Gejša

Nenarodila se jako gejša. Tak, jako ještě mnohokrát v jejím neobyčejném životě, zasáhl osud. Narodila se v roce Kohouta a bylo jí 9 let, když ji rodina prodala. Bylo lepší zapomenout na všechno co bylo, protože se z ní měla stát umělkyně.... . Tanečky, cupitání, zpívání, intriky a krásné barvy – to vše na vás čeká. Ale bohužel bez nějaké větší akce (i když, co by tak asi akčního mohli dělat? Hmmm, ale to by byl asi jinej žánr). Takže nuda. Pokuď se teda zrovna nechystáte vstoupit do kurzu. Jsou však pasáže, které jsou krásné. Třeba Ziyi Zhang. Je to však zoufale málo. Gejša by měla dát víc. A nemusí to být vůbec mizuage. I když.... (13.10.2006)

„U nás tomu hovoríme manželstvo.“ Gejšu mal pôvodne natočiť Spielberg (ešte v čase, keď sa projekt volal „Pamäte Gejši“ resp. „Gejšine pamäte“), nakoniec sa ale uspokojil „len“ s produkciou a na réžiu najal Roba Marshalla (za muzikál Chicago nominovaného na Oscara) a do rúk mu zveril obrovský rozpočet (85 000 000 USD), ktorý je vidieť z každého záberu. Farebná vizuálna stránka (máte pocit, že aj obyčajné pero na písanie stálo celý majetok, nevraviac o bohatých interiéroch budov a prírodných opulentných exteriéroch s páperím poletujúcim vzduchom) berie dych. Ale kvôli vysokej minutáži (predsa len, skoro dve a pol hodiny) hrozí, že i najprepracovanejšia výprava začne časom nudiť. Gejša má našťastie po ruke disciplinované herecké obsadenie (ktorému podľa očakávaní dominuje výborný Ken Watanabe ako muž, ktorý raz dievčatku kúpil ovocnú zmrzlinu), silný príbeh a fascinujúci motív gejší. Na dialógovú historickú drámu z Feudálneho Japonska sa celosvetová tržba 162 miliónov môže javiť ako dychberúca, ale vzhľadom na spomínaný rozpočet, ktorý fakt nepatrí k najnižším, napokon tržbu až tak nadšene vnímať nemôžeme. (16.08.2009)

Au. Au. Au. Tady Rob Marshall trochu narazil. Po Chicagu všemi opěvovaný režisér, který dostal do rukou látku o jedné dívce co potká svého vytouženého prince na bílém koni (tentokrát je to Předseda) a zamiluje se na věky věků. Je to jako malá pohádka ze světa Japonských žen, které jsou zrozeny pro pobavení mužů a předvádění svých uměleckých kvalit. Rob Marshall od prvního záběru na nádraží, kde rodiče předají a vlastně i prodají své dvě dcery do života Gejši, začíná svou vizi velkého eposu, který bude plný krásných obrazů a uměleckých dekorací. Film je to pro oko opravdu chvílemi nádherný, ale většinu času jen průměrný. To co se dalo vytěžit z oslavy na zámečku Generála a jeho nádherně rozkvetlých (myslím) třešní by Robovi mohl takový Yimou Zhnag opravdu vyprávět hodiny i hodiny. Krása hlavní hrdinky je dost zvláštní. Nejsem zrovna vysazený na hubené Japonky s obličeji nepřirozeně bledými a prodávajícími se za největší cenu. Ani tanec, který hlavní hrdinka předvede pro mě není prakticky ničím nádherným a to je bohužel škoda. Tento film je hodně o přijmutí toho co vidíme, ale mě nedokázala snaha o podmanivý tanec přehlušit, že ten tanec není pro lidi jako jsem já. Ona ho tančí pro Japonce, kteří v tom vidí umění a ne pro mě, který obdivuje jak ji nasvítili osvětlovači. Trochu méně snahy o exotiku a více kompromisů by tento snímek určitě vyšvihly na 4*. (07.06.2006)

Moc pěkný film s krásnou výpravou a hudbou. Život jedné neobyčejné dívky a jejím snu, že se jednou dostane k muži, který jí koupil zmrzlinu, když byla ještě malá. Film není dokonalý, ale já mám pro tenhle žánr slabost a film mě ani chvilku nenudil. Trochu škoda jen toho konce, jinak bych asi dala i plné hodnocení. (24.01.2011)

Je to celkom dobrá historická dráma z americkej produkcie. Má dosť dobrý príbeh o dievčati, ktorá je v detstve predaná, aby sa stala gejšou, s čím vôbec nie je spokojná, ale časom pochopí ich pravú podstatu a chce sa stať tou najlepšou vôbec, ale na tejto ceste ju čaká mnoho problémov, či už krutá konkurentka alebo láska. Spracovanie je celkom slušné, film sa po celý čas nikde neponáhľa, takže tempo má pomerne pomalé, ale s tým nemám problém, dej je takmer po celý čas zaujímavý, úvodných štyridsať minút sa venuje detstvu hlavnej hrdinky, ktorá so svojim osudom nie je zmierená a tak robí len problémy, ale potom sa jej to zapáči a začne najlepšia časť filmu, kedy je už dospelá, postupne sa vypracováva až na vrchol a zaujme tématika s predávaním nepoškvrnenosti, ale posledná polhodina po vojne síce tiež nie je zlá, ale ani ma moc nezaujala, za predchádzajúcim dianím výrazne zaostáva. Ale tento film má jeden veľký problém, točili ho američania, ktorí evidentne nič nepochopili a tak to aj dopadlo, film sa venuje japonskej tématike gejší a pritom som za celý čas ani na okamih z filmu nepocítil nič japonského. Herecké obsadenie je diskutabilné, na jednej strane som s ním veľmi spokojný, v hlavných úlohách trojica mojich veľmi obľúbených herečiek Ziyi Zhang, Michelle Yeoh a Gong Li a k tomu mnoho dobre obsadených vedľajších postáv ako Ken Watanabe, Cary-Hiroyuki Tagawa a podobne, ale zároveň točiť film o japonských ženách a obsadiť ho čínskymi herečkami, tak to už prekračuje akékoľvek hranice zdravého rozumu. Réžia síce vizuálne film zvládla, pekne sa na to pozerá, je tu vydarená kamera, ale z filmu omnoho viac cítiť čínsku atmosféru ako japonskú a to nemyslím po stránke obsadenia, dokonca ešte aj hudba je čínsky ladená, takže réžiu moc chváliť nemôžem, ale technická stránka je prvotriedna. Keď maximálne prestanem využívať rozum, tak tento film chválim, príbeh, herecké výkony, vizuál, to všetko je na tom dobre, ale točiť japonský film takto čínsky, to skutočne dokážu len američania. 73% (19.06.2007)