Anvil! The Story of Anvil

O skupině Anvil jsem měl jakési povědomí. Znám jejich desku Metal On Metal, ale o jejich osudu jsem nevěděl vůbec nic. Proto existence tohoto dokumentu byla jako blesk z čistého nebe. Takový intenzivní zážitek jsem opravdu od dokumentu nečekal. Viděl jsem tam hodně pararel s Wrestlerem. Ten byl film s určitými dokumentárními prvky. Tohle je dokument s filmovými prvky. Oba jsou o lidech, kteří byli na vrcholu slávy v 80. letech, pak se stáhli do ústraní. Dělají podřadnou práci (u Anvil jako rozvoz jídla do školních jídelen u Lipse, nebo práce se sbíječkou u Robba) a hudbu (wrestling) dělají pro radost a pokoušejí se vrátit zpět na výsluní. Když se dokument po nepodařeným turné po Evropě (zmeškání vlaků, nezaplacení za koncert v pražském klubu Hells Bells, mizivá návštěvnost apod.) vrátíme zpět do Kanady přijdou na řadu citové výpovědi a Lipsovo a Robbovo velké odhodlání stále pokračovat. Může to vypadat jako citové vydírání, ale já to chlapcům sežral i s navijákem. Protože je to prostě skutečné a být tohle film, je to na Oscara. Vše končí self-releasem nového alba a koncertem v Japonsku, do kterého se kapela vrací po 25 letech. P.S.: Uvedení dokumentu vzbudilo bouřlivý ohlas díky nadšeným recenzím a reakcím a zapomenutá kapela se opět ocitla v hledáčku metalových fanoušků. Dostala pozvaní dělat předkapelu AC/DC nebo Saxon a hrát pro tisíce lidí oproti pár desítkám, co jsme viděli v dokumentu. Za to jejich obrovské odhodlání v dobrých i zlých časech si to zaslouží. Snad naloží s obnoveným zájmem rozumně. (10.11.2009)

Lemmy: "Musíš být ve správný čas na správným místě". ANVIL v začátku 80.let měla na to, aby se stala velkou hvězdou. Ale jenom o muzice a skvělých živých vystoupeních to není. METALLICA a další podepisují velké smlouvy s nahrávacíma společnostma velkého formátu. ANVIL vydávají desky u nezávislého labelu. Velký kapely mají vlastní týmy managerů. ANVIL nemají nic. Pouze velký sen být velkou rockovou hvězdou. Ten sen se jich drží přes 30 let. Dnes většinou padesátníci dřou v normální práci, aby svůj sen udrželi. Takto jak to je v dokumentu, to funguje u většiny malých a neznámých kapel. Hudbu dělají pro radost a fanoušky, na turné si berou dovolené, pro nahrání desky si berou půjčky a jsou rádi, když na ně přijde aspoň pár fanoušků. Kapele bych asi doporučil kašlat na dodavatelé a překupníčky a prodávat muziku sami. Což nakonec i na konci začnou dělat. (28.01.2012)

To nemůže být pravda. To prostě nemůže být pravda! Anvil je kapela, jejíž název většině lidí vůbec nic neřekne, přesto se k jejímu odkazu hlásí řada významných rockových a metalových hudebníků. A já jako člověk, který viděl fiktivní dokument Hraje skupina Spinal Tap, jsem se zpočátku zdráhal uvěřit (a vlastně tomu stále nevěřím), že kapela, o které se oslavně vyjadřují např. Lemmy z Motörhead, Lars Ulrich z Metallicy nebo otylý Slash, by mohla skutečně existovat, aniž ji kdokoliv zná. A mému přetrvávajícímu pocitu nedůvěry a paranoie příliš nepřispívají ani „náhody“ (nezáměrné) - bubeník Anvilu se jmenuje Robb Reiner a pokud si vyhledáte jméno tvůrce, který stojí za Spinal Tap, pochopíte, na co narážím, (záměrné) - návštěva Stonehenge a krátký záběr na legendární jedenáctistupňovou aparaturu, které celou domněnku o nepravosti podporují. Po projetí googlu na vás sice vyskočí tisíce odkazů, které existenci a autenticitu Anvilu potvrzují, ale nikdo mi nevymluví, že je snímek zela záměrně koncipován a natočen tak, aby působil jako mockumentary. Ať už je pravda jakákoliv, můj názor, že se jedná o vynikající podívanou, která vás v jednu chvíli dojme vyprávěním dvou padesátníků, kteří se přes 30 let snaží urvat svůj kus žvance z metalového koláče, a vzápětí za zvuků řízného hevíku přiměje vztyčit paroháče vysoko nad hlavu, nic nezmění. (11.04.2012)

Kapelu Anvil som objavil niekedy v polovici 80tych rokov ešte ako mladý soplák a poctivo som s ich albumom Metal On Metal istú dobu trápil hlavy svojho prehrávača Emgeton. Postupom času a prílevom nových štýlov v 90tych rokoch, som ich ale akosi prestal sledovať, takže moje prekvapenie zo situácie, v ktorej sa momentálne nachádzajú, po zhliadnutí tohoto mierne pesimistického dokumentu bolo značné. Tak akosi automaticky som predpokladal, že si užívajú minimálne vypredané športové haly a razia si svoj heavík naďalej. Nejakou súhrou okolností títo sympatickí Kanaďania bohužial nedosiahli taký úspech, ako ich súputníci a o to smutnejšie sa mi dívalo, ako na turné hrajú pred piatimi divákmi, alebo ako Lips hákuje v nejakej cateringovej firme a je pekne zaradený v systéme. Sympatické ale je, že svojho sna sa nevzdáva ani už ako 50 ročný rocker a do albumu "This is Thirteen" sa opreli naozaj poctivo a nedali sa zlomiť ani dementným postojom nahrávacích spoločností. Ako doba ukázala, ľudia o ich hudbu stoja, takže borci "Keep on rockin" (till you die) metal je proste underground a nikdy nebude o vystúpeniach na firemných večierkoch za tisíce dolárov, ale heavy fanúšikovia tu stále sú a Anvil myslím stále má čo povedať. Minimálne svojim sympaticky tvrdohlavým postojom. (01.03.2013)

Anvil! môže vzbudiť v potenciálnom divákovi túžbu vidieť niečo podobné, ako This is the spinal tap!, ale nenechajte sa zmýliť, fiktívny dokument a ten reálny je niečo úplne odlišné! Zhoda mien bubeníka Anvilu a režiséra Spinalu Roba Reinera je čistá náhoda! (keď už sme pri tých výkričníkoch, baby....). Takže kto vydržal viac ako 30 rokov? Stouni, The Who a ...Anvil! Zažili 15 minút slávy, aby ich dokázali držať nad vodou a nekonečnom (a nereálnom sne) celý život a budú až do smrti. Keď sa na ich životy pozrieme z pohľadu nášho, čiže členov davu, absolvujúcich každodenný rituál bez možnosti zmeny, tak oná päťtýždňová dovolenka, ktorá chvíľami pripomínala nočnú moru, vzhľadom na množstvo miest, ktoré chlapci navštívili, asi stála zato a nič na tom nezmení ani česká "pohostinnosť". Stačí nahrať jeden solídny album, poslať ho do Japonska a nakoniec sa môže dostaviť niečo ako krásna nostalgická satisfakcia. (12.04.2013)