Vzpoura

Další z vynikajících filmů pana Kobajašiho. Poutavý, silný a působivý ve svém zobrazení i ve svém sdělení. Atraktivní ve svém zasazení do romantického prostředí dávných samurajských časů. Vznešenost, morálka, obřadní pravidla etikety, podřízenost a vyžadovaná poslušnost. Ale i v takovýchto přísných podmínkách hierarchie stačí jedna pověstná kapka, aby pohár trpělivosti s pokryteckým a amorálním představitelem moci přetekl. A začíná boj proti zavedeným pořádkům, proti zneužívání moci, za sebeúctu, sebeurčení a vlastní čest. Donkichotský boj vážně naruší i zdánlivou rodinnou soudržnost a jedinec musí vynaložit veškeré své fyzické i morální síly, aby obhájil svůj malý životní prostor. V tomto boji exceluje samuraj ve výslužbě Isaburo Sasahara (vynikající Toširo Mifune), kterého nevyvede z míry sebevíce bezvýchodná situace. Z dalších rolí se musí zmínit Isaburův syn Jogora (Takeši Kato), zapuzená konkubína Iči (Jóko Cukasa), Isaburova panovačná manželka Suga (Mičiko Otsuka), bojacný Isaburův syn Bunzo (Tacujoši Ehara), velký pán Masakata Macudaira (Tacuo Macumura), mocní Šobei Cučija (Isao Jamagata) a Geki Takahaši (Šigeru Kójama). A zajímavý Isaburův přítel Tatewaki Asano (Tacuja Nakadai) se svojí nevděčně schizofrenní úlohou v příběhu. Úchvatný a nezapomenutelný příběh o boji jednotlivce proti bezpráví, nespravedlnosti a amorální autoritě moci a jejího zneužívání. O cestě svědomí. (07.04.2014)

Z názvu by se mohlo zdát, že půjde o pořádnou samurajskou řežbu. Nenechte se mýlit, na pořádný souboj si počkáte celých 100 minut. To ale vůbec nevadí, protože tento film, který nabízí silný příběh o lásce, rodinných poutech, tvrdohlavosti, odvaze, samurajské cti a zejména kritice vrchnosti, která chce bez rozmyslu to nejlepší jen pro sebe, Vás zcela pohltí. Sázkou na jistotu bylo obsazení Toshirô Mifuneho, který je ve své roli excelentní! (03.08.2011)

Souboj emocí a intrik na pozadí zdánlivě neprůstřelného samurajského řádu. Podobně jako Harakiri to na rozdíl od dalších námětem spřízněných filmů nepopularizuje feudální Japonsko, ale naopak docela kritizuje, což je určitě zajímavý pohled. Na rozdíl od vynikajícího Harakiri jsem tu ale měl (malý) problém s tempem. (11.04.2013)

Minimalisté historické drama, které nám ukazuje jak byla utvářena společnost v japonské minulosti. Vhodně zvolený černobílý materiál podrhuje syrovost příběhu, nebylo třeba ani stavět nákladné kulisy, filmaři si bohatě vystačili s jedním domem a pár místnostmi. Díky závěrné bitvě jsem dospěl k přesvědčení, že jsem film musel jako dítě vidět v televizi. Tóru Takemicu opět složil pro mne neposlouhatelnou hudbu. (21.11.2012)

Až dosud by mou polochorou mysl nenapadlo, že budu nějaký film definovat jako něco mezi antickou tragédií, tragickou romancí, klasickou samurajárnou se zábavnými souboji a zároveň k tomu tu příjemně komorní, tu dramaticky rozmáchle (nemyslím výpravou). Děj je možná až překvapivě univerzální, přitom stále pevně stojící na základech samurajského kodexu cti a s tím spojené poetiky, takové malé vzpourání proti vyšší šlechtě, která se chová sviňsky funguje i v téhle podobě, navíc když přisluhovači drze zdupou zenovou zahrádku, hanba jim. Naprosto geniální je gradující závěr, kde jsem se dočkal několika naprosto skvostných vrcholů, které jsem sledoval s dechem tak zatajeným, že by ho neodhalila ani spojená klikal Hercula Poirota se Soudcem Ti a radou Vacátkem navrch. Vzývejme Toširó Mifuneho, nechť jeho lesk nikdy nevybledne. (11.03.2014)