tomtomtoma

Muhammad: Posel Boží je pompézním kýčem. Madžidi ve svých filmech v průběhu času odhaloval stále silnější tendence k pompéznosti (snad jako vyrovnání se s Hollywoodem), až konečně zde, ve filmu Muhammad: Posel Boží, jako mohutný gejzír tato jeho tendence vytryskla s oslavnou fanfárou v opulentní vizuální orgie. Hlavním účelem filmu je oslava a velebení Proroka, a to s plnou parádou, což značí efekty, záře, blyštivé flitry, zázraky, důvěřivá víra a do všech směrů rozmáchle cákající kýč. Aneb dětství Muhammada, jeho životopis, pod vlivem pozdějšího legendarizovaného nánosu, tedy stejného procesu, který postihl před ním rovněž Zarathuštru, Buddhu či Ježíše. Madžidi kouzlí, po této stránce jde o náramnou podívanou. Jako šíita nemá problém se zobrazením Proroka, přesto ve jménu celého muslimského světa zvolil kompromis a neodhaluje jeho tvář, avšak kritice sunnitů se tím nikterak nevyhnul. Jisté kritice, byť byla v menšině, se Madžidi dočkal také u šíitů. Důvodem byl způsob vyobrazení, byť tím nebyl vznesen žádný požadavek kritičnosti k Prorokovi, jen po poněkud menší porci kýčovitého slintání. Mezi důvody, které vedly většinu z kmene Kurajšovců do opozice k Muhammadovi, byla obava ze ztráty privilegovaného postavení (vázané na prominentní postavení při organizování náboženských poutí), neochota podřídit se Muhammadově politické svrchovanosti a vidina odsouzení předků do pekla. Vedle Muhammada, o jehož vyvolenosti nemohlo, ani nemůže být vůbec žádných pochyb, stojí za zmínku: hášimovský vůdce, Prorokův strýc a ochránce Abú Tálib (Mahdi Pakdel), Prorokův děd i pěstoun, Abú Tálibův tatíček a jeden ze starších kmene Kurajšovců Abdul Muttalib (Alireza Šodža Nouri), dosti ambivalentní významnější židovský obchodník v oblasti Samuel (Mohsen Tanabandeh), nejhlavnější dohlížitel nad otroky mekkánkými Abú Sufján (Dariuš Farhang), Prorokův pocitem ublížení postižený, a proto též nevstřícný strýc Abú Lahab (Mohammad Asgari), Prorokova beduínská kojná Halima (Sareh Bajat), Prorokova tak milující a laskavá maminka Ámina (Mina Sadati), Abú Lahabova ctižádostivější manželka Džamila (Ra'na Azadivar), či proslulý křesťanský mnich a potvrzovatel vyvolení ze syrské Bosry Bahíra (Sadegh Hatefi). Muhammad: Posel Boží jest vskutku velkolepou podívanou! Tolik kýče k idealizovanému zachycení legendy a čisté víry. Inu, ikona.

