Nedotýkej se bílé ženy

Umístit kostýmní historickou událost, jako je bitva u Little Big Hornu, do současné Paříže a nechávat generála Custera v sedle navštěvovat kavárny, potkávat automobily, je samo o sobě docela síla. Způsob vyprávění, který nabourává všechny známé postupy, pak nechává diváka poznat filmový zážitek, který bych nazval mírně řečeno podivným. Dějiště známé bitvy se odehrává v obrovské stavební jámě uprostřed města. Proti sobě stojí bílí Američané, obývající okolní rezidence a tlupy indiánů, squatující v okolních brownfieldech. Američané (mluvící samozřejmě francouzsky) bojují jednak za cenu akcií železnice a dále pak za svého prezidenta Nixona, jehož fotku mají pověšenou na zdi. Všemu velí generál Custer v podání věčně salutujícího dupajícího Mastroianniho. Jeho groteskní chování i visáž kontrastuje s obdivem, který k němu chová půvabná vojenská zdravotní ošetřovatelka Catherine Deneuve. Tato půvabná dáma, vzor ctnosti a vznešenosti, pronáší neustále narážky o méněcennosti indiánského obyvatelstva, stejně tak koná její okolí „bílé Ameriky“. Film nedovedu žánrově moc zařadit a nejvýstižnější zařazení, který mě napadá, je absurdní parodie. Ze začátku to pro mě bylo naprosto nestravitelný. Asi po půl hodině, když jsem trochu přivykl způsobu vyprávění, jsem se občas při některých scénách zasmál. Většinou to tedy byly herecké kreace, čemuž jsem se mohl smát, protože film v podstatě nemá děj a scény nemají logiku. Doteď si nejsem jistý, co vlastně bylo režisérským úmyslem. Napadá mě, že jde možná o pokus ztvárnění války a rasismu jako absurdního nesmyslného jednání, přičemž jeho absurdnost je umocněna vytržením celé události z kontextu, s absencí jakékoli logiky děje a uvažování. Karikatura postav a děje, obsahuje komické sdělení. Toto je ale v ostrém kontrastu s brutalitou bojových scén a poprav. Naturalistické pojetí záběrů odseknutých hlav a vyhřezlých střev mi do celé kompozice nezapadají, stejně jako okolo se vyskytující „civilisté“ v jeansách. Tenhle film by se možná dal označit jako umělecký, ale nejsem zrovna ten odborník, který může říci, zda jde skutečně o umění nebo o úlet. Mohu jen říci, že se mi film příliš nelíbil a čekal jsem od něho víc. 51% (26.12.2010)

S tímto filmem jsem byl naprosto spokojen, Zajímavý, zábavný, ironický a rýpající do lidského pokrytectví, sobectví, rasismu a dalších společenských nešvarů. Navíc s krásnými hereckými výkony. Paroduje bitvu Little Big Hornu, takže hlavní postavou je nadmíru excentrický George Armstrong Custer (vynikající Marcello Mastroianni). Ten dostane za úkol porazit a vyhladit indiány, protože jsou bílou elitou považováni za zloděje, pobudy a ničemy, kteří brání pokroku a nechtějí se odstěhovat do rezervací, kde chcípají hlady. To ale indiány v čele se Sedícím Býkem (Alain Cuny) tak sjednotí, že v osudné bitvě Custer zoufale zvolá: "Kdo je naučil bojovat? Proč už se nepostaví jako jednotlivci proti stovkám pušek?" Ale jsou tu další vynikající postavy: Marie-Héléne de Boismonfrais (krásně pokrytecká Catherine Deneuve), která je označována za pomocnici indiánů, ale s ohromnou chutí se podílí na jejich ponižování a zabíjení, je navenek puritánská, ale ohnivě se vrhá po Custerovi, dále vychloubačný, ale ve skutečnosti velmi bojácný Buffalo Bill (skvělý Michel Piccoli), který chce být hvězdou bitvy, ale utíká z ní ještě než vypukne, generál Terry (výborný Philippe Noiret), který začně řídit bitvu pouze ze zištných důvodů, indiánský špeh Mitch (bezpáteřní Ugo Tognazzi), který poznává, že pochlebováním se z něj běloch nestane, bláznivý indián (Serge Reggiani), jediný z indiánů, kterému to myslí, ale protože nemá vlasy, tak ho považují za blázna, otec Sedícího Býka (Henri Piccoli), který osobně zastřelí Custera, agent CIA (Paolo Villaggio), který vystupuje jako antropolog a stále pojídá brambůrky a reportér (samotný Marco Ferreri). Prolínají se zde 70. léta 19. století, kdy došlo k bitvě a 70. léta 20. století do kdy je film zasazen do prostoru Les Halles v Paříži. Na místě, kde bylo zrovna zrušeno secesní tržiště a hloubil se prostor pro moderní obrovský obludný obchodní dům. Velmi příjemný film, trochu bláznivý, se skvělým hereckým ansámblem a který buší do lidské přetvářky, mocichtivosti a touze po bohatství a lidské zbytečné krutosti, kterou se většinou jen něco kompenzuje. (21.02.2010)

