Marie Antoinetta

Pokládat si otázku, proč vlastně Sofia Coppola tenhle biják natočila, a hledat na ni hlubokomyslné odpovědi, je zbytečné. Režisérka po látce sáhla jednoduše proto, že jí připadala atraktivní, dobře prodejná jak producentům, tak i mezinárodnímu publiku. Jde o známý, emocemi nabitý příběh, přitom z tak vzdálené historie, že umožňuje bez sebemenších problémů aplikovat vlastní libovolné představy o povaze, chování a hodnotovém žebříčku někdejší francouzské královny. Z filmařského hlediska to průšvih není, jakkoliv je potřeba sdělit, že snímek nefunguje jako příběh popravené panovnice, ale prodává především půvaby a herecké umění Kirsten Dunst, stejně jako velkorysou výpravu, která se aspoň částečně snaží zprostředkovat nádheru a luxus královského dvora ve Versailles. Bohužel, slabina filmu spočívá ve scénáři - a nejen proto, že selhává po dramatické stránce. Marie Antoinettě absolutně chybí smysl pro vystižení dobového myšlení, což bych Sofii až tak nevyčítal, protože tohle neřeší převážná většina tzv. historických filmů. Horší je, že režisérka neumí zasadit postavu Marie Antoinetty do srozumitelného historického kontextu, je příznačné, že třetí stav a rodící se občanská společnost, které měly na osud Marie Antoinetty v posledních letech jejího života tak zásadní vliv, se redukují na les zdvižených rukou při demonstraci pod branami paláce. Sofie promarnila jedinečnou příležitost uchopit postavu Marie Antoinetty po svém, dát jí větší hloubku a i když Kirsten Dunst téměř nesleze z plátna, nějakou hlubší sondu do uvažování a vnitřního světa její postavy divák rozhodně neprožije. Samostatnou kapitolou je soundtrack, který se podle mého k dění na plátně absolutně nehodí. Tu a tam moderní hudba historizujícímu filmu sedne, tady působí výrazně rušivě. Celkový dojem: 60 %. (19.03.2017)

Marie Antoinette aneb ze života královny Francie. Docela mi vadilo, že se příběh nijak nerozváděl. Užívala života a bylo jí jedno zda je to dobře nebo ne. I přesto, co ji osud udělil se snažila užívat si do posledního dne a nutno dodat, že její život moc radostí nepřinesl na to jak hleděla optimisticky a s grácií do nepříliš nadějné budoucnosti. Kirsten Dunst zahrála výkon naprosto úchvatně a přidala Marii Antoinettě energičnost takovou jako ona rozhodně měla a dokázala jí užít naplno. Muzika je zde sice trochu neobvyklá Robert Smith a jeho The Cure vévodí hitparádě top five, ale i tak do kulisy rokoka nádherně pasuje, nutno podotknout, že samotná dobová muzika se v příběhu neztratí. Film to je sice vcelku zajímavý, ale jediné co mě na něm zaujalo nebyl její život i když ho měla těžký, ale atmosféra doby, chování vyšších vrstev a oděvy, které byly na tehdejší dobu...ehm...kvadratických rozměrů. --- To je komické - To je Versailles má paní. (28.02.2007)

Soundtrack: 1. Hong Kong Garden - Siouxsie And The Banshees ,2. Aphrodisiac - Bow Wow Wow ,3. What Ever Happened - The Strokes ,4. Pulling Our Weight - The Radio Dept ,5. Ceremony - New Order ,6. Natural's Not In It - Gang of Four ,7. I Want Candy - Bow Wow Wow ,8. Kings of the Wild Frontier - Adam and The Ants ,9. Concerto In G - Antonio Vivaldi/Brian Reitzell ,10. The Melody of a Fallen Tree - Windsor For The Derby ,11. I Don't Like It Like This - The Radio Dept ,12. Plainsong - The Cure (19.05.2011)

Sofia Coppola dokázala propojit do překvapivě funkčního celku zdánlivě nespojitelné. Částečně zbořila zavedené představy o historickém kostýmním dramatu. Jak toho dosáhla? Vcelku jednoduše - příliš se nezaobírala historickými daty (ty příběh jen rámují - svatba, čekání na první dítě, dobytí Bastily), na nějaký příběh a dramatickou výstavbu vyprávění nekladla přílišný důraz a soustředila se výhradně na soukromý život Marie Antoinetty (dále jen MA) plný rozmařilosti, rozhazování, pomluv, pocitů a emocí. Stylizované obrazy jen volně plynou, obvykle nemají zásadní návaznost až na ty, které ukazují život na dvoru plném stereotypů a opakujících se činností, jež jsou pevně dány předepsaným protokolem a tradicemi. Co pak film ozvláštňuje na mnoha úrovních a propojuje ho do již zmíněného funkčního celku, můžeme nazvat subjektivizačními tendencemi stylu a narace: 1) sekvence/záběry jsou obvykle tak dlouhé, jak je vnímá daná postava (povětšinou MA) a tento pocit je přenášen i na diváka - chvíle zábavy a rozmařilosti (rychle až klipovitě sestříhané sekvence při večírcích, kdy MA zažívá intenzivní pocity svobody a štěstí a divák se baví spolu s ní), oproti tomu situace plné nudy, nervozity a napětí (dlouhé, často téměř statické záběry, kdy divák "trpí" stejně jako MA); 2) scéna začne velmi často záběrem na věc, které si jako první všimne MA - boty, jídlo, postavy, teprve poté je divákovi dopřán celkový pohled na scénu a orientace v prostoru; 3) použití hlediskových záběrů; 4) divák ví většinou to, co postavy (celý film se odehrává v královském sídle, tzn. nevíme, jaká přesně je situace ve zbytku Francie, nevíme, jak moc USA potřebují podporu v boji o svoji nezávislost atp.); 5) náladotvorný soundtrack, jež je podařeným mixem klasické a moderní hudby. [==] V mnohém mi Marie Antoinetta připomněla novější počiny jako např. Hanna (subjektivizace, o dospívání), Veřejné nepřátele (subjektivizace, boření mýtu o standardech žánru – retrofilm), Protektor (boření mýtu o standardech mluvy a chování) a Velký Gatsby (zakomponování moderního písničkového soundtracku do dobového filmu). (18.09.2014)