Bratři z donucení

Váhám mezi 3 a 4. Ona to totiž byla celkem příjemně strávená chvilka s tímto filmem, ale zase je to takový opus, v kterým je řada klišé, a ani čunárnám a sprostý mluvě se tu nevyhneme. Prostě je to takový mix všeho možnýho, co by mohlo být vtipné do komedie, která má i děj. On by sice ten děj takhle v reálu nebyl, že je to někdy zbytečně přehnené, ale proč ne, u komedií se tyhle věci dají i trpit. (20.12.2008)

Za Ferrella dávám čtvrtou hvězdičku, já tyhle trhlý komedie, které nesouvisí s filmovým uměním, prostě mám rád. Nic nedává smysl, všechno je přehnané, příběh stojí za bačkoru, happy end na každém kroku, ale je to správně "ujetý", a to se mi na tom líbí. (nekoukat na to sami v obýváku, ale čím větší počet lidí, tím větší lavin, tím větší zážitek) (01.01.2011)

Willa Ferrella mám většinou rád, Johna C. Reillyho spíše výjimečně... Ale tady jsou si oba rovni - jsou trapní stejně jako většina filmu, v němž mě dokázali pobavit asi jen Mary Steenburgen a Richard Jenkins. Jinak to byla zbytečně obhroublá, hloupá až nechutná podívaná ve stylu loňského Holmese a Watsona. (27.11.2019)

Minimálně pro mě rozhodně nejvtipnější komedie s Willem Ferrellem, jejíž ústřední premisou je, že dva infantilní kudrnatí čtyřicátníci se stanou nevlastními bratry. John C. Reilly je ve filmu Ferrellovým rovnoceným partnerem (chtělo by se říct bratrem), ať už se jedná o scény pracovních pohovorů či naměsíčné destrukce. Množství scén je opravdu nezapomenutelných (dvou-patrová postel,a cappella zpěv Sweet Child O'mine, Boats and hoes...), což potvrzuje i fakt, že přiměřeně s opakovanými zhlédnutími roste počet citovatelných hlášek ("Dad, we're men. That means a few things - we like to shit with the door open..."). Smál jsme se až tak, že jsem málem spadl ze svého dinosaura... (19.11.2010)

"Ten klaun nemá penis!" Po Benga v záloze má nejoblíbenější ferrellovka a to jsem se jí dlouho vyhýbal. Ferrell a Reilly předvedli ty nejpřesvědčivější a nejvtipnější čtyřicetileté mamánky s mentalitou dvanáctiletých v historii filmu a finální katarzní scéna, ve které Ferrell zpívá Bocelliho a rozezvučí tím v přitomných jejich nejkrásnější vzpomínky a nejskrytější touhy, mě rozsekala na kusy. (24.04.2014)