Životy těch druhých

Celé desiatky minút som sa urputne bránil, pretože to bolo teatrálne, tézovité, zbytočne démonizujúce a v dialógoch otravne šuchotajúce papierom. Skrátka taký ten film "pre 20-ročných wikipédiových historikov a ľudí zo západu, ktorí netušia, o čom bol socializmus, tak im môžeme servírovať kraviny o tom, aké to bolo totálne a nekonečné peklo". Lenže potom... potom ma to pohltilo. Napriek tej divadelnosti, ktorá vydržala až do konca, to začalo byť príjemne osobné, chvíľami dokonca nadhľadové a vtipné a predovšetkým ľudské. A v závere dokonca dojímavé. Ako sa to podarilo? Bravúrna réžia, ktorá na celej čiare zvíťazila nad scenárom. (10.05.2009)

Strhující drama odehrávající se v NDR v 80. letech, kdy si lidé museli dávat velký pozor na to, co udělají a co řeknou. Výborný příběh, u kterého se sice někdo může nudit, ale mě ta atmosféra vtáhla do děje a nenudil jsem se vůbec. Konec je možná až příliš zidealizovaný, ale i tak působí velmi silně a věrohodně. Ještě je třeba ocenit herce, kteří se do svých rolí skvěle vžili. 90% (30.08.2010)

Životy těch druhých pro mě znamenaly silný emoční zážitek a představují pro mě dosavadní vrchol v oblasti reflektování komunistické minulosti střední Evropy. Pokud to srovnám s tématicky shodným českým snímkem Kawasakiho růže, pak Hřebejkův film, pokud jde o pochopení tématu a kvalitu zpracování i přístup k realitě, výrazně pokulhává. Jeho film nepřekročí české hranice a účast na několika festivalech, kdežto Donnersmarckův majstrštyk je dostatečně mezinárodně a mezikulturně srozumitelný do té míry, že zprostředkuje poznání o komunistické diktatuře v celosvětovém měřítku. A to skutečně nemám u Životů těch druhých ani v nejmenších pocit, že byl natáčen s oscarovými ambicemi. V případě tohoto dramatu není podstatné, jestli se takový příběh opravdu odehrál, protože příběh důstojníka Stasi slouží režisérovi k odhalení mechanismů státního dozoru a manipulace s občany a zároveň v obecné rovině pojednává o morálce, což je nadčasové a univerzální téma. Je spousta skvělých scén, kde se v detailech jasně střetává pokušení moci a svár mezi morálními hodnotami a realitou režimu. Např. scéna ve výtahu, kde se vyšetřovatel setká s malým chlapečkem. "Ty děláš u Stasi, strýčku?" - "Vždyť ani nevíš, co to je." - "Tatínek říká, že tam zločinci zavírají slušné lidi." - "A jak se jmenuje?" - "Kdo?" - "No přece ten balón, co držíš v ruce." Film je svým způsobem geniální tím, jak je minimalistický, a umožňuje tak divákovi rozdílné interpretace motivů a jednání filmových postav. Jeden z četných mýtů ve vztahu k té době rozděluje populaci na my a oni a démonizuje příslušníky tajné policie a represivních složek. Potíž je v tom, že se ve skutečnosti od ostatní populace nijak podstatně nelišili. Znal jsem jednoho estébáka a nutno přiznat, že bych s ním dovolenou trávit nechtěl, jenže ve svých povoláních a v běžném životě jsem se poznal s lidmi, kteří měli hodnotový řebříček podstatně deformovanější, jen se naštěstí nikdy k podobnému povolání nedostali. On ten důstojník Stasi měl už před oním filmovým zlomem nějaký hodnotový žebříček, který sice neodpovídal tomu, s čím bychom se ztotožnili, ale určitě sám sebe nepovažoval za nemorální zrůdu. Jen se jednou dopustil něčeho, co nebylo v souladu s jeho služebními povinnostmi, a pak už vlastně z nastoupené cesty nebylo úniku. A jeho povaha se tím zlomem v jeho životě nijak zásadně nezměnila. Celkový dojem za výborně zrežírovaný a bezchybně zahraný emotivní film: 100 %. (19.11.2010)

Florian Henckel von Donnersmarck, muž, kterému bylo v době pádu Berlínské zdi pouhých 16 let, ale přesto dokázal natočit jeden z nejlepších snímků o praktikách a všudypřítomné podezřívavosti tehdejší vlády. Ačkoliv jsem se narodil ve stejný rok, kdy se u nás konala Sametová revoluce, tak jsem zarytě přesvědčen, že takhle to tenkrát opravdu probíhalo a jedním dechem dodávám, že se mi z toho zvedal při sledování tohoto filmu žaludek!! Opravdu nechápu jak někdo může volit komunisty a říkat, že tenkrát jsme měli vše, co jsme k životu potřebovali, ale tito lidé asi nepotřebují k životu to základní - lidskou svobodu, svobodu pojevu, říct si v hospodě nahlas, že tahle vláda nestojí ani za zlámanou grešli, že tenhle politik by měl složit funkci či jakýkoliv vtip týkající se režimu, politiky apod. Jelikož jsem tu dobu nezažil, tak nevím jak to probíhalo, ale už jen při představě "Drž hubu a krok" mne polývá studený pot. Další před kým smekám je Ulrich Mühe. Jeho výkon, který podal v roli Wielesra, je fascinující, i když za celý film prakticky nezmění mimiku, tak z jeho tváře vyčtete ony pocity, které prožívá. S čistým svědomím a zcela poprávu mohu říci, že se jedná o jeden z nejlepších evropských snímků posledních let a Oscar je udělen naprosto poprávu....... (03.11.2008)

Systém promítnutý do sentimentu jednoho muže. Na každém pak záleží, nakolik dokáže sdílet jeho pocity a vlastně i soudy. V mém případě trochu chybí ono "odkud" a naopak přebývala zbytečná poslední tečka v podobě sonáty. Ale i tak je ve filmu pár skutečně uhrančivých momentů (kantýna, výslech), které dávají pocítit systém doslova na vlastní kůži. Závidím Němcům tenhle film. (14.05.2007)