Stalo se v Turíně

Tyhle filmy mám moc ráda a Maria Monicelliho ještě víc, takže hodnotím velmi pozitivně. Sociální drama s komickými prvky, z nichž jedním je pro mě takový ten vyjukaný a zdánlivě slabošský výraz M. Mastroianniho, to umí jenom on. No a pozdější věčný (kriminální) šéf, ministr, ředitel a továrník Bernard Blier v montérkách, to byl taky dobrý zážitek. Ale vážně: typicky italské zpracování jedné velmi smutné události se zobrazením celé neutěšené doby v tom nejlepším slova smyslu: velmi životné postavy, žádní zocelení hrdinové s ostře řezanými rysy, ale normální zoufalí chlápci, kteří už prostě nemůžou dál takhle žít, ani ten profesor není vylíčený čistě jako klaďas. Dále dokonale "zmáknuté" prostředí, smutek i humor, nejednostrannost, což je přesně to, co propagandistické filmy z dělnického prostředí made in socialismus postrádaly, a tím je i náhled z druhé strany barikády. Sice v pár krátkých scénkách, nicméně velmi pregnantních. I ten despotický továrník zde má svou pravdu a profesor-vůdce svou iluzi. (17.05.2011)

V poslední době jsem byl více či méně donucen vidět veliké množství filmů zabývajících se neutěšenou situací dělníků v devatenáctém století, o jejich boji s mocipány za lepší pracovní podmínky a tak dále. Potíž je v tom, že mě tato témata vůbec nic neříkají, filmy tohoto typu mě zoufale nebaví a i když je vidět, že zahraniční produkce je na tom technicky, finančně i po stránce kvality scénáře daleko lépe než její starší rudý bratr československý, je to pořád zoufale nudné a nezajímavé. (20.10.2009)

To, čím jsou v literatuře básně J. Wolkera a P. Bezruče, představuje pro mě Monicelliho snínek v kinematografii. Úplně jiný (tedy nikoliv čistý milovník, nýbrž špinavý vandrák) Mastroianni v roli hledaného profesora, jenž dokáže radikálně vyburcovat dav utlačovaných dělníků ke stávce za jejich práva, přestože její následky jsou nedozírné. Italové měli k levici vždy všeobecně kladnější vztah než my. Není tedy divu, že při srovnání Stalo se v Turíně (správně "Soudruzi!") s díly československého socialistického realismu italský snímek vyčnívá nejen s ohledem na žánr sociální balady či revolučního dramatu, ale rovněž po stránce poetické. Tam, kde české soc. realistické tituly oplývají kýčem, nudou a utopickým blábolením, drží se Stalo se v Turíně nohama pevně na zemi, navíc s nosnou dávkou lidskosti a sociálního cítění, jež jsou však skvěle míseny s černým humorem. Neskutečně zábavný a zároveň společensky závažný film. Spolu s Ejzenštejnovou Stávkou vrchol svého žánru. (09.10.2023)

Vynikající hořkosladký příběh o prvních dělnických stávkách v Itálii. Ale nejde jen o dělníky, jde o určité povstání chudých proti bohatým, tvrdý a nekompromisní střet, kdy je na jedné straně požadováno lidské zacházení, na druhé straně se sčítají pouze zisky, od kterých se odečítají pouze nejnutnější výdaje. Stávkující nejsou jednotní, zrazuje je strach o živobytí jejich vlastních rodin, a nachávají se nalákat ozdobným pozlátkem. Je zajímavé sledovat vývoj postav, jejich uraženost, jejich prodejnost, jejich poddajnost. Je to sisyfofská práce, neboť základem je změna myšlení. A tu podmiňuje změna systému, který nebude založen na konzumu. Čímž se zpátky dostáváme do začarovaného kruhu a tím je patrné, že násilný odpor chudiny proti mocným je většinou vyloučený, a to především rezervou a prostředky pro déle trvající boj. I když by šlo pouze o boj ideový. Navíc je dav tak lehce využitelně ovladatelný. Profesor Sinigaglia (dobrý Marcello Mastroianni) je ideovým vůdcem a patronem dělnických bouří, většinou i pronásledovaný policií. Je jediným optimistou v pokračování stávky, i když se mu většinou i od stávkujících dostává nevole a nadávek. Martinetti (dobrý Bernard Blier) je jakýmsi vůdcem dělníků, nerozhodný, bojácný a poslušný, i když se vzdorem. Pautasso (Folco Lulli), věčný křikloun a unáhlenec, který jako první přichází nešťastnou náhodou o život. Raoul (Renato Salvatori) je ozvěnou svědomí, mladý, nebojácný, ale vidící vše z různých úhlů, který nemá žádné nerealistické představy o možnostech. Prostitutka Niobe (Annie Girardot), která ke své profesi utekla před danou nuzotou jejího stavu, jako jediná neváhá Sinigagliovi podat pomocnou ruku a skrýt ho před policií. Vzniká vztah, krátký, ale přesto alespoň na chvilku nádherný pro oba dva zúčastněné. Optimistické i přes jasný nezdar, kvalitní balada o těžkém životě textilních dělníků v Turíně. Navíc s jemným nadhledem. (21.05.2011)

Soudruzi z Turína. - Solidarita byla největším výdobytkem dělnické třídy, následné sociální formace (jako např. socialistický stát) už patří jejímu úpadku. A možná, že poslední vzedmutí S/solidarity v Polsku bylo také tím posledním. - Nesčetné figurky dělnické komunity (každá svým specifickým způsobem) dokreslují boj dělníku za snesitelné (méně nesnesitelné) pracovní a životní podmínky. Z nich se samozřejmě vymyká profesor Sinigaglia (Marcello Mastroianni - skvělý jako vždy) a jeho partnerka Niobe (Annie Girardotová - skvělá jako vždy). Zatímco profesor (není to žádný "úlisný podvodníček", kterýpak podvodník nemá na jídlo) je posedlý sociální spravedlností, které vše obětoval, a které vše obětovat hodlá (včetně sebe, ale i jiných), je prototypem budoucích levicových vůdců, Niobe nechce o sociální spravedlnosti ani slyšet, jejím heslem je spíš "každý za sebe a pro sebe". Pozn. 1: Film končí krásným happyendem: Adéla volá na Renáta, aby jí psal. Ten odpovídá, že (ona) stejně neumí číst. A ona kontruje, že to přece nevadí. Ano, to je příslib lepších zítřků. Pozn. 2: "13 ore di lavoro al giorno" - zamysleme se nad tím! (05.10.2017)