Dokonalé dny

Upratovač toaliet žije nudným spôsobom života a tak sa rozhodne si ho po prvý raz okoreniť pivom a cigaretami. Lenže toto príde po sto minútach a dovtedy sa nudíme spolu s hlavným hrdinom. Zas a znova, je to divácky odpudivý film, pre ustrelených artových fanatikov, doslova odstrašujúci príklad pre všetkých, ktorí nemajú radi alternatívu (a ak by kvôli tejto projekcii náhodou zavítali do Lumieru, už ich tam do smrti nikto nedostane). Zo začiatku to pôsobilo ako ASMR video, keď jedinými ozvučením boli ruchy počas upratovania záchodov. Ako sa zvykne v týchto kruhoch pateticky hovoriť, dej je oslavou každodennosti. Až na to, že dej tu je v stopových množstvách. O hlavnom hridnovi sa dozvedáme, že žije samotárskym spôsobom života, nekomunikuje so svojou sestrou, je askét a má zamestnanie, ktoré je hlboko pod jeho intelektuálne možnosti. Za celý čas sa však nedozvieme, prečo je tomu tak. Akurát sa hrdina na záver rozplače. Jedinou dobrou scénou bolo chytanie tieňov, no po nej už film skončil. Keď už tu oslavujeme tú každodennosť (čo ja z duše neznášam), tak aspoňže to je každodennosť japonská - ten dokumentaristický vhľad do života v Japonsku je jediným hodnotným poznaním, ktoré si z projekcie odnášam. Bol to deň otvorenia Lumieru po pol druha roku od vyhorenia a dokonalým spôsobom mi ho film znechutil. (07.02.2024)

Poetické nahlédnutí do každodenního života uklízeče tokijských záchodů plyne zprvu jako dokument, ale s postupem stopáže do něj vstupují dějové linky. Komplikované rodinné vztahy jsou v tomto případě rozhodně zajímavější než hysterický mládenec japonské generace Z. S rostoucí příběhovostí jsem cítil, jako by mi Wenders dával příslib ještě velkých věcí, jenže na ty nikdy nedojde. Vše nevšední postupně vyšumí do éteru a zbyde opět jen rutinní den. Bezprostředně po titulcích jsem s tím měl lehký problém, nicméně po více než týdnu jsem již shovívavější. Každé drama opravdu nemusí mít svou bezprostřední dohru, pokud jde o každodenní život. A ten Dokonalé dny prezentují učebnicově. [Viennale 2023] (02.11.2023)

Poetické vyprávění o hledání krásy v maličkostech, o nalezení potěšení v každodennosti a hlavně o upřímné radosti ze života samotného. Wenders skvěle tvoří osobní intimní atmosféru každodenní rutiny, kterou divák nejprve sleduje se zaujetím, ale jistou nechápavostí. Každou další minutou a dnem si však získává větší divácké pochopení, až na konci filmu nezbývá nic než obdivovat neuvěřitelnou zenovou haromonii lidského života. K tomu ještě špetka melancholie ve snových sekvencích a blednoucím odrazu hrdinovy minulosti. Chválím také bravurní herecký výkon Kódži Jakušoa (zvlášť ve finální scéně) a kameru, která ještě více umocňuje tento jedinečný civilní zážitek. Krásný film o důležitosti mezilidských vztahů, jenž rozdává životní lekce, co každý potřebuje slyšet a nikdy nepřestane inspirovat. No a ještě do toho hraje Lou Reed. Dokonalé (No pun intended... Možná :D). ***** (21.04.2024)

[Text s drobnými spoilery – určen převážně očím s Dokonalými dny seznámeným.] Překvapuje mne, kolik recenzentů a komentátorů považuje Dokonalé dny za jednostranně krásný, příjemný film o člověku, který se naučil žít v naprosté harmonii. Cožpak se všichni zastavili u názvu a přehlédli závěrečnou scénu, v níž se Hirajama několik minut duševně potácí mezi extází a zoufalstvím? Co se v něm ve skutečnosti děje? Pokud budeme vycházet čistě z filmu a ignorovat, co Wenders říká bokem, domnívám se, že obhajitelné jsou dvě různé, protichůdné pozice.________________Hirajama uvnitř pláče. V Dokonalých dnech sledujeme relativně krátký časový úsek, během nějž nezjistíme nic konkrétního o Hirajamově předchozím životě, ani proč jej opustil. Možná mu tragicky zemřela životní družka, možná podnikal, zadlužil se a zbankrotoval. Nelze s jistotou říct, zda veřejné záchodky začal uklízet s potěšením, nebo se chtěl před svou minulostí jen schovat. Všechny ty rituály a zenová cvičení mohou být obranným mechanismem, který mu pomáhá nezbláznit se ze stereotypní a intelektuálně nepříliš podnětné (jemně řečeno) práce.______________Hirajama je skutečně šťastný. Píseň „Feelin' Good“ od Niny Simone není pod finální scénou užita ironicky, neboť Hirajama skutečně našel cestu, jak každé ráno vstávat šťasten. Zapouzdření v analogovém vesmíru audiokazet a fyzických fotografií mu vyhovuje. Nevadí mu ani, že si o knížkách Faulknera a Highsmithové nemá s kým popovídat, protože "teď je teď". Z téhož důvodu ho nejspíš vůbec netrápí, že ztratil veškerý kontakt s vnějším světem.______________Na každý pád Wenders z vyprávění vypouští konflikt, který by filmu dával smysl. Proč? Možná, že by se pak odpařily „zenové kvality“ a naplno se odhalila jeho banalita. Ne, že by mi prezentované hodnoty nebyly blízké. Jenže Wenders si vytváří modelové prostředí, z nějž selektivně odstraňuje všechny rušivé prvky (například pohled na obsah toalet) a nepřináší nic použitelného pro pohyb v dnešním světě. Zenový stav jeho Dokonalé dny nezprostředkovávají, jen vnějškově popisují. Lepších výsledků v podobné disciplíně dosahuje například belgický filmař Bas Devos (zejm. jeho film Tu). (25.05.2024)

| Master Mind | Minimalizmus a životná každodennosť. Sympaťák a úžasný herec Koji Yakusho v dráme o veciach všedných, o denných dobrodružstvách v ordinárnej práci, plnej prekvapení, dobrej nálady, ľudskosti, ale aj zakrývania chýb minulých, samoty a zvláštnych pocitov. Perfect Days je v určitých momentoch fakt perfektný film. Momenty každého dňa prezentuje rovnako a predsa odlišne. Necháva diváka prežiť tieto momenty presne tak, ako ich prežíva hlavná postava. V pokoji, mieri a s myšlienkou, že aj bežné situácie si človek môže užiť vo forme umeleckej. Či už fotografia, hudba alebo kniha. Viac TU. | Hodnotenie: 8/10 | (05.04.2024)