizuální nářez plný hřmotného hudebního doprovodu, ze řetězu utržené kreativity, propracovanosti zpustošeného světa, zdegenerovaných postav, vynikajících kaskadérských kousků a nespočtu nápadů. Kamera, wow! Před lety šlo zároveň o jednu velkou akční jízdu, teď se karty odkrývají postupně, přičemž po úvodní (skvělé) naháněné unesené dcerky tu máme skoro hodinku bez většího akčního svinčíku, i když pořád něco visí ve vzduchu. Mnohé nahradí (přeci jenom tempo v první polovině krapet drhne) vzápětí přehledně zkomponovaná akční scéna s naloženou cisternou o slušném počtu minut. A frčíme dál. Furiosa se odehrává na prostoru několika let, sledujeme střet dvou armád s bizarními a zvrácenými vůdci a celé se to skládá z pěti kapitol ze života okaté dračice, která vyrůstala obklopená násilím a šílenstvím. Přesto bych místy uvítal větší dravost a syrovost (minule to víc létalo, padalo, skákalo i bylo víc barevné, polonahé krasotinky se toho nebály nebo fanatické postavy se prostě jen šíleně řehtali), stejně tak bych lépe pracoval s naznačenou romancí. Prostě to celé tolik nedrtí smysly jako posledně... Z Chrise Hemswortha jsem úplně neucvrkával, Anya Taylor-Joy a její intenzivní upřené pohledy, to je jiná radost.

Zbrusu nové zpracování Tří mušketýrů jsem si dal jen proto, že se ke mně dostal první díl a že jsem (přiznávám) někde četl, jak ďábelsky svůdná tady Eva Green zase pro jednou je. Pravda, ona to má holt v sobě. Zbytek pokulhává. Příběhové linky tolik nevyniknou, tempo nestrhne. Postav s různými motivy je opět dost, přitom samotných mušketýrů si vlastně moc neužijeme. Na plátně se sice pořád něco děje, ale není to extra nápadité, zábavné nebo napínavé. Platí to, co minule, tedy že je to (po technické stránce) znovu výborně natočené a s velmi dobrou výpravou, znovu protkané dramatickými zápletkami a lidskými osudy, ale stejně jako napoprvé jsem se do toho neponořil tak, jak bych chtěl nebo jak by si tvůrci asi přáli. Prostě fajn historické dobrodružství, ovšem bez emocí, sympatií nebo vícero vyloženě zapamatovatelných momentů.

Šupy dupy dup, raz dva tři hej rup, už to máme pod střechou, šupy dupy dup, raz, dva, tři, hej rup, už to máme v suchu. Ve vodě nebo na souši, je to jedno, navíc s Godzillou nic moc pod střechou nezůstane, protože demoluje celé bloky. Přesto se z ní Japonci snaží smýt nálepku destruktivní atrakce. Samotná země je traumatizovaná, válečná porážka je zatraceně čerstvá, navrátivší se vojáci mají zmatek v hlavě, přišli o přátele v boji i členy rodin doma, kde navíc nacházejí jen trosky. Aby toho nebylo málo, záhy se tu zjeví přerostlý národní poklad. Zatímco v poslední době se v případě všemožných monster pokračování „pracovalo“ hlavně se zaměnitelnými vědátory a dalšími vzdělanými hlavami, pro Takaši Jamazakiho jsou lidské postavy důležité. I když u nich tradičně nechybí expresivní herectví a celkově melodramatická nálada, tudíž mě to po emocionální stránce tak nějak nechytlo, ale to mívám s asijskými filmy poměrně pravidelně. Každopádně celkově fajn, do lehkého nadprůměru to tahá zajímavá kamera, několik slušných nápadů, úcta k původním filmům a hlavně pak fakt, že to celé vzniklo za zlomek rozpočtu hollywoodských bijáků.

Holky je odmítaly. Holky se jim smály. Holky je nechtěly. Tak si nějakou „chytnuli“. Náčelník jasně řekl, že případ je uzavřený. Agresivní a primitivní Láďa má ale další příběhy, takže pořád existuje možnost, že byl pachatelem dalších trestných činů. Jenže taky rád mátl falešnými přiznáními. Sugestivní atmosféra trvá, skvělé herecké výkony zrovna tak. Petr Uhlík hraje Láďu výtečně. Velmi expresivně, těkavě, lehce pomateně. Popleta, prosťáček, ale také agresivní hovado. Jeho poslední dny silné... Konečně se uzavřel i příběh kolem Vojty Kotka. Pravidelné návštěvy sadistického vraha znamenaly pro vyšetřovatele cenné rady, probíhaly v přátelském duchu. Teď už známe i zbytek. Sebevědomý intelektuál Kotek jej uchopil skvěle. Šest dílů tak akorát. „Policajti mě mučili!“

Samozřejmě chápu, že Markovič trest smrti odmítal, ale ta jeho obhajoba a souznění se sériovými vrahy prostě jde trochu mimo mě. Od toho jsou tu snad soudní znalci, aby posoudili, zda se to všechno u prosťáčka Ládi dá svést na nějakou diagnózu. Prostě bych Láďovo další přiznání neoznačoval za „vánoční dárek“. Každopádně výlet za východnári je fajn zpestřením série, přeci jenom už se trochu přešlapovalo na místě. Od náčelníka nicméně přijde jasný rozkaz – celé to uzavřít. Což si ani major, ani Hojer nepřejí. Tak či onak díl, který vlastně nepřináší nic moc nového – snad jen potvrzení, že Václav Neužil je výborný herec. A že Petr Uhlík má před sebou zajímavou budoucnost.