Wallander

Nebolo to zlé, ale zase ani tak dobré, ako by som na základe hodnotenia a odporúčania očakával. Oceňujem predovšetkým atmosféru - špecificky severská, chladná a podmanivá. Páčilo sa mi aj to depresívnejšie vyznenie. No ale tie jednotlivé krimi príbehy boli zväčša šedivé a málo zaujímavé. Niektoré sa vydarili, to je pravda, ale niektoré ma skoro unudili. Navyše kriminálne vyšetrovanie ma často teda vážne prekvapilo svojou logikou. Napríklad v jednej časti spadla žena z lode, našli len jej ruku, nikde na lodi žiadne kamery samozrejme, ale Wallander zrazu presne vedel, odkiaľ z lode spadla, resp. bola sotená. A takýchto lapsusov tu je viac. Podobne aj v osobnom príbehu Wallandera - rozkúskované a chaotické. Raz žil so ženou, potom už zrazu nežil, to čo sa stalo medzi tým asi nebolo dôležité... Kvalitu to ale má, najmä po hereckej a technickej stránke, takže na slabší nadpriemer to stačí. 70/100 (04.10.2019)

1. série se rozjíždí (hlavně první díl je takové severské klišé), ale 2. a 3. série už je nádherná. Výtky mám vždy k dílům, které se neodehrávali ve Švédsku. Poslední série se rozjíždí slabším dílem z Jižní Afriky, další má slabší detektivní linii a v posledním dílu je detektivní linie upozaděna s ohledem na nemoc hlavního hrdiny, ale zase stojí za to a je dle mě kvalitním zakončením celého seriálu (tedy doufám, že už nebudou na něj navazovat). Kenneth Branagh mě konečně dostal jako herec. (29.08.2017)

Kdybych chtěla bejt jó protivná, podotkla bych něco v tom smyslu, že tihle utahaní, vyhořelí kriminalisté mi přijdou podobní jeden druhému jako vejce vejci a rozdíly mezi vejci jsou schopné vnímat tak možná slepice, zatímco Faidra neztrácí podobnými podružnostmi čas. Jelikož po třech probdělých nocích s miminem s klubajícími se zuby nějak nemám sílu už ani být protivná, ocituju jen slova klasikova, že vyprávět o tragických věcech tragicky je jako jíst škvarky zalité rozpuštěným sádlem a přikusovat k tomu máslo a že kdyby se na olympiádě soutěžilo ve zdeptanosti, Švédsko by se dík Kurtu Wallanderovi topilo ve zlatě. Ani nevím, jestli jsem měla větší chuť toho chlapa vzít kolem ramen, objednat mu pivo a pak mu v nějaké přilehlé místnosti vyšukat mozek z hlavy, nebo s ním pořádně zatřást a sdělit mu, že člověk v jeho stavu nemá u policie co dělat. Jelikož Branagh pořád stojí za nějaké to zmuchlané prostěradlo mezi honem na lišku a odpoledním čajem, asi by to vyhrála první možnost, ale dost těsně. Nějak mi tihle detektivové s vyhaslým pohledem a permanentním strništěm přijdou jak beznadějný klišé a snaha chmurnit za každou cenu krapet laciná. Podobně jako Marigold jsem si vzpomněla na Larssonovo Milénium s tím rozdílem, že nehorázně přeceněná mi přijdou obě díla. No nic, pochmurně se zvednu ze své pochmurné židle v pochmurném domě v pochmurném severním kraji a půjdu zkontrolovat své nepochybně pochmurně se tvářící mládě, abych mu chmurně pomazala dásně mastičkou a zachmuřeně ho utěšovala "neřvi, trubko, bude hůř," ale ještě předtím dodám něco jen tak bokem pro ty, kteří se ohánějí sebevražednou depkou severských zemí. Depresemi trpí daleko víc Američanů a Kanaďanů než Skándinávců a co se sebevražedného skóre a duševního zdraví celkově týče, je na tom Švédsko nejen líp než země bývalého sovětského bloku, Čína nebo Japonsko, ale taky než ČR, Švýcarsko nebo Francie, ale vsadím se, že o galské pochmurnosti jste nikdo v životě neslyšel, n' est pas? Ať žije stádnost a stereotyp. Že si tady většina lidí honí triko žvásty o věcech, o kterých nemá ponětí, na to jsem dávno zvyklá, ale dělat to i v takovém tématu, to je příliš velký cynismus i na mě. (19.03.2012)

S Wallanderem jsem se dlouho míjela, ale nakonec se mi přeci jen dostal do hledáčku - a musím říct, že nelituji. Výborně vystavěné příběhy, včetně vkusně a citlivě zakomponovaného soukromí. Zaujala mě hlavně ta jeho všudepřítomná nechuť vůbec být detektivem. On tu práci v podstatě nenávidí, každý den s ní chce seknout, jak moc ho ničí a drtí, ale vždy se jako na potvoru:) objeví nový případ a on do toho zase spadne - a samozřejmě to excelentně vyřeší. Také je zajímavé, že ač vlastně není žádný drsňák, do nebezpečných situací se vrhá po hlavě, jako by mu zcela chyběl pud sebezáchovy. Ale kdybych si přeci jen musela vybrat - a měla možnost vidět nové díly buď Wallandera, nebo Detektiva Varga Veuma, zvolila bych pro mě osobně daleko víc charismatičtějšího a živočišnějšího Varga Veuma. (25.07.2015)

Mám rada postavu Wallandera, jeho smutné oči a vervu, s akou ide do prípadov. Čo diel, to nový prípad a viac vrások. Ostatné postavy sú v celom seriálovom kontexte vlastne nepodstatné. Ide o jedného "hrdinu" a jeho vnútorný svet. Preto aj krimi prípadom odpúšťam občasnú nelogickosť či náhodilosť. Podstatný je príjemný efekt, aký na mňa z toho celého dolieha. Určite vďaka geniálnej kamere, nádherným obrázkom a priam umeleckým záberom. Kamera dáva celému seriálu extra efektnosť, hudba správnu dávku melanchólie a kvalita celého seriálu lavíruje na vyváženosti prvkov - psychológia postavy, zaujímavosť prípadu a zápletka. Niečo sa vydarí viac, niečo menej. Je veľká škoda, že celková kvalita ide každým dielom nižšie. (02.10.2012)