Ráj na západě je intimním a ironickým filmem. Slovní charakteristiky začínající písmeny "multi" jsou spíše výrazem předsudečnosti, film je Gavrovým niterným výrazem, z něhož nevynechává ani to své osobní partyzánské zanícení. Cesta mimoevropského imigranta, jež začíná na písečné pláži řeckého letoviska a končí v Paříži, je obecnou cestou všech mimoevropských imigrantů za mámivou vidinou blahobytu a ráje tzv. západní civilizace. Nelze ani hovořit o vstřícném přijímání, spíše o zneužívání. Dalším nezanedbatelným aspektem příběhu je osamělost, a to nejen imigranta, nýbrž i většiny těch, s nimiž se na své cestě zásadněji střetne. Kouzelník je nekompromisní personifikací mámivé vidiny blahobytného života evropského liberálního prostoru. Přičemž však liberalizace značí také duchovní i bytostné odcizení člověka. Hrdinou příběhu je Elias (Riccardo Scamarcio), jenž vytrvale směruje za svou představou životního ráje. Navíc, snová vidina je na začátku povzbuzena příslibem, který však pronese příslušník západní civilizace, je tedy spíše, jak se později ukáže, zdvořilostní frází. Z dalších rolí: Eliasův kumpán z počátku cesty za rájem (Odysseas Papaspiliopoulos), rozporuplný manažer řeckého letoviska Eden Jack (Eric Caravaca), obezřetná ředitelka letoviska (Marissa Triandafyllidou), osamělá německá turistka v řeckém letovisku Christina Lisner (Juliane Köhler), úspěšnější kouzelník Nick Nickleby (Ulrich Tukur), osamělá řecká vesničanka Sofia (Dina Mihailidou), ten nevyzpytatelný manželský páreček (Anny Loulou a Ieroklis Michaelidis), vstřícní němečtí kamioňáci Günther (Florian Martens) a Karl (Antoine Monot Jr.), Eliasův krajan (Zirek), či laskavá pařížská dáma (Anny Duperey). Ráj na západě je ironií řeckého partyzána, intimní zkušeností a rovněž jízlivostí směřující k bobtnajícímu sebevědomí západního civilizačního okruhu. Niterná desiluse, přesto zároveň okouzlení životem.

Zvláštní oddělení je nelítostným útokem levicového partyzána Costy-Gavry na politické zatuchlosti, které ve své podstatě popírají vlastní a na právním systému založené principy. Je filmovou adaptací knižní předlohy Hervé Villerého Aféra Zvláštního oddělení z roku 1972. V krajních situacích, obvykle nazývaných krize, přestává být závazný právní systém povětšinou tou základní normou a prvotním principem společenského spolubytí, což se tradičně obhajuje vyšším zájmem nebo jako nezbytné a tedy nutné bezpečnostní opatření, byť to bývá spíše vyjádřením bezradnosti, případně zneužitím moci. Válka a s ní spojené atributy (jako je okupace) takovou situaci nepochybně navozují, právě v ní se právní systém mění z určité jistoty při základním vymezení života v potencionálně drastickou možnost úplného podrobení. S tím Gavras nemá, ani nemůže mít, slitování. Veškerá zdůvodnění či obhajoby totiž narážejí na skutečnost osobního morálního selhání, a nezáleží na tom, zda byl toho příčinou strach nebo prospěchářství. Hlavní pozornost na sebe nepoutá žádná postava, nýbrž sama situace v okupované Francii, nechvalně proslulá úloha vichistické politické reprezentace a ta justiční poslušnost právu odporujícím požadavkům. Z postav zaujmou: svatost práva chabě bránící ministr spravedlnosti Joseph Barthélemy (Louis Seigner), směru moci poslušný generální tajemník ministra spravedlnosti Georges Dayras (Roland Bertin), novému vládnímu směru velící ministr vnitra Pierre Pucheu (Michael Lonsdale), spojující článek mezi vichistickou vládou a německým velením markýz Fernand de Brinon (François Maistre), jeden z vůdců levicové mládeže Pierre Georges, neboli Frédo (Jacques Spiesser), spolehlivý muž ministra vnitra v Paříži Jean-Pierre Ingrand (Henri Serre), trojice legalizující pochybnou právní úpravu, generální prokurátor Raoul Cavarroc (Pierre Dux), vrchní státní zástupce Maurice Gabolde (Jacques François) a vrchní předseda odvolacího soudu Francis Villette (Claudio Gora), předsednictví nového soudního tribunálu znechuceně odmítající soudce Cournet (Michel Galabru), požadavkům moci vstřícný jmenovaný předseda Zvláštního soudu Michel Benon (Claude Piéplu), soudce s největší porcí pochybností René Linais (Jean Bouise), další soudní přísedící Maurice Cottin (Hubert Gignoux), Robert Baffos (Jacques Ouvrier) a Paul Larricq (Alain Nobis), malý polský utečenec Abraham Trzebrucki (Jacques Rispal), v mládí po životě lačný Émile Bastard (Yves Robert, jako mladý Jean-Denis Robert) či již podruhé souzený novinář z L'Humanité Lucien Sampaix (Bruno Cremer). Zvláštní oddělení je nesmiřitelné vůči přestupkům morálním, což je dobře, neboť se zastává člověka. A protože má vše politické tlustou hroší kůži a vyhrazuje si i nadále možnost překračovat právní rámec, tak Gavras nelítostně seká.

