Konec času - 2. část (S04E18)

Posledná Tennantova epizóda je utrpenie od začiatku do konca. Myslím, že to celé popíšem otázkami. Prečo veliteľ Pánov času rozprával celý “príbeh” ostatným Pánom času na zasadaní? Prečo je znovuzrodenie Majstra založené na fantasy divných veciach s elixírmi a rúžom? Prečo má Majster špeciálne schopnosti? Prečo je blonďák? Načo sú tam tí dôchodcovia? Prečo sú Oodi takí vyvinutí? Kto, preboha, vymýšľal ten systém s radiáciou a dvoma skriňami? Prečo Wilf za normálnych okolností zaklope štyrikrát (to robí len Sheldon, a to je iný fandom)? Prečo Páni času len stoja ako postihnutí a kývajú železnou rukavicou? Prečo, preboha, Doktor prežil pád z vesmírnej lode, keď pri omnoho menšom páde z veže zomrela jeho štvrtá regenerácia? Prečo sa správa akoby zomieral, keď len mení vzhľad a všetci ostatní Páni času to berú normálne? Načo sa vlastne Gallifrey vrátila? Ako to slúžilo príbehu? Prečo TARDIS vybuchuje pri regenerácii, keď tam Doktor už štyrikrát regeneroval? A, najdôležitejšia otázka, prečo RTD napísal taký príšerný a nelogický príbeh? Prečo, prečo, prečo? Tennant si zaslúžil dôstojnejší koniec a nezaslúžil si, aby z neho urobili zbabelca jeho poslednou vetou. RTD jednoducho chcel rozplakať všetky Tennantofilky a to sa mu síce podarilo, no rozplakal aj fanúšikov Doctora Who, no nie kvôli odchodu Davida Tennanta. End of Time nebola ukážka toho, prečo bol RTD dobrým scenáristom, ale toho, prečo musel odísť. (23.11.2013)

Zatím absolutní vrchol co se seriálu Doctor Who týče. Dokonalý dvojdíl, kterému nechybí okamžiky, při nich tuhne krev v žilách a přechází mráz po zádech, okamžiky nostalgické, ale i ty, kterým nechybí humor. No a ten závěr musí dostat každého, nejen ty, pro které byl Desátý Doctor tím nej... Díky Davide, myslím, že už navždy zůstaneš jedním z nejvýraznějších Pánů času. (23.11.2013)

Počas diania často dochádzalo ku kombinácii epických a dojemných momentov. Ale gro tohto snímku boli jednoznačne posledné minúty, ktoré vás nie len emocionálne zasiahnú, ale i z vás obratom vyžmýkajú vedro sĺz. Keď už všetko naznačuje tomu, že to predsa len pre Doctora dobre dopadne, zrazu započujete štyri ikonické údery do dverí a táto ilúzia sa rozplynie. Srdce sa vám náhle úplne zastaví a mráz vám prebehne po chrbte. Celá miestnosť znenazdania utíchne a čas sa ako keby zastaví. Doctor v Davidovom podaní podáva svoj životný výkon, keď iracionálne podľahol emóciám. Doctor je zdecimovaný a s nervami v koncoch z toho, ako sa to všetko obratom ruky okolo Wilfa pokazilo. Doctor však vedel, čo musí urobiť, a týmto nám započala táto neskutočne dojemná a srdcervúca rozlúčka. Táto emocionálna horská dráha je nadpozemsky silná a intenzívna, že sa ani plaču neubránite. A po zavŕšení tejto poslednej rozlúčkovej a nostalgickej púti je Doctor za sprievodu dojímavej piesne uložený do spánku. A ako pieseň doznieva, tak aj lúčenie s Davidom Tennantom vrcholí. Aj Saxonova obeta, keď zachránil Doctora, bola silná a mala na mňa dosť podobný účinok, hoci slabší. No,som veru zvedavý, čo nám ďalej predvedie Matt Smith, čoby nový Doctor. (28.04.2021)

I don´t want to go. Poslední díl z éry Davida Tennanta a show runnera Russella T. Daviese, který... popravdě mohl být lepší. Dvojdíl Konec času má vlastně jen několik opravdu skvělých a zapamatovatelných scén. Přítomnost ex-Bonda Timothyho Daltona coby reprezentanta Pánů času tu potěší - o téhle rase jsme toho tolik slyšeli, že když je po letech konečně vidíme, očekáváme někoho speciálního, což Dalton nepochybně je. Ale ty nejlepší scény jsou ty krátké momenty, kdy si dva staří muži - desátý Doktor a starouš Wilf - jen tak povídají. David Tennant a Bernard Cribbins (Wilfred Mott) jsou oba skvělí herci a ony srdceryvné scény jim věříte bez váhání. Když už mluvíme o lámání srdcí... loučení desátého Doktora bylo možná trochu moc dlouhé, ale pro někoho, kdo má Doctora Who opravdu rád, taky neskutečně emotivní. 70 % (03.12.2013)

Než se uzavře linie konce času z minula, tak je to stejně hrozné a dua Davies/Tennant nedůstojné jako v případě první části. Snesitelné je to opět pouze díky několika málo komorním momentům (rozmluva nad zbraní). Naštěstí se to však uzavře rychleji než by jeden čekal (tisíceré díky!) a celá závěrečná pasáž je věnována čistě jen a pouze nostalgickému bilancování i melancholickému loučení se s (nejen) Tennantem a Daviesovou érou jako takovou. A funguje to; a to tak že hodně. Až si jeden pokládá otázku, zda tomu skutečně musela předcházet ta cca hodina a půl nebetyčné trapnosti. (06.01.2014)