Bílá stuha

Začínám už pomalu pochybovat, že se mi podaří zhlédnout Hanekeho film, který pochopím a rád mu přidělím plný počet *, ale tenhle režisér mě nějakým záhadným způsobem svým režisérským přístupem velmi láká a asi budu jeho počiny sledovat dál. Bílou stuhu jsem si nechal v hlavě řádně odležet, ale nepomohlo mi to, pořád vlastně nevím, o čem tenhle film přesně byl a jaká je jeho pointa. Vyprávění mělo takovou zvláštní tísnivou a lehce napínavou atmosféru, fakt, že bylo natočeno černobíle, tomu jenom pomohl. Jenže konečné (ne) zjištění pravdy považuju za hodně neuspokojivé, ale hlavně, a to mě mrzí nejvíc, emočně se mě ani trochu nedotklo. Nevím, jestli to bylo postavami, ze kterých mi ani jedna nepřirostla k srdci, nebo tím, že režisér tento příběh pojal příliš chladně a perfektcionisticky, v každém případě mě Bílá stuha dost minula, což považuju i vzhledem k vyššímu očekávání z mé strany za celkem velké zklamání. (05.07.2011)

Otcové se snaží vtlouci do svých dětí ctnosti, matky mlčky přihlížejí, mezi partnery panuje navenek respekt, v soukromí to kypí pohrdáním, po ulicích chodí vzpříměně upjatě děti, které zdvořile leč chladně odpovídají dospělým. Spory se neřeší otevřeně, ale dobře promyšlenou pomstou, vina se stíhá i na dětech a dětech dětí. Nečekejte vroucí slova ani vřelé objetí, city se projevují velice skromně, skoro neznatelně. Film, ze kterého mrazí, ale který ledacos vysvětluje.                                     NABÍZÍ SE SROVNÁNÍ SE DVĚMI FILMY:                                                                                                                               Prvním je Fanny a Alexandr od Ingmana Bergmana. Je tu podobná chladná askeze v domě duchovního, ale ovzduší široké rodiny je příjemné, vládne tu radostná uvolněná atmosféra, hýří to barvami. Postava přísného duchovního je v řadě prvků podobná otci rodiny, který je také přesvědčen, že páchá dobro, ale na své děti se ani jednou neusměje.                              Druhý snímek, který řeší viny otců předávané na syny pochází z Čech. Je třeba zabít Sekala Zde je uzavřená komunita malé vesnice, kde si všchni vidí do talíře, krom každodenní dřiny zbývá chvíle jen na skleničku. O panchartech se ví a opovrhuje se jimi i jeich matkami, zatímco otcové se těší vážnosti. Všichni chodí do kostela, což jim nebrání v nenávisti jednoho k druhému. Rozdílnost v náboženství se řeší vyobcováním, ten kdo škodí se likviduje nájemnou vraždou. Sama likvidace ovšem v důsledku nic nepřinese, protože systém pohrdání zplodil dalšího dědice. Všechny tři filmy mají něco společného. Ukazují, že násilí plodí násilí a není snadné se z takto vygenerovaného společenství vymanit. Odpověď, kdo spáchal všechny nepravosti v obci je pouze jedna - zloba v lidských srdcích.                                                                                  Zajímavé komentáře: charlosina (02.11.2014)

Smutné, depresivní, tísnivé, ale vynikající Hanekeho drama tentokrát v černobílém provedení (velmi moudré rozhodnutí oproti původně zamýšlenému barevnému), které jen napomohlo vystihnout tu správnou atmosféru. Já jsem maximálně spokojená i za ten fakt, že nebyl až tak explicitní, jako v Funny Games. Film, který mě i přes svou delší stopáž udržel v napětí a stálé bdělosti až do finálního konce si zaslouží určitě plné hodnocení. (09.11.2012)

Hned na úvod bych rád zdůraznil, že nemám problém s filmy, jejichž stopáž výrazně přesahuje dvě hodiny. Nevadí mi, když je film postaven na dialogu a neobsahuje jedinou akční sekvenci. Rád si vychutnávám dlouhé záběry a mé uši netrápí, když není slyšet žádná hudba. Nevadí mi dokonce ani násilí. Věřím ale, že existují jistá pravidla, jejichž překročení považuji za nevkusné, nemístné, i ve filmu za krajně nevhodné a o pokřivenosti autora snímku svědčící. Bílá stuha obsahuje mnoho takových momentů. Jeji brutalita, odpornost a zvrhlost (zobrazovaná i ideová) je na můj vkus příliš důrazná a ačkoliv musím uznat filmu zcela nepopiratelné řemeslné kvality, nemohu se ubránit dojmu, že jsem právě shlédl 144 minutový hnus. Tři hvězdy ze slušnosti, a už nikdy více... Protože 4 způsoby jak ublížit dítěti (notabene retardovanému) fyzicky jej zničit a psychicky vydeptat, odprezentované v 5 minutách, to prostě odmítám akceptovat. A odmítám i to, že mě tento fakt automaticky degraduje na diváka nižší cenové, potažmo vkusové kategorie... (10.06.2010)

Bílá stuha Michaela Hanekeho je hluboký podprahový snímek, pro který se obtížně hledají superlativy. K dokonalosti dovedená formální stránka tohoto díla, funkční role ,,personálního vypravěče", jenž má vnitřní účast na událostech a dějově omezené znalosti, oddělené pásmo vypravěče a pásmo postav, dokonale odosobněný tvůrčí přístup bez použití jakékoliv hudební složky, záměrně zvolené velmi pomalu plynoucí tempo, černobílý obraz dokreslující dobové usazení, převládající celky a statika kamery, jedna z nejdokonaleji působících mizanscén, kterou jsem kdy viděl, ryze intelektuální směřování a jemu podřízené vystavění jednotlivých uměleckých i dramatických složek (konečně renesance evropského autorského filmu), sugestivně gradovaná atmosféra s nevyřčeným, jen mistrně naznačovaným tajemstvím. Haneke záměrně v inkriminovaných scénách nechává kameru opodál a divákovi skrývá bolavé efekty temných stránek duše, jsou vidět jen symptomy, ne podstata zla, což odráží svět potlačovaných frustrací, středověké metody výchovy (přivazování k posteli jako kůra na odvyknutí sebeukájení!) i běsy perverznosti a degenerované sexuality. Vše tu bublá jen pod povrchem, přičemž navenek si nezúčastněný a do děje nevtažený pozorovatel nemůže všimnout ničeho podezřelého. Vypravěč - venkovský učitel - je ve vesnici cizincem a jeho postřehy i běh života vytvářejí kontrapunkt retardovanému světu místní komunity. Jedině cizinec (stejně jako divák - a působení na něj je meritem věci) může být v takovémto světě normální a jedině on může zůstat nezasažen. Hlavní roli hraje úloha výchovy, která zapříčiňuje veškeré zlo a přenáší i na další generace komunitní stigma. Neudržitelnost takto reflektované pokrytecké morálky vesnického prostředí je opět v kontrapunktu k přesně opačně vnímanému a prezentovanému venkovskému světu, jak byl reflektován dříve, především v národním obrození, ale i během 20. století. Jestliže chtěl Haneke Bílou stuhou pojmenovat kořeny nacismu v německé společnosti, povedlo se mu to dokonale. Já bych ovšem dodal, že malý fašista dříme v každém z nás, stejně tak příklony k totalitní společnosti, násilí a nacismu mohly mít své podhoubí kdekoliv v Evropě a ani dnes nejsme tohoto nebezpečí ještě úplně ušetřeni... Podobné filmy: Plechový bubínek (11.02.2010)