Vij

Jugoslávské zpracování Gogolovy povídky z počátku devadesátých let mi přišlo hororovější a děsivější, ale ani tahle stařičká sovětská verze není bez zajímavosti. Hlavně noční scény z kostela mají i dnes co nabídnout, zvlášť ta třetí, poslední. Krásná přehlídka bájných monster, upírů a vlkodlaků... Novou verzi chystanou na příští rok (2012) neodepisuju, leccos se v ní dá udělat atraktivněji. Každopádně diváci, kteří se zajímají o hororovou kinematografii, by si tento starý kousek neměli nechat ujít. Horror movie of the Year (29.08.2011)

Pod nálepku pohádky se dá schovat ledajaký příběh a to co pohádka pro koho znamená se může zásadně lišit podle kulturního prostředí v němž se nachází. Klasické schéma pohádky, tak jako ho známe my se šťastným koncem není pohádka pro jiné. Očividným příkladem toho jsou pohádky bratří Grimmů, zejména pak pohádka O umrlém dítěti - matce zemře dítě, je pochováno, ale matka pro něj teskní tolik, až se jednou v noci vrátí a vysvětlí matce, že pokud bude takto pro něj hořekovat, tak nebude nikdy mít v hrobě klid. Proto se Vij dá celý těžko přesně zařadit do jednoho ze žánrů (horor a pohádka), které jsou mu často přisuzovány. V našich poměrech jde brát a porovnávat s pohádkou, jak ji známe sami. Hlavní hrdina není člověk bez bázně a hany, ale spíš ne zrovna svatý student pravoslavného semináře, nemá slíbenu polovinu království (ale "odměnu pokud nesplní úkol ano), čaroděnice je souasně princezn a k tomu všemu jediná ženská postava celého filmu, z toho je jasné, že žádný pohádkový happyend, jak jej máme zafixovaný se, konat nebude. Existují dva druhy prostředí, jedno mimo kostel plné obyčejného drsného života provoněného alkoholem a druhé v kostele, mystické, nadpřirozené. Rozdál mezi těmito prostředími je umocněn barvami. Realita je zde barevná a působí jako jisté připoutání se ke skutečnému životu, kdežto v kostele převládají odstíny šedé a s každou nocí tam strávenou šedé přibývá a je výraznější. Tak vzniká efekt působící na diváka matoucím dojmem, říká si je to vlastně ještě realita, sen anebo vidny způsobené šílenstvím? (15.06.2008)

Když spojíte pojem Rusko a pohádka - každýho napadne Mrazík. Mrazík je asi jedinou ruskou pohádkou, která u nás zlidověla. Což je velká škoda, protože je tu ještě VIY. Baba Jaga z Mrazíka má tady značnou konkurenci. Čarodějnice kterou tu ztvárnil N. Kurulov není o nic horší. Samozdřejmě že tady nemůžeme mluvit o klasické pohádce. V pohádkách je většinou láska, kladné i záporné postavy a šťastný konec. Kladné postavy by jste tady hledali marně a láska je tu znázorněna maximálně mezi otcem a mrtvou dcerou, popřípadě Chomova láska k chlastu. Přiznám se, že Gogolovu knižní předlohu neznám, takže jsem vůbec netušil co mě čeká. Prakticky taky nemůžu ani knižní předlohu srovnávat s tou filmovou. Jen můžu říct, že to co jsem viděl se mi líbilo. " Pohádka " s hororovými prvky. VIY má krátkou stopáž, takže pomalejší rozjezd nestačí přejít v nudu. S " příchodem " kostela, ale začíná narůstat napětí a atmosféra začíná pěkně houstnoust. Chom prostě během tří nocí dostane v kostele pěkně pokouřit. Třetí noc jsem sledoval s otevřenou držkou, protože to co přišlo jsem fakt nečekal. Mínusem tohohle kousku je snad jenom samotné ztvárnění VIY(E), které v dnešní době vyvolá spíš mírné pousmání namísto strachu. Jelikož mě i tak Gogolova povídka opravdu zaujala chystám se v nejbližší době zkouknout všechny filmy inspirované Gogolovou předlohou. (10.02.2018)

po delší době jsem si pustil i ruský film. Nalákal mě jeho pohádko-hororovitý žánr, na který nejsem u Sovětů zvyklý - ještě navíc natočený v době bujarého komunismu. A nakonec jsem byl se ztvárněním Gogolovi povídky na motivy ukrajinské pověsti spokojen a i když se od původní předlohy chvilkami odklání, tak 4* dám - především kvůli strašidelné atmosféře, která byla vystižena velmi poctivě a nápaditě - nevím však jestli obdivovatelům dnešních krváků to bude připadat nudné. Zkuste! [ PŘÍBĚH: 2 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 0 /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (20.04.2013)

Předem je třeba upozornit, že Gogolova stejnojmenná povídka je skvělá, a to stylem jazyka, gradací napětí a prolínáním pohádkovosti, satiry, reality i nadpřirozena. To se tvůrcům podařilo převést do filmu. Jeho výtvarná složka je podle mého názoru takřka dokonalá. V tom jsou Rusové dobří a velkým mistrem je právě Alexandr Ptuško, který zpracoval scénář a vedl režii trikových scén. Film však působí daleko syrověji než povídka, která má větší nádech ironie a pohádkové nadsázky. Motiv je v podstatě pohanský (Gogol jej převzal nepochybně z lidového vyprávění), ovšem s křesťanskými kulisami pravoslavného prostředí. Naprosto nekřesťanským prvkem je hlavní princip, který se prolíná celým příběhem, totiž že zlo zde má větší sílu a moc než dobro. Seminarista Choma nemá žádnou naději, nepomůže ani posvátné místo, ani modlitby, ani vzývání Boha. V totálně nepřátelském prostředí je nešťastník Choma zcela osamocen. Proto také pochopíme, že si tehdejší ateistická velmoc a říše zla SSSR dovolila natočit film, který sice používá náboženské prvky, ve skutečnosti však jen pro výtvarné a mystické efekty.. (24.06.2008)