Einstein a Eddington

Zvoňte na poplach a vypusťte válečné ordogy! Takhle prolhaný a dramaticky nezvládnutý film tady už dlouho nebyl. Skrývá se v něm hnedle několik omylů.: ____ 1, Přepisování newtonovské fyziky fyzikou einsteinovskou není nic jiného než lež povstávající z nutnosti zastřešit děj dramatickým a divácky poplatným střetem. Tvůrci filmu zjevně nepochopili – a nebo nechtěli pochopit -, že Einstein našel hlubší strukturu, která prakticky celou Newtonovu fyziku v sobě obsahuje a je pro ní vlastně i novým důkazem. Stejně jako to, že i Newton už věděl, že jeho rovnice jsou jen jakýmsi efektivním přiblížením nějaké hlubší fyziky. Věda totiž poznává svět jaksi po etapách a pro pochopení určité třídy jevů lze objevit jakousi zjednodušenou verzi teorie, která stojí za celým naším světem. Tato zjednodušená verze má omezenou sféru působnosti, ale tato hranice je obvykle velmi daleko, a proto je možné zcela spolehlivě užívat tuto teorii i nadále pro danou třídu jevů a považovat ji za „pravdivou". A tak například astronomové mohou v drtivé většině případů dále užívat Newtonovy mechaniky a docházet ke stejně správným závěrům, k jakým vedla Newtonova mechanika i před objevem obecné relativity. ____ 2, Rozmach feministického myšlení o filmu od sedmdesátých do poloviny devadesátých let na jednu stranu kriticky přehodnotil automaticky přijímaná mínění, na druhou mu splácíme dluh v těch nejméně vhodných okamžicích. Ono instalovat ženy do ryze mužského (vědeckého) světa nemůže skončit jinak než fiaskem, a to právě pro ženy (a následkem i pro muže a děj – jedna zborcená dominová kostka ke zkáze stačí), jelikož ženy se po celý čas filmu nemohou vymanit z role stereotypizovaných figur, ať už ztracených hlupaček ve složitém světe fyziky (kde pouze zastupují nezasvěceného diváka a motivují vyprávění k tomu, aby mohlo odhalovat zákonitosti Einsteinova génia), nebo odvržených manželek a matných loutek, jimiž si scénáristé ulehčují práci na dialozích (hlavní postava si nemůže povídat sama ze sebou – monology ve filmech nefungují –, proto je nezbytné připsat postavy další, klidně i zbytečné – kolik jich jen kinematografii pamatuje! – , s nimiž bude hlavní postava rozmlouvat). Ale evidentně nemá smysl proti feministkám brojit, dokonce i v USA je naprosté tabu upozorňovat na anatomické a fyziologické rozdíly mezi „mužským" a „ženským" mozkem, o což se pokusil kupř. špičkový ekonom a prezident Harvardovy univerzity Lawrence Summers (pronesl názor, že diskriminace bude sotva hlavní příčinou, proč je dodnes tak málo žen v exaktních a technických oborech) a dojel na to. O jeho skandálu referovala všechna světová média a posléze byl nucen pod tlakem vydat prohlášení, kde se omluvil. Pokud pojedete do USA a budete se chtít vyhnout jakýmkoliv problémům, nezapomeňte, že existence dvou pohlaví je pouhou sociální konstrukcí a důsledkem diskriminace. ____ 3, O géniích se nedají natáčet špatné filmy, jen průměrné a lepší. Odtud záruka umělecké kvality a potlačení producentského rizika, stejně jako zjevná vychcanost při výběru tématu. Svým způsobem je vulgární, že se „jen lehce nadprůměrní“ filmaři zmocňují génia a racionalizují jeho iracionální uvažování (IQ 60 a IQ 160 je nahlíženo veřejností shodně coby iracionální defekt), podobně jako někteří filmovědečtí hochštapleři analyticky zhodnocují a sestavují obraz rozvolněných šedesátých let. ____ 4, Kompromis mezi fyzikální osvětou a zemitým dramatem nesvědčí ani jednomu – fyziku zúží na plakátový teze dobrý tak maximálně pro kursy celoživotního vzdělávání, drama končí ještě hůře, coby mrzkej chuchvalec destilovanejch chcanek. ____ 5, A nakonec mě iritovalo, že se - slovy Mukařovského z Pražského lingvistického kroužku - „vnitřní struktura děje vůbec nepromítá do celkové struktury filmu.“ Ideálně bych si představoval, že by film pozměňoval žánrovou, stylistickou nebo syžetovou „vnější“ strukturu spolu s tím, jak se Eddington blíží k platnému ověření Einstenoty teorie. Doslova, ale i přeneseně, můžeme říci, že se Eddington po celý čas děje jakoby pokouší najít místo, „odkud“ se Einstein díval na skutečnost tak, že vznikla právě jeho teorie relativity, tento „einsteinovský obraz světa“; Eddington by se tedy - spolu s divákem, jemuž by to vsugerovával film změnou „svého tvaru" - snažil zaujmout a osvojit právě tu perspektivu, jež jediná mohla dát vzniknout právě tomuto obrazu. Pokud ji nenalezne, je ztracen; pokud ji nalezne a pokud si tento jiný způsob pohledu sám osvojí, vidí tento obraz nejen jako obraz, nýbrž je schopen dívat se tímto úhlem pohledu i sám. Pochopil způsob zobrazování, na jehož základě se mu tato věc najednou ukázala jako obraz, a nikoli jen jako zmatená změť čar a barev, nikoli jen jako nahodilé seskupení nesmyslných předmětů na podlaze: vidí, že obraz je obrazem, že se na něm či v něm nějak ukazuje to, čemu říkáme skutečnost. (17.03.2009) (méně) (více)