Kdyby to mělo čtvrt hodiny! Základní nápad totiž není nijak objevný - paralela Custer versus současnost se hojně používá i dnes (například časopis Time pomocí ní komentoval Bushovy aféry) a po čtvrt hodině se už zdlouhavě variuje neustále jedno a totéž. Celé to je vlastně amaterská besídka roztažená na skoro dvě hodiny (připomíná to současné divadlo Sklep, které též operuje slavnými jmény, ale v globálu jde pořád o buranskou amatérskou produkci). (13.05.2011)

I avantgarda v zenitu své tvorby si v přechodných oddechových časech odlivu tvůrčích schopností vybírá krajně problematický odpočinek pádu do průměru a uměleckého nezdaru. Základní záměr filmu připomínající např. o rok starší ALOZANFÁN s obdobným směřováním i podobně rozporuplným vyzněním je zřejmý: jakási dvouliniová kompozice problematizující v první rovině křehkou legendu Divokého západu v jejím nejzranitelnějším bodě - v nevývratné vývojové etnocidě autochthonního indiánského obyvatelstva - se vztahuje průhledně symbolickou alegorií ke konzumně syté společnosti končícího "zlatého věku" svobodného světa Evropských společenství. Doznívající vlna levicového radikalismu šedesátých let se tu však přes skvělé hvězdné obsazení i nominálně nadprůměrnou režii a scénáristiku dopracovává upachtěně rozporuplného výsledku. Švy, které měly držet obě základní dějové linie na pomezí snu a skutečnosti až vidinově pojatého záměru, praskají při prvním pohledu. Pařížské teatrum mundi, které italský filmový tvůrce Ferreri zvolil, vyznívá hluše právě tak jako gradující závěrečné scény ŽENY. Humorně groteskní škleb, o nějž šlo Ferrerovi především, zůstal v tomto případě pro filmového diváka nedostihnutelnou metou autorského záměru. Místo originálu nejenže nedržíme v ruce alespoň přijatelnou, i když nedokonalou kopii, ale jen zhruba přitesaný polotovar. (03.08.2009)

Humorná a jednoduše vystavěná paralela mezi dvěma vývojovými etapami moderního kapitalismu, lišícími se od sebe (ale ne zase tak moc) prostředky, jimiž si razí svoji cestu k pokroku na úkor všech "nepřizpůsobivých". Proto je jen velmi tenká hranice mezi rokem 1876 (bitva u Little Bighornu) a Ferreriho současností, takže mu nedělá problém ji lehce překračovat. Obě epochy tak mají společného nepřítele - rudé! Jen rudé tváře nahradily rudé názory. (V tomto smyslu je příznačný český výraz pro komunisty jako "Komanče"...) Všechny další narážky, přirovnání a obdoby (dešifrovatelné i pro politické začátečníky) mezi předminulým a minulým stoletím pak vycházejí z tohoto předpokladu. Herecká extra třída své doby drží komediální úroveň na přijatelné úrovni (zejm. Mastroianni, Noiret, Deneuve), oproti tomu Piccoli a Tognazzi si nezasloužili role zkarikované až těsně za únosnou mez. (14.07.2013)