Inženýrská odysea

I když byl ideologický záměr díla, jak už jsme u Sokolovského zvyklí, zřejmý, nutno zdůraznit, že teprve v tomto seriálu se dostal do širokého diváckého povědomí jako herec Jiří Císler (hrál ing. Voženílka,) a začal pak dostávat významnější herecké role, ale tato byla jeho nejvýraznější. Pro seriál byl v ateliérech postaveno 98 různých prostředí. (28.08.2004)

Také jsem patřil k těm, kteří se těmto seriálům vysmívali. Za poslední rok jsem se na ně podíval bez toho povinného lepšoidně povýšeného postoje a vlastně shledávám, že ta vysmívaná Sokolovského díla nejsou vůbec špatná. I když v nich absolutně nefungují ty vztahové linie, tak člověk se o každém oboru (nebo aspoň rámcově o jeho úskalí) něco dozví a těch třináct dílů (či podobný počet) je tak akorát, aby zbytečných a nastavovaných scén bylo co nejméně. Když pominu Okres na severu, kde se to skutečně hemží neuvěřitelnými frázemi (díky čemuž to přechází do zajímavé komedie), tak všechny ty seriály, ač jim mnozí přisuzují roli vlajkové lodi propagandy, naopak popisují všechny překážky a limity socialistického hospodářství, když jde o zavádění jakýchkoli inovací. A pokud jde o Inženýrskou odysseu, tak mě anabáze frajerského Kostky, nenápadného génia Satoranského, přičinlivého Dočolomanského i jízlivě hláškujícího Císlera bavila. (09.11.2021)

Jeden z nejhorších seriálů co kdy naše socialistická televize natočila. Herci nehrají, odříkávají pouze dialogy, jakýkoliv náznak sexu neexistuje, ale co je největší nesmysl, že Japonci by od nás v době normalizace chtěli kopírovat nějaké stroje. Tento seriál je neuvěřitelný paskvil. Je to odpad na druhou! (12.09.2012)

V zásadě se tento seriál neliší od toho, co televize točí a vysílají dnes. Tzv. původní seriálová tvorba českých televizí bývá často postavena na "atraktivitě" prostředí určité profese (už jsme tu měli ortopedy, gynekology, zubaře, prodavačky, učitele, právníky, skláře, hospodské, kuchaře, novináře, vojáky, policajty, agenty, kombajnéry, teď konstruktéry a zahraniční obchodníky. Chybí uklizečky a popeláři, ale možná se pletu). Tyto seriály se pak vyznačují primitivním příběhem ("ze života" (?)), schematickým nekomplikovaným líčením postav (u nichž je hned zřejmé, jaký vztah si k nim má divák vytvořit), uklidňující statickou kamerou a hlavně odtržeností od reality (idealizace, chabá znalost prostředí, mazání medu kolem pusy apod.). Čest výjimkám (Nemocnice na kraji města). Že je v seriálu přítomný ideologický stín chlebodárce, je pochopitelné - bylo tomu tak tenkrát, je tomu tak i dnes. Navíc v IO ten stín není až tak zřetelný, jako u jiných seriálů. Inženýrská odysea je hrozná pitomost. Je to zmetek, který se tváří děsně zasvěceně a přitom líčí "lidské téma" v "reálném socialismu" takovým způsobem, že na to leckterá komedie prostě nemá. Díky své hlouposti je s odstupem 30ti let nechtěně legrační, ale oproti odpudivým strašlivinám typu Gottwald naprosto neškodný. Je mi ctí oznámit, že inženýři Kořínek, Pešek a Krnáč útočí na přední místa v mém Guilty Pleasure Chart. Prostě skvělá karikatura - proto ty 2* navíc! :-) (04.10.2011)

Po nezvykle syrových Zákonech pohybu se bohužel Sokolovský vrátil ke spolupráci s Dietlem v charakteristickém duchu normalizační tradice kvality, takže se v seriálu setkáváme s typickými neduhy literátských dialogů a neohrabaných zápletek. Určitá výpověď o komplikovaném fungování dobového průmyslu a obchodu tu ale přece jen pořád zůstává, byť je dosti idealizovaná a uměle tlačená do šťastných konců. Nesporným Dietlovým úspěchem bylo nakombinování ústřední trojice inženýrů, kteří by jinak klidně mohli být tahouny zdařilého sitcomu. Kostkův bodrý (a patrně histrionský) workoholik Vašek je díky Kostkově půvabnému přehrávání velmi uvěřitelnou postavou, stejně jako Dočolomanského slovenský seladon Jano z podniku zahraničního obchodu (že by Andrejův vzor z mládí?!) vzhledem k jeho přirozenému charismatu. Nejpozoruhodnější je ovšem Satoranského Zbyněk, nerd přes tkalcovské stavy, který patrně utrpěl citovou deprivaci během svého pobytu v dětském domově, což fatálně poznamenalo jeho přístup k životu a zejména k ženám. Se Satoranského typickým plachým projevem toto obzvláště vyniká v interakci s jeho dokonale nesnesitelnou láskou, učitelkou Veronikou (neuvěřitelně neúnosná plzeňská heroina Monika Švábová). Milostné linky jsou obecně typicky normalizačně upachtěné a bez vášně, za to pořádně naivní. Jestliže nejpopulárnější postavou seriálu byl Císlerův roztomile vlezlý konstruktér Voženílek, který podle mě mohl být chápan jako záporná postava snad jen z hlediska dobové ideologie, tak mému srdci byli mnohem blíže Adamírův protřelý šéf podniku zahraničního obchodu a Voskův drsný generální ředitel textilního strojírenství. Největším castingovým úletem naopak bylo obsazení nadutého Josefa Laufera do role prohnaného jihoamerického obchodníka. Celkové provedení seriálu je poněkud rutinní, občas na sebe ani pořádně nenavazují scény, největším ozvláštněním jsou tak občasné legendární prudké zoomy na ustarané tváře. Nejsilnější devizou seriálu je rozhodně epická hudba nedoceněného titána Otmara Máchy, kterou bych jednou moc rád slyšel v podání České filharmonie. (13.02.2024)