Baader Meinhof Komplex

Velké plátno, přítmí kina, nikdo kolem. Fascinující. Provokativní. Dokumentárně laděné. Syrové. Nesmlouvavé. Maximálně autentické. Moderní demokracie trochu jinak.. Podobně jako u nás se i Němci četně vezou na vlnách nostalgie, nicméně je nutno přiznat, že kvalitativně jejich projekty zásadně převyšují naše výlety do minulého režimu. Režisér (překvapivě třeba Madonnino Tělo jako důkaz) Uli Edel nám velmi uceleně poskytnul pohled na sedmdesátá léta našich západních sousedů, nesympatizuje, nemanipuluje jedním směrem. Až to někdy vypadá, že si ukrojil příliš velký krajíc. Nicméně zvolená forma je úchvatná, celistvost filmového materiálu zrovna tak. Jednou ze zásadních postav je levicová novinářka a váhavá intelektuálka Ulrike Meinhof, která slovní cestou pomáhá těm ušlapovaným. Pojem terorismus je pro ni teoretický koncept, nicméně vlastní odhodlání ilustruje dobrovolná ztráta svých malých dětí. Toho času totiž potká radikální „psychopatický“ pár Andreas Baader – Gudrun Ensslin a její život se otočí o stoosmdesát stupňů. Hlasité násilí podle nich vyvolá zájem těch na druhé straně. A až je chytí, přijdou další – mnohem údernější. „Odbojová“ nacistická skupina RAF (Rote Armee Fraktion) hýbala Evropou v 70. letech (Frakce Rudé armády oficiálně ukončila svoji teroristickou činnost až roku 1998), bojovala proti kapitalismu, policejní brutalitě a zasadila se o velmi smutnou kapitolu moderních dějin západního Německa. Ač je Baader Meinhof Komplex dosti syrovou a odtažitou záležitostí, tak má neuvěřitelný vnitřní náboj. S nesmírnou pečlivostí se vedle jednání vyšetřovatelů soustředí převážně na dění uvnitř teroristických buněk a na vztahové peripetie jednotlivých postav. Nejprve vnímáme zpočátku trochu zmatenou a neukotvenou aktivistickou skupinu, po svém řešící sexualitu, posléze sebevědomou teroristickou buňku, která výrazně promlouvá do veřejného dění. Atraktivní filmový materiál se tak natáhnul až na úctyhodných 150 minut, ale litovat jich nebudete. V prvních desítkách minut jsem se sice trochu ztrácel, ale následně jsem hltal průřez atmosférou let minulých, stejně jako herecké výkony všech zúčastněných. Z paměti jen tak nedostanu Moritze Bleibtreua (ano, toho, co o život běhal s Lolou) a Johannu Wokalek (ano, ta, co Naboso cestovala s Tilem Schweigerem) coby odhodlané bojovníky za svoje pravdy a sexy osobnosti dané éry v jednom. Klobouk dolů.. Vynikající studie fanatismu.. 90%. (21.04.2009)

Filmy o násilí, které ohrožuje nebo ohrožovalo lidskou civilizaci, bývají někdy absurdní, ale zde je to jiné. Protože tady se reálně vystupuje násilnicky ve jménu své pravdy vůči jiným lidem. Přesněji řečeno, zde se násilí představuje provázené silným pocitem v duši jakýchsi odvetných legitimních metod uvnitř občanské společnosti proti policejní zvůli a brutalitě páchané na běžném občanovi, které jsme si užili i u nás dost v Česku, třeba jak vzpomínají pamětníci na rok 1969 a poté, tak že nic nového pod sluncem. Na to, že se zde vychází z dobového materiálu, který křísí a obráží bouřlivé události šedesátých let v tehdejším západním Německu, které tehdy plnily stránky novin celé Evropy, a vířily veřejné mínění, se mírně vymyká běžným filmovým schématům tohoto typu. Film má téměř reálně vypointovanou syrovost atmosféry a hlavně se snaživě soustřeďuje na hlavní aktéry levicové teroristické skupiny RAF a jejich osobní vztahy. Je zajímavé, že heslo (Boj a síla je otcem spravedlnosti), vzešlo právě z Německa již v 19. století, kde se považovala alternativní tradice násilí za zcela přirozený projev politického lidského ducha a tato tradice se samozřejmě přenesla i jinam. Vysokoškolsky vzdělaná Ulrika Meinhofová byla určitě větším ideologickým mozkem a tahounem této teroristické skupiny než jí vylíčil film, která se snažila o převrat a totální krach tehdejší západoněmecké Spolkové republiky. Vlastně se také mlží ve filmu o významné finanční a materiální pomoci tajných služeb východních zemí, jestli se nemýlím, tak je zmíněná pouze Stasi, která byla hlavní tajnou službou a rozvědkou Německé demokratické republiky. Tento film není určitě žádné převratné dílo, víc než o hloubku jde o obraz gradace teroristických událostí a jednání lidí v dobově podmíněných situacích a odtud je jenom krůček k povrchnímu zobecnění pohledu na ně vykonavatelů msty na mocných a bohatých. A je zde také vidět jakási levicová propaganda, která podněcuje studentský lid k revoltě a třeba jejich krédo, že za utrpení vietnamského lidu nese odpovědnost americký imperialismus a jiné. To je pro mě vada na kráse, není zde vůbec žádný důraz na psychologickou analýzu, který by mohl říci více o vnitřních pochodech a prožitcích těchto temně smutných aktérů? Ke škodě věci je také, druhá polovina filmu, místo toho aby došlo k vyvrcholení snahy udržet diváka v napětí tak se začal děj zbytečně zjednodušovat do ilustrativnosti dalších generací RAF. Je jasné, že před takovými dvaceti lety by film byl asi aktuálnější, ale dnes už událost Baader Meinhof trochu zvětrala v dnešních hrůzách terorismu. Myslím, že film tlumočil jasně, že tito lidé nikdy nehledali objektivní pravdy, ale hlavně jim šlo jen o destabilizaci společenského řádu a útok na svobodu lidstva. Pro úplnost ještě dodám, že herecké obsazení je zde opravdu perfektní a film rozhodně stojí za vidění pro ty, kteří vyhledávají tuto tématiku. (11.04.2009)

