Snídaně u Tiffanyho

Capote byl velký muž a narcista, podle toho přece taky musí vypadat jeho vyšperkovaný román Breakfast at Tiffany's, který se honosí nálepkou jedním z nejlepších romantických děl. I když jsem nepociťoval moc emocí a né všechno bylo perfektně vykresleno, film mi obrovským způsobem zvedl náladu. Usměvavá a přenádherná Audrey Hepburn by si sošku nejcenější zasloužila, byla neodolatelná a její hlas byl fantastický. Uhlazený George Peppard mi dobře ladil k Holly a nezapomenu na asijkého souseda. Film je to krásný, i přes ty chybičky dávám plný počet za krásný romantický film, který doufám nikdy nebude remakeován! Na tohle by se měl podívat snad každý zamilovaný pár. (11.05.2008)

Koktejlová bríza s letmými doteky zakaboněných spodních proudů, která dokáže být úžasně vstřícná, jiskrná a vitální, ale také úžasně statická a... letální. Buďte však bez obav, pozitiva (při překousnutí standardizovaných romantických patálií) převažují, třebaže jsem se vzdor očekávání zrovínka blahem netetelil. Audrey je (jak jinak) zlatíčko, drahoušek, je nepřekonatelně okouzlující/protivná (dle potřeby) ve všech hereckých polohách, zato "cylona" George Pepparda by v jeho podání rigor mortis zastala i figurína z výlohy Davidova fotbalového tajemství a jeden by nepoznal rozdíl. Lví podíl na dnes již prověřené klasičnosti má kromě Audrey sem, Audrey tam i akademicky oštemplovaná Manchiniho hudba, která dá posluchači možnost napojit se přímo z prchavé měsíční řeky... Ovšem Rooney aka pitvořivý Japonec? No comment. (07.03.2009)

George Axelrod knihu ne zploštil (jelikož ta byla tenká až dost), nýbrž roztáhl do podoby celovečerního filmu. Kdyby měla Snídaně třicet minut a tvořila by jednu povídku z mnoha, jednalo by se o opravdový klenot, takhle budí dojem rychlé splácaného produktu vzniknuvšího na základě mimořádného úspěchu úžasné novely Trumana Capoteho. Arogance George Pepparda bije do očí, přitom ne on, ale Andrey měla mít v jejich vztahu hlavní slovo, nemluvě o roli Mickeyho Rooneyho, výborného komika, ne však tak výborného, aby dokázal zamaskovat, že není Japonec. Ale pořád je tu oscarová hudba Henryho Manciniho, který věděl co dělá, stejně jako Audrey, když se postavila zásadně proti vystřihnutí svého krátkého pěveckého vystoupení. Je to jeden ze střípků, které zachraňují tuto „nevěrnou“ adaptaci před úplným zapomněním. Musím podotýkat, že všem těm střípkům dominuje svůdná, rozkošná, neodolatelná, šarmantní, okouzlující, rozpustile naivní Audrey Hepburnová? Prázdiny Římě zasloužily pochvalu především díky ní, Snídaně u Tiffanyho ji zaslouží jenom díky ní. 60% Zajímavé komentáře: Marius, Eddard, dzej dzej, Lavi, Vampireman (08.08.2006)

"Odtud ke dveřím by ti to nemělo trvat dýl než čtyři vteřiny. Dávám ti dvě." Já tedy v podstatě nesnáším slečny, který si na večírcích proplachují játra ve whisky, pročišťují plíce cigaretovým kouřem a neustále hledají bohatýho sponzora. Jenže Lulame alias Holly prostě neumím nemilovat. Té bych nadšeně dělal Fredíka nebo kocoura. Zatím se však jenom dívám, baví mě to a najednou mi ani snídaně před výlohou Tiffanyho nepřipadají divný. Vždyť kde se dá lépe posnídat, když k tomu hraje jedinečný Moon River? (03.03.2019)

Filmová podoba Snídaně u Tiffanyho s sebou nese jistá očekávání. Legenda hovoří o Audrey Hepburn, údajně ideální módní ikoně a samozřejmě o špercích od Tiffanyho. Ale naštěstí je tu ještě něco mnohem důležitějšího. Truman Capote, jehož text z roku 1958, jak se ukázalo, je nesmrtelný. Na rozdíl od této volné filmové adaptace, která se nepovedla. Uznávám, že krátká scéna rande na zapřenou mezi Holly a Paulem má něco do sebe (zejména to ničení majetku New York Public Library), ale na tomto jediném nápadu nelze postavit celý film. Vše je nepřirozené, vše je umělé jako ten falešný melír, který nosí Audrey v tom nesnesitelném drdolu. Vrcholem všeho šedesátkového kýče je pak samozřejmě scéna večírku, tolik typická pro chaos z mnoha jiných filmů Blaka Edwardse. Pro ty, kteří ctí Capoteho tu ale naštěstí vždycky bude rozhlasová verze s Hanou Maciuchovou a s Jiřím Adamírou, kteří ač zavřeni v pouhém dejvickém studiu v roce 1991 dokázali vytvořit víc, než celá slavná hollywoodská produkce. Ono jednoduše nedává smysl zasadit příběh roku 1943 kamkoli jinam. (10.12.2019)