Grandhotel

Na Grandhotelu je příjemný způsob jakým si pohrává s ještědským vysílačem a jeho symbolikou coby zhmotnění touhy dotknout se oblohy, která je vlastní i hlavnímu hrdinovi Fleischmanovi. Vizuálně film taky má co říci, neustále převalující se mraky, modrá a bílá, dávají filmu výraznou tvář, která člověku utkví v paměti. Za zmínku stojí i hudba, v níž Muchow chytře kloubí elektronickou hudbu s vážnou. Tak, a teď proč se mi film nelíbil. Ondříček upadl do stereotypu, v němž postavy přeříkávají ty nejméně pravděpodobné věty, působí jako ufoni, se kterými se nijak nedokážu ztotožnit. Celý film působí neživě, uměle, jako bych si ho koupil zabalený do igelitu někde v Albertovi. Nepomáhají ani klady, které jsem zmínil na začátku. Je mi líto. (27.10.2006)

Mám rád Rudišovy knižní post-punkery i Ondříčkovy vizuály jdoucí na volnou úroveň schengenského prostoru. Ale tahle fúze libereckých divnolidí drhne jak tramvaj na nebroušené koleji. Prvoplánové hlášky i chladně vysoustružená romance prostě nezakryjí, že pod povrch to jde jenom s německým oficírem a zbytek tím pluje jak ručně šitý balón. Ladně, ale pěstí na oko. (13.02.2017)

První a přesto nádherné záběry na Ještědskou věž jsou opravdu hezké, ale na nich se to bohužel také zasekne a jestli to je komedie nebo ne si nechám na potom. Hlavní je, že poetika samotného příběhu je patrná už od začátku a namísto lyriky se všecko odsápe do vod epiky a já jen sleduju obrázky a krajinu a čekám, kdy už bude samotný konec. Sice to není nikterak špatné, ale věřím, že české filmy dokáží být zajímavější a svým způsobem plnohodnotnější než právě Grandhotel i když jsem se na něj docela těšil. Každopádně nejsem zklamán. Není to žádný zázrak, ale stále je to český film a takovýchto českých filmů je u nás pomálu a i když se pokusil o něco neobvyklého povedlo se mu to. Já spokojen nebyl, ale přesto jsem se zájmem sledoval okolí. I když znuděn a s očekáváním samotného zdlouhavého konce. --- Lidi jsou jako mraky, nikdy neví, kdy se srazí a zase roztrhnou, taky je něco žene... (19.04.2008)

„Tak trochu“ jiní Samotáři. David Ondříček (filmařsky) vyzrál, posunul se o parník dopředu a šest let po jeho „kultu“ brnká na mnohem vážnější (čti civilnější, intimnější, upřímnější) strunu. Hlavní postavou je Fleischman (amatérský meteorolog), který za celý svůj dosavadní život nepřekročil ceduli Liberec, přičemž celý snímek je jedna velká metafora. Přitom dotyčný (skutečně) žije mnohem víc (opravdověji) než valná většina (z) nás. Občas není na škodu zvolnit tempo (popř. se úplně zastavit) v tom našem každodenním shonu a nasávat vuni(ě) života. Mně se to díky D. Ondříčkovi a „jeho týmu černých koní“ (kdo viděl film o filmu, ví o čem mluvím) i s notným přispěním Jana P. Muchowa na dobu 100min povedlo. Úplně jsem (v těchto přicházejících mrazech) pookřál a člověk dostane opravdovou nefalšovanou chuť rozjet se do Liberce, do hotelu Ještěď, ubytovat se „nahoře ve věži“ a pozorovat „cvrkot těch dole“. Nejeden se tak neubrání myšlenkám (otázkám), kdo je větší blázen, jestli Fleischman nebo „ti dole“. Pokud bych měl jednou větou napsat, o čem, že tento snímek D. Ondříčka je, neváhal bych ani vteřinu. Grandhotel je intimní příběh o překonávání mantinelů uvnitř každého z nás. p.s. tenhle snímek je takový balzám na duši. A NE, nevyšlo mi to v testu, ale přišel jsem na to zcela sám. p.p.s po předloze od Jaroslava Rudiše bezpochyby sáhnu. Už pouze pro fakt, že si od ní slibuju, doplnění informací z Fleischmanovi minulosti (dětství, mládí)... tedy podstatné detaily, které ho (do)vedli k tomu, „proč je takový, jaký je“. (17.10.2011)

Veľmi obyčajný filmík s celkom slušným potenciálom , ktorý ku koncu začal riešiť viacej ako bolo potrebné a samotná potreba šokovať ho zatiahla s nadpriemeru do priemeru pretože ak niečo nemám rád je to keď sa režisér aj scenárista snaží o výpoveď plus sa snaží šokovať čo v konečnom dôsledku a vzhľadom o aký film ide vôbec nefunguje. Fleischman je ale napriek tomu asi najlepší hrdina , ktorého som v českom filme mohol vidieť a keby ku koncu nejednal tak ako jednal to znamená prešiel len tak zmenou , ktorá bola síce očakávatelná ale nie až tak rapídne ako tomu bolo tu. Každopádne jeho podivínstvo je skvelo zahraté a má aj pár dobrých miest. S hercov poznám iba Kláru Issovú ale žiadny z hercov nehral zle a každý mal svoje svetlé momenty. Hlavne šéf a hlavný recepčný. Úplne zbytočná bola postava starého pána, ktorého samovražda podčiarkla celý dej na taký čudný zlepenec zakončený čudnou absurditou ale aj určitou dávkou emócií a poetickosti. to je prelet nad mestom a roztrúsenie popola. Takže aj napriek výčitkám je to film o čudákoch na čudnom mieste v celku neobyčajných situáciach a čudným zmyslom pre humor. Im happy come on lets go. (18.05.2008)