Jak nás učil na policejní akademii plukovník Brzybohatý: terorismus je z hlediska policie a bezpečnosti třeba posuzovat čistě trestněprávně, nikoli politicky. Cíle teroristických skupin mohou být různé, někdy lze mít pro ně i pochopení či dokonce sympatie, proto se posuzují vždy konkrétní kriminální činy, které se obvykle nazírají obdobně i v rozdílných kulturách. Proto ani sympatizující arabské státy nemohou přijmout unesené letadlo Lufthansy nebo unesenou loď Achille Lauro. Takto přistupovaly bezpečnostní orgány k terorismu prakticky ve všech civilizovaných zemích. Řečeno zjednodušeně terorismus je činnost, která se prostřednictvím násilí a šíření strachu snaží dosahovat svých cílů, přičemž ty cíle samy o sobě mohou být legitimní. Nutno ovšem říct, že tenhle modus doslova rozesraly USA po 11.9.2001, když Bush přišel s "válkou proti terorismu (jste s námi nebo proti nám)", což je v podstatě záležitost "boje za správný životní styl". Film samotný je vynikající jak po stránce technické (zvuk, akce, prostředí), tak herecké a dramatické. Celkově je film pokusem o záznam událostí bez hodnotícího hlediska. Zvláštní poznámku si zaslouží skvělá hudba a celkově syrové a mnohdy až drastické pojetí násilí ve filmu, což jen přispívá k jeho přesvědčivosti. Rozhodně nejde o ospravedlňování teroristů, kteří dle mého působí jako duševně a osobnostně nevyzrálí fanoušci Bezstarostné jízdy, kteří si přes všechna velkohubá hesla o boji s imperialismem nebyli tak úplně jisti, čeho vlastně chtějí dosáhnout. Trochu nedodělaně na mě působil jen konec, kdy je sice ukázán nástup druhé generace, aniž by se jí ale scénář více věnoval. Jinak nezbývá než Němcům pogratulovat k v poslední době již několikáté vynikající práci. (11.04.2009)

„Drážďany! Hirošima! Vietnam!“ I tohle je cesta. Dobré vědět. Hodně víme zásluhou médií, jež by v ideálním případě měla sloužit oběma stranám (což v případě Meinhofové nejenže platilo, ale navíc to v sobě má špetku ironie). Kamery, foťáky, štosy papírů – zkuste dnes bez nich rozpoutat revoluci. Jakákoliv inspirace pány Che Guevarou, Mao Ce-tungem a Ho (ho ho) Či Minem budí na území ČR právem znepokojení. Bez onoho pochybného ideologického podloží bych, oddělen ovšem od „té“ doby bezpečnou časovou propastí, k aktivitám první generace RAF snad i choval nějaké skryté sympatie. A stejná skupina dnes? Dokázali by někomu otevřít oči, vytrhnou jej z nerušeného vegetování? „Co je to za blbou buržoazní otázku?“ nechávám za sebe odpovědět nepochybujícího Baadera a přecházím zbaběle k filmu samému. Jedním slovem „paráda“! Není pochyb, kde a ve které době jsme. Známé tváře, známá jména (Pahlaví, Dutschke). Poznávání hrdinů skrze činy. Historie přihrála filmařům pro vyprávěni velmi užitečnou pomůcku: Meinhofová, člověk zvenčí, se dostává „dovnitř“ a my máme pro začátek společníka. V zachovávání racionálního odstupu nejsme sami. Později přejímá analytický přístup vyšetřující Bruno Ganz, jehož ledový klid a schopnost vidět věci v širších souvislostech připomíná postavu Tommyho Lee Jonese v No Country For Old Men. Dost přes dvě hodiny délky u faktograficky „pünktlich“ filmu budí obavy zcela liché. Diváckou rozkoš skýtají nádherně přehledné akční scény, „pojištěné“ navíc faktem, že většina teroristek ráda krátké sukně. Sexy zpracování, dané také výběrem hudby (po Watchmenech další nečekané využití profláklého Dylana), události nijak nezlehčuje. Z vrahů mučedníky nikdo nedělá. Kontroverzní (sebe)vraždy zůstávají moudře skryty za vězeňskými zdmi. Třeba právě resuscitovaná snaha dobrat se pravdy (odhalit pachatele) donutí lidi přemýšlet. Doba už pomalu přezrává. 90% Zajímavé komentáře: DaViD´82, castor, flanker.27, Aidan, curfew77 (25.04.2009)

Němcům určitě patří uznání za to jak se dokážou otevřeně a bez keců vypořádat z minulostí. Já sám toho o případu RAF moc nevím, ale ten film mi přišel neuvěřitelně strhující a autentickej. Akorát hlavní hrdinové ve mě moc sympatie nevyvolávají. Ideály možná pěkný, ale nakonec ve finále nejde o nic jinýho než jenom vraždit a páchat teror a při tom se těmi pěknými ideály zaštiťovat.. Každopádně tyhle filmy z Německý historie mě začínají opravdu bavit. Nevadila mi tu ani delší stopáž, protože tohle je opravdu pecka.90% (28.12.2014)