Úspěšný muž je kubánským programním filmem revolučního typu. Takový druh vznikal kdysi rovněž u nás, nese morální, ideologicky zabarvené, poslání. Atmosféra je přiléhavá, děj zkratkovitý, rozptyl let 1932 až 1959 ani nic jiného neumožňuje. Kameraman Livio Delgado předkládá obrazy, po okraj plné pohybu nebo emocí a vášně, kontrasty dynamické i tvarové, choreograficky i esteticky sladěné tempo. Nekompromisně posouvá Solás figurky na šachovnici kubánského předrevolučního vývoje. Ambivalentním hrdinou je Javier Argüelles (César Évora), lehkovážný mladíček, jenž brzy zjistí kudy vede cesta k úspěchu, k výsadnímu společenskému postavení. Přesto se musí, obzvláště z vlastního nitra, něco obětovat. Na oplátku zase něco vzít, když se zmírá touhou tělesnou a touhou po moci zároveň. K výraznějším postavám příběhu patří Javierův starší, morálně zásadový bratr Darío (Jorge Trinchet), z celkového vývoje zklamaná matka bratrů Argüellesů Raquel (Raquel Revuelta), svůj nový objev střežící si zpěvačka Rita (Daisy Granados) a manželka obou bratrů z nejvyšších kruhů Ileana (Mabel Roch). Z dalších rolí: loutkář Machadova režimu Iriarte (Rubens de Falco), zásadně úspěšný Puig (Carlos Cruz), mocný strýček bratrů Lucilo (Miguel Navarro) či mocný otec Ileany Ponce (Ángel Toraño). Úspěšný muž je z filmového hlediska kvalitním výtvorem s velkolepě pojatým, jinak to snad ani nelze popsat, niterným rozerváním. Úspěch a co vše se za tím skrývá.

Lucía, neboli žena zajatkyní vášní doby i vášní srdce. Humberto Solás sice postupně představuje tři různé filmové styly, avšak dělá to po svém, zachází do krajností, do grotesknosti, víří náladou, aby vycenil zuby a spatřil lidskou důstojnost. Kameraman Jorge Herrero předkládá pečlivě uspořádané obrazy, neklidně pulsujícím pohybem kreslí psychedelická zákoutí lidských duší, bolest a bídu toho lidského spolubytí. Vírový pohyb obrazu uvádí do pohybu synchronní tanec těl i citů, jeden tanec je překrýván druhým, tančí se na slunci, tančí se ve křiku zoufalství, tančí se ve vlastním nitru. Hudební podkreslení Lea Browera zvýrazňují a doplňují leitmotivy situací. První dílek spojuje osobní intimní zkušenost s nadosobním rámcem, ve druhém subjektivně nalézaný smysl volá po obecné platnosti a třetí díl pak osobní intimní zkušenost představuje jako moment, jehož můžeme využít ke svému vlastnímu uskutečňování. Rok 1895 a nové rozhoření bojů za nezávislost. Aneb náhle zjevící se iluze lásky a lákání lásky jako past, do níž se řítí Lucía (Raquel Revuelta). Víra v lásku se mění ve zmar, běs a věčnou rozervanost. Nesporných úspěchů, jak dokazuje Rafael (Eduardo Moure), lze docílit taktéž netradičními způsoby. Rok 1932 a počátek pádu diktatury Gerarda Machada a následný nenápadný nástup Batistovy diktatury. Aneb láska jako osobní protest a revolta, jež však díky všem okolnostem vnějším nabývá obecnou platnost. Láska opětovaná dodává sílu, jak poznává Lucía (Eslinda Núñez), avšak protest úplný vyžaduje celkové nasazení, jak poznává Aldo (Ramón Brito). Protest jako forma útěku, nakonec nezdařeného. Rok 196.. a manifestace skutečného úspěchu revolučního vítězství. Aneb láska jako možný impuls k překonání předsudků, tj. střet tradičního s tím, co díky emancipaci zdravě nabírá na sebevědomí. Bezelstně vitální Lucía (Adela Legrá), chorobně žárlivý Tomas (Adolfo Llauradó) a jejich manželský svazek. Dokáže však láska překonat vlastní omezení? Lucía, to je vír a osobní účast v centru dění a ženská emancipace volající po naplnění svých vlastních potřeb. Poezie, pohyb, detail, lákání a choreografie proudu, stylová filmová výpověď revoluční Kuby. Pozoruhodná Solásova filmová nekompromisnost.

Hostinec na Temži je dalším zábavním kusem dle představ Edgara Wallaceho o kriminálním žánru. Stejná šablona, karikující nadnesení, zřetelná i nezřetelná strana zločinu, dívka v ohrožení, neznámá hlava zla, duchaplný hrdina a cosi utajovaného. Je to ten staromilský pohled mužů na svět, jenž má svým způsobem zcela zřetelné odlišení dobra a zla a hrdinské kousky jsou přirozeností. Hostinec na Temži je plný mužské vilnosti, ironicky nadnesené škádlivosti a stylizované performance. Hrdinou je inspektor londýnské říční policie Wade (Joachim Fuchsberger). Temže se stala odkladištěm osob již nepotřebných, navíc v okolí nechvalně proslulého brlohu nočních ptáčků, ach, ti blázínci pomatení! Nezkušenou jemnou dívkou v ohrožení je Leila Smith (Brigitte Grothum), a za ní se skrývá tajemství. Mužská vilnost se chtivě natahuje! K výraznějším postavám patří obezřetná provozovatelka onoho dotyčného hostince s tajemstvím Nelly Oaks (Elisabeth Flickenschildt), afektovaně vlezlý nocležník hostince s tajemstvím Gregor Gubanow (Klaus Kinski) a též vilný kapitán nákladní lodě s tajemstvím Brown (Heinz Engelmann). Z dalších rolí: další povedené kvítko hostince Roger Lane (Jan Hendriks), k veslařskému výkonu tak svědomitě se připravující Barnaby (Eddi Arent), po úlevné zpovědi toužící Anna Smith (Hela Gruel), poctivá fyzická ochrana hostince Velký Willy (Rudolf Fenner), nebo velmi vytížený soudní patolog s tajemstvím Dr. Collins (Richard Münch). Hostinec na Temži je filmovým pobavením, stylizovaným ke svému obrazu wallaceovské značky zábavy.

