Sladký život

Někteří lidé nevědí, o čem Sladký život vlastně po celé tři hodiny pojednává. A přitom je to patrné z každého propracovaného záběru, z každé mnohovýznamové, sladkou italštinou pronášené repliky a z každého mimického gesta, které bohémský, osudu odevzdaný paparazzi Marcelo Mastroianni na své charismatické tváři vykouzlí. Geniálně vystavěný a sladěný příběh, kde Fellini dokázal proměnit nespočet hořce symbolických scén díky jejich obrazové dokonalosti a všeobecně přístupném melodramatickém charakteru v ikonické a často citované momenty světové kinematografie. Blonďatá diva koupající se ve fontáně, zatímco zaslepený Marcello shání na její prosbu mléko cizímu koťátku, houfy novinářů, co jako otravné mouchy krouží kolem společenské smetánky, zneužívání opilé dívky k ponižujícímu tanci a konečně samotný závěr, kdy hrdina přes mořský příboj a křik svých společníků nerozumí slovům nezkažené mladé dívky a obrací se k ní zády, čelem ke své morální záhubě... To jsou všechno nádherné filmařské výjevy, na než se nezapomíná, a které samozřejmě tvoří přímo slastný, pardon, sladký divácký zážitek... 95% (04.10.2015)

Kvôli celkovo lepšiemu pochopeniu a následnému uchopeniu tejto, naprosto geniálnej, čiernobielej snímky, som sa následne rozhodol, že si ju rovno pozriem dva krát po sebe v rozpätí dvoch po sebe idúcich dní, pričom zreteľne neostanem iba pritom, aby som proste lepšie nasal celú jeho prenikavú, zväčša skazenú atmosféru, počas čoho som si ihneď uvedomil, aký Sladký život v skutočnosti „sladkým” je, ktorý skrátka nemohol vytvoriť nikto iný, než zrovna Federico Fellini, keďže "autorizmus", doslova sálal z každého jedného záberu, čo by som trebárs prirovnal, ako keď Ingmar Bergman nakrúcal legendárny počin Siedma pečať, pod ktorým si vonkoncom nedokážem predstaviť iného autora, alebo tiež niečo na spôsob Dreyerovho Utrpenia Panny Orleánskej, teda ak by som mal zájsť po časovej osi ešte hlbšie do dejín kinematografie. • Myslím si, že tvrdenie, spočívajúce v tom, že od začiatku sledujem len akéhosi bulvárneho novinára, či reportéra, ktorý sa volá Marcello Rubini, je nakoniec trochu mierne zavádzajúce, i keď sa pohybuje medzi samými paparazzmi nielen na ulici Via Veneto, kde sa to nimi vskutku len tak hemží, jednoducho povedané, že na tomto mieste je enormne vysoký výskyt týchto mimoriadne dobiedzajúcich, senzáciechtivých fotoreportérov na metri štvorcovom! Najskôr má bližšie k akémusi intelektuálovi-žurnalistovi, či povedzme koketuje i so spisovateľskou ambíciou, najmä keď sa rozpráva so svojim dobrým priateľom Steinerom, no nie je úplne jasné, čomu dá neskôr prednosť? Väčšinou ho pozorujem v obkolesení neobyčajne krásnych žien, a to menovite Maddalenou, Emmou, Sylviou, ale aj Fanny predvedie svoje nadštandardné, koketné číslo, pritom dokonca s jednou z nich (tou krásavicou s bujným poprsím) absolvuje i ikonickú scénu vo fontáne Di Trevi, súčasne snáď podčiarknuté v tom zmysle, že predtým sa najprv o tom na vlastné oči sám presvedčí, alebo taktiež dôjde i na (ne)menovaný „zázrak” alebo záverečný, Nadiin „striptíz”, ale to už by som príliš zachádzal do detailov, v podstate vtedy sa už naplno odkryl protagonistov charakter... • Totižto som si ani raz nevšimol, že by v ruke držal fotoaparát, a síce si občas niečo konkrétne zapisoval, no zvyčajne iba navštevoval dekadentnú a aristokratickú, rímsku spoločnosť, na ktorej spoznával kopec zaujímavých celebrít, čím jeho celkový "naturel", prešiel počas jedného týždňa, obzvlášť zaťažkávajúcim testom, kedy aspoň zistí, ako na tom vlastne je, čo by de-facto nevedel posúdiť ani jeho otec, keď ho bol raz navštíviť? • Pre Marcella Mastroianniho išlo o extrémne dôležitý film, vďaka ktorému sa posunul do kategórie áčkových produkcií, za čo sa mimochodom môže poďakovať jedine Fellinimu, a byť mu za to do smrti vďačným. PS: A samozrejme, že na malú chvíľu dorazí i Lex Barker. Ak sa sami seba teraz opýtate, o koho sa to jedná, tak v tomto prípade tu nemáte vôbec čo pohľadávať! Ináč rovnako ide o „ťažko stráviteľný” film, ktorý pre každého diváka určený nie je. Toľko na záver.  (22.10.2022)

Možná dám La Dolce vita někdy druhou šanci, ale asi to hned tak nebude. Děsně mně to nebavilo. Mastroianni ano, Old Shatterhand ano, ale jinak ne. Možná na to měl vliv i fakt, že jsme koukali v italštině s anglickými titulky, ale nechápal jsem, oč jde, kde se tam jednotlivé postavy berou, kam mizí, proč dělají to, co dělají a tak podobně. Jediným přínosem bylo poslouchání italštiny a radost, když jsem ji rozuměl. Po hodině patnácti jsem to vypnul, neměl jsem sílu... 40% (02.03.2015)

I tento Felliniho film snad poprvé v časovém sledu celku jeho díla nastoluje s otázkou nedějově dějovosti - fakticky dalším záběru neorealistického proudu - problém srozumitelnosti a sdílnosti na jedné a sebevzdělávání-sebezušlechťování-autokultivace na straně druhé. Proč mají mít děj a vzruch životy, které svým směřováním i utonutím v konzumní absurditě, to všechno popírají. A proč by měly být následováníhodné? Poprvé tyto otázky začaly nabývat na vážnosti právě v okamžiku zřetelnějšího zvyšování a projevů hmotného blahobytu. Nejživotnějším momentem filmu je rána pěstí, kterou budoucí představitel Old Shatterhanda uštědří Mastroianniho redaktorovi v okamžiku, kdy užuž přestupuje hranice cizího teritoria. Fellini se vůbec vedle Sicy stane dalším osudovým režisérem tohoto italského suveréna stříbrného plátna. (26.08.2007)

Názov, kultovosť a popularita tohto diela môže potenciálneho diváka klamať. Rozhodne nejde o film, ktorý by mohol bežať v sobotu večer v tv, aj keď obrázky Anity Ekberg by tomu mohli nasvedčovať. Ide o veľmi nepríjemný, pravdivý film o smotánke ako takej, v ktorej prežívate sladké chvílky, ale určite nie život. V podstate to isté ako Celebrity Woodyho Allena, ale dlhšie a bