Poslední recenze (177)
The Flounder (2019)
Tuto verzi O rybáři… jsem viděl třikrát, to proto, že se v animačním vzezření filmu projevily geny z Miróa, Brakhage, dokonce z nás, kdysi škvrňat s tlustým štětcem v ruce. Dílo Elizabethy Hobbs je ale plně své i bytné, stejně jako jeho starší brach. - Lidská lačnost dávno kvetla už za Grimmů a dál se průmyslově poohlížela, takže příběh o rybáři nebyl tehdy a není tuplem ani teď preventivním pohádkovým bububu, ale naší platnou diagnózou. Jsme prahnoucími rybářovými ústy, nádavkem pod tlakem jiných úst, minulých a současných, polykáme svět a švy nás samých praskají. – Ryba mrskne ocasní ploutví a zmizí si v moři. Ostatně „přání“ nám evolučně splnila už v prvohorách.
Svatá (2024) (TV film)
Dočista bych na něj zapomněl, ale Svatá mi sáhla do paměti a řekla, že se musím znovu podívat na Kieślowského Dekalog, osm. Podíval jsem se a nezalitoval. V tom měla pravdu. / Text od tomtomtoma.
L'Orto di Flora (2009)
Krabička poslední záchrany vnímavosti, uložená na venkovské polici mezi sadou dlát a svazkem loňské levandule. – Franco Piavoli mě zas (jako v Modré planetě) potěšil tím, jak jemně magickou filmařinou zachytil jemnou magii Skutečnosti, i tím, že děj filmu ztotožnil s dějem ryzího bytí, bez zápletky, a tudíž bez rozuzlení; inu, milý Piavoli ví, že pravé rozuzlení vede jedině k ryzímu bytí. A konečně tím, že chlapík ve filmu žije na jevišti světa – v přírodě – skutečnosti ne jako herec zapletený do rolí (a jejich úzkých aspektů), ale jako výjev ve Výjevu, příroda v Přírodě, naplněný a upokojený tím, co se skrze něj přirozeně vyjevuje. - Film je kápézetkou i pro chvíli, kdy s úděsem zjistíme, že nám k zarolovaným lidským labyrintům už nepasuje žádné zinscenované rozuzlení.
Poslední deníček (21)
Podvrství
Podvrství. U filmů a skutečnosti mě zajímá nejvíc. (Plakátovací plochu jsem potkal v R. n. K., ul. Hrdinů odboje, 17. 5.)