Mrtvé oči Londýna jsou typicky stylovou zábavou německé série Wallaceovek. Karikující rozkreslení všech vystupujících, hrubá síla temné strany děsí již svým zjevem, mozek temné strany nezbytně s kultivovanější vizáží, napětí se střídá s odlehčenější polohou, střih rytmicky rozkmitává boky, hrdina překonává překážky a nástrahy díky svým schopnostem i dílem šťastných náhod. V jednu chvíli se zdá, že zcela všichni si navzájem vyhrožují a vydírají se. Nakonec, každý se pokouší zbohatnout tím způsobem, s nímž je nejvíce provázán osobně či pracovně. Soukolí chobotnice neúprosně všechno v celek propojuje, jednotlivá chapadla se vzájemně úkolují i odstraňují, vítězí ten, kdo má co nejširší rozhled a vhled zároveň. Hrdinou hrátek k pobavení je Larry Holt (Joachim Fuchsberger), důvtipný inspektor Scotland Yardu, jenž větří rozsáhlejší kriminální potíže. Detaily případu nejsou podstatné, o to méně oběti, důležitější je honba za zlem, jež je rozdrobeno do více částí. Hrdinkou v napětí je Nora Ward (Karin Baal), mladá ošetřovatelka slepých a znalkyně Braillova písma. Je pomocnicí, ale i návnadou a konečným cílem. Mezi výraznější postavy zde patří ctihodný nevidomý reverend v čele útulku pro slepce Paul Dearborn (Dieter Borsche), majitel pojišťovny v nesnázích z krutých nehod a náhod Stephan Judd (Wolfgang Lukschy) a Holtova pravá ruka s tou osobitou střeleckou přípravou, seržant Sunny Harvey (Eddi Arent). Z dalších rolí: Juddův svéráznější tajemník Edgar Strauss (Klaus Kinski), zkušený vyděrač Flimmer-Fred (Harry Wüstenhagen), děsivý slepec Jack Farell, neboli Blind Jack (Ady Berber), nezabezpečená kráska Fanny Weldon (Anneli Sauli), či Nořina unesená teta Ella Ward (Ida Ehre). Mrtvé oči Londýna jsou filmovým druhem zábavy, nic více být ani nechtějí. Stylová atmosféra, kulisy, projevy. Karikující nezvedeně své svody a napětí. Své určení vrchovatě plní.

Tulák Archimedes je jemným i ironickým pohledem na život. Ne každý dokáže a především chce žít v každodenním stereotypním koloběhu "boje a práce", ve smyslu druhého Patočkova existenčního pohybu, jenž nás v daných strukturách ukotvuje a prodlužuje. Při průlomu vlastního omezení, jehož součástí je také přijmutí vlastní konečnosti, lze dojít k plnějšímu životu, byť samozřejmě hrozí pád zpátky, neboť je to jednodušší. Přijmutí všech důsledků své "rebelantské" volby však značí velkého ducha. Navíc, žije s nonšalancí, s touhou a vášní, otevřeně, nesobecky, přesto stále osobitě. Má to lehkou, svěží ironickou náladu, škádlivě nezdvořilou k vyššímu i střednímu stavu, k jejich opovržení spodiny. Hrdinou bytí je Joseph Hugues Guillaume Boutier-Blainville neboli Archimèdes (příjemný Jean Gabin), aneb život "nepřizpůsobivého" může být prožíván vznešeněji než životy a živůtky osob vážených, spořádaných. Z dalších rolí: Archimedův kamarád a opatrnější tulák Arsène (Darry Cowl), nový majitel hospody, panicky žárlivý, Pichon (Bernard Blier), jeho v mnohém bezstarostná ženuška Lucette (Dora Doll), z louže do blátíčka utíkající původní majitel hospody Grégoire (Paul Frankeur), jeho žena (Gaby Basset), hrbatý "obchodník" se psíčky Félix (Julien Carette), večírek smetánky na Hromnice pořádající Marjorie (Jacqueline Maillan), nebo pojišťovák Séraphin (Léonce Corne). Tulák Archimedes, to je ironie a radost ze života od začátku do konce. Aneb francouzská fenomenologie v praktickém použití. Příjemné představení.

Tři dny života jsou rýpnutím do "spořádané" morálky, nevystavované na veřejnosti. Gilles Grangier zadaptoval stejnojmennou knižní předlohu Petera Vanetta z roku 1955. Ani v putovním divadelním souboru není herecká ctižádost ve smyslu prosazení, jež neodmyslitelně souvisí s obdivem publika i zaslouženým uznáním, nijak neznámá. Je však otázkou, co vše je ctižádostivec nakonec ochoten ve jménu dosažení úspěchu podstoupit. Další otázkou je, zda ctižádostivec unese i případné následky z rozpohybovaných událostí. Kontroverzním hrdinou příběhu je Simon Belin (Daniel Gélin), mladý herec putující divadelní společnosti s hořkým pocitem zneuznání, toho nezaslouženého nedostatku příležitosti k sebeprosazení. Náhoda mu do cesty přinesla lákavé pokušení, stačí jen něco potvrdit a stane se miláčkem davu a prvním hercem souboru. Skutečnou hrdinkou jest Jeanne Fortin (Jeanne Moreau), garderobiérka a herečka bez dilematu ctižádosti. Dává lásku a oddanost, a dokonce i přes své vystřízlivění z iluze neváhá zachraňovat panickou úzkost událostmi doběhnutého ctižádostivce. Muž zde dostává zaslouženě za uši z mnoha stran, není vždy silný, často zbabělý, ba také úskočný. Výraznější postavou je Lino Ferrari (Lino Ventura), muž nekompromisně jdoucí za nápravou křivdy, za spravedlností, ať to stojí cokoli. Z dalších rolí: tu nenadálou popularitu Simona využívající ředitel divadelního souboru Charlie Bianchi (Aimé Clariond), odstavený dosavadní hlavní herec Alexandre Bérimont (Roland Armontel), Simonův ochránce v Le Havru a policejní inspektor Lucien Segalier (Georges Flamant), výhodně provdaná mladá herečka souboru Bélina (Évelyne Rey) nebo inspicient souboru Dédé (Albert Augier). Tři dny života, to je projev doby se ctižádostí a touhou po úspěšném životě, která se však zvrhne již na svém počátku. Grangier zkušeně natočil kriminální příběh s jistým provokativně ambivalentním pohybem etickým a intimním.

Slovo je vzkříšením nenadále (a z jiného úhlu pohledu také nadále) destruovaného života vnitřního i vnějšího. Slovo je adaptací divadelní hry dánského dramatika a pastora Kaj Munka Na počátku bylo slovo z roku 1932, byť s obměnami, a tím však také bez dovysvětlení počátečního stavu věcí. Slovo od svého počátku stvoření mělo magicko-náboženskou moc, tedy bylo tvůrčím principem, z něhož všechny věci vyvstávaly ve svých stvořených jsoucnech, bylo rituálním obřadem k posvěcení života, dosud ještě mýtického. Nebýt slova, nebyl by ani svět, zůstal by neosmyslený, nepojmenovatelný, nevyslovitelný a nereflektovaný. Dětství, to je výsostný věk zázraků a kouzel. Ne nadarmo si Luther přál věřící s vírou ještě dětskou. V příběhu je víra luteránská, jedna liberálnější - grundtvigianismus -, druhá konzervativnější - ortodoxní pietismus -, třetí bytostná, niterně prožívaná. Hrdiny příběhu jsou členově rodiny Borgenových: starý, sérií ran osudu zaskočený farmář Morten (Henrik Malberg), jeho nejstarší syn bez víry pro víru a do své ženy stále zamilovaný Mikkel (Emil Hass Christensen), druhý syn s bytostnou vírou i přesvědčením Johannes (Preben Lerdorff Rye), nejmladší syn v touze mládí po naplnění lásky Anders (Cay Kristiansen), Mikkelova o mnohé starající se manželka Inger (Birgitte Federspiel), její malá a důvěřivá dcerka Maren (Ann Elisabeth Groth). Z dalších rolí: hrdější pietista a krejčí Peter Petersen (Ejner Federspiel), jeho tichá, poslušná dcerka Anne (Gerda Nielsen), náročný porod řešící lékař (Henry Skjær) či zaskočený nový farář (Ove Rud). Slovo aneb nenadálé rány života, a k tomu pochybnosti, těžkomyslnost, etický podtext, transcendence a existence bytí pro bytí. Esteticky vyměřené obrazy.