Chromofobie

Osudy jedné rodiny se uvedou sáhodlouhým představováním, jehož účelem je patrně důsledně načrtnout charaktery všech zúčastněných. To se ale dalo udělat za mnohem kratší dobu. Nemusím manželku vidět několikrát nakupovat, cvičit s osobním trenérem v jejím superluxusním domě, nebo chodit na psychoterapii, abych pochopila, že je to ve zlaté kleci zavřená nešťastná a slabá žena. A tak je to i s ostatními postavami. ____ Prolog trvá a trvá a najednou - hup-šup - přehoupne se rovnou do závěru, který odhalí, že pečlivé představování bylo potřebné jen kvůli tomu, aby natáhlo čas. Samotný příběh - třesknutí, které rozhodí členy bohaté a privilegované rodiny - by se dal odvyprávět na běžné stopáži 90 minut, a i tak by měl co dělat, aby ten čas smysluplně vyplnil. ___ Scenáristická nemohoucnost trčela hlavně z mikropříběhu nešťastné prostitutky, jejího milovaného dítěte a andělského sociálního pracovníka - to byla historka, jak z romantického románu z 19. století. U Dickense bych to brala, v současnosti to ale působí trapně a křečovitě. ___ A konec je jak z pohádky od nějaké autorky podřadného čtiva pro ženy. Škoda, že v tom ztráceli čas tak dobří herci. /3. 12. 14./ (03.12.2014)

Musím přiznat, že mě to moc nechytlo. Filmařsky asi dobré, ale na diváka tvůrci trochu zapomněli, mi přijde. Nějak není komu fandit a čeho se chytit. Od začátku nesympatické postavy, vykolejenost, a ty neustále se měnící barvičky taky spíš odrazovaly. --- Ben Chaplin, Penélope Cruz či Ralph Fiennes ve filmu režisérky Marthy Fiennes a s hudbou Magnuse Fiennese... Tyhle rodinné filmy většinou bývají nalevačku. Ruka ruku myje, žádná konstruktivní kritika a podle toho vypadá výsledek. Abych nebyl hned na úvod nařčen z neobjektivnosti, dovolím si nejprve citovat uživatele s nickem Subjektiv z ČSFD: "Poslední dobou se mi mozaikové filmy ve stylu Magnolie, 21 gramů, Crash či Babel začínají zajídat. Mám z nich pocit, že mozaika umožňuje režisérovi do filmu nacpat víc krizí, dramatických situací, dojemných osudů, událostí obecně a přitom všem se elegantně vyhne potřebě vykreslit postavy do větší hloubky. Přeskakování pozornosti mezi postavami mu dává i snadný nástroj k náhlým změnám nálady - snadněji tak dostává diváka, kam potřebuje. Pokud je každá postava jiná, je to ještě snazší. Tím nechci říct, že by se mě potíže páru ve středním věku, sociálního pracovníka, nemocné prostitutky atd., nijak nedotýkaly. Jejich příhody však jsou příliš krátké, jak novinové zprávičky - naštěstí i podobně uvěřitelné. Vzbudí soucit, ale nedají pocit, že jste zažili (viděli) něco opravdu výjimečného. Leccos sympatických detailů se však najde, např. chlapík, který nedokáže zastřelit jelena, ale snadno (byť si to vyčítá) zničí několik lidských osudů." Osobně bych jen dodal, že mě to moc nechytlo už od začátku. Filmařsky asi dobré, ale na diváka tvůrci trochu zapomněli, mi přijde. Nějak není komu fandit a čeho se chytit. Od prvních záběrů nesympatické postavy, vykolejenost, a ty neustále se měnící barvičky taky spíš odrazovaly. Český disk načíná protipirát, trailery na filmy Veřejný nepřítel č. 1, Milk, Pád, Druhý dech a Podvod, jedna reklama, jinak je disk zcela bez bonusů. Český dabing je oproti originálu zase neuvěřitelně plochý, až to tahá uši. (22.01.2009)

Další pokus o napodobení Magnolie, který se u mě naprosto míjí účinkem. Dalo by se dokonce říct, že je fakt umění obsadit film takhle vynikajícími herci (jediný to důvod, proč dávám 3*) a napsat jim tak neskutečně nezajímavé postavy. Nebo možná ne až tak nezajímavé, jako spíš mizerně napsané. Jak obsazení, tak i diváci si zaslouží něco lepšího, co nevymizí z paměti vzápětí poté, co se objeví závěrečné titulky... (06.05.2010)

Podivínská mozaika, která chce být za každou cenu umělecká, ale ne vždy jí to vychází. Samotné minipříběhy měly něco do sebe, byť byly jasně nalinkované a tudíž i předvídatelné, ale vzhledem k tomu, jaká se zde sešla skvostná herecká sestava, působily putavým dojmem. Určitě se najdou diváci, kteří film plně docení, ale já k nim patřím jen tak napůl. 60% (09.11.2015)

Skladačka príbehov, ktorú nie je možné brať ako celok, naviac všetky príbehy stoja za nič. Nedá sa do nich vcítiť a už vôbec nie stotožniť. Jednu hviezdu neobjektívne pridávam za Penélope Cruz, ktorá v úlohe šľapky s dieťaťom bola asi jediná, ktorej sa niečo dalo uveriť a jej zanedbaná domácnosť pripomínala domov. Najhoršie pocity som mal práve v dome hlavnej postavy s „modernou“ architektúrou, kde by som nechcel bývať ani zadarmo, nenazval by som ho inak ako sklenené peklo. (13.02.2014)