Jan Palach

Jenda z filmu Jan Palach by mohl být obyčejný kluk dospívající v 60. letech minulého století, nebýt vědomosti činu, ke kterému se odhodlá. Ta posouvá i jinak pocitově velmi dlouhý film a vkládá symboliku do každé i letmo řečené repliky. S finálním mrazivým detailem a v naprostém tichu, které následují střídající se tóny Modlitby pro Martu a Slunečného hrobu, pak diváka nechá, aby se se tím silným zážitkem vypořádal o samotě.Tohle je jednoduše příběh, který by nebylo dobré podělat. A už jen ta míra detailu ukazuje, že to měli tvůrci neustále na paměti. Důležité ale je, že i kdyby se oddělily rekvizity, stále by tam zůstal ten (ne)uvěřitelný čin - a člověk za ním. Více zde: https://www.irozhlas.cz/kultura/film/film-vs-realita-film-jan-palach-historie-okupace-upaleni_1808211300_kro (22.08.2018)

Jan Palach je první vlaštovkou, neboť Masaryk, Milada, Lída Baarová ukázaly, že natočit kvalitní film o výrazných českých osobnostech, je v našich končinách obrovský problém. Asi jsem ani nečekal, že dostanu v některých momentech tak silný zážitek a pocítit vlastenectví. Film nijak konceptem nepřekvapí, přece jen plyne v zavedených kolejích a bez úkroku stranou. Herecké duo Bydžovská, Zavadil bylo trefa do černého a nedivil bych se, kdyby posbírali České lvy. Robert Sedláček vykreslil Jana Palacha jako obyčejného studenta, jeho vztahu s nejbližšími a poukázal na období okupace, které ho přiměly spáchat tento čin. Pro někoho blázen, pro mě hrdina, který se nebal poukázat na zlo, se kterým se většina národa hodlala smířit. Zážitek z filmu umocnilo i to, jak se jeho čin nabízí v kontextu dnešní doby a našich politických špiček.......8/10 (30.08.2018)

Takový jakýsi značně stylizovaný dokument o osmašedesátém. Jako drama to moc nefunguje. Palach je sám o sobě značně nesrozumitelná osobnost plná tajemství, a tedy skýtající možnosti fabulací, což se zde naprosto neděje. O jeho psychice (a o tom je ten příběh zejména) se dovídáme pramálo. Zřejmě tomu chybí lepší režisér a scénárista kalibru Oldřicha Daňka. (10.03.2019)

Lidská pochodeň číslo jedna, hrdina českého národa Jan Palach, rozvíjející onu seběobětovací linii aktu hrdinství, jejíž nejvýraznější personou byl Jan Hus, Palachem ve filmu přímo zmiňovaný. Škoda, že většina filmu je jen čekání na neobyčejně silnou a sugestivní závěrečnou scénu...scénář Evy Kantůrkové je až příliš plakátový...emocí prostý...jak by asi vyznělo, kdyby si scénář opět napsal sám Robert Sedláček s Pavlem Kosatíkem, jako tomu bylo v případě Českého století...takhle v přímém srovnání u mne vyhrává na plné čáře komplexnější a mnohem dramatičtější Hořící keř, produkt komerční HBO...a Agnieszka Holland je coby režisérka taky trochu v jiné lize... (12.01.2019)

...čtyři hvězdy, ale klidně i pět, pokud to bereme jako doporučení, jestli na film jít. (spoilery) Celou dobu to trochu drhne a střídavě zároveň projevuje znaky filmařské úrovně u nás málo běžné. Stoprocentní je asi jen kamera a výprava. Největším problémem je podle mě zobrazení Pražského jara, protože depresi po srpnu 68 jde podle mě zobrazit jen kontrastem k euforii před srpnem. Tady ale všichni přijímají proces demokratizace tak nějak samozřejmě, čtou si v novinách o probíhajících změnách jako by si četli aktuality ze sportu. Maminka pak Palachovi říká o invazi taky spíš jako by mluvila o počasí nebo o tom, co dneska uvaří k večeři. Zkrátka, ve tvářích herců velmi často nejsou adekvátní emoce. Nejdivnější je to asi na brigádě ve Francii, kdy pár týdnů po invazi je Palach úplně v klidu, jako by se vše odehrálo už před lety. To všechno má pak vliv na "pochopitelnost" jeho činu. Člověk si říká, že emocionálně vlastně vůbec nechápe, proč to chce udělat. Proč je najednou tak radikální, když dvě třetiny filmu působil spíš nezúčastněně. Díky tomu na mě pak poslední záběr, "po činu", působil jako probuzení a vystřízlivění z předešlé umanutosti. Jako by si Honza oddechl, že s konečnou platností překonal strach a opravdu to dokázal, a zároveň si uvědomil, že to byla všechno strašná blbost. Nevím, jestli byla záměrem tvůrců tato interpretace. Každopádně to bylo velmi silné. Celý film pro mě tak trochu existuje jen kvůli této závěrečné scéně, možná jen závěrečnému záběru a zvukové stopě při titulcích, kde jedna jediná věta Jana Procházky ze záznamu působí emocionálněji než 90% předchozího filmu. (28.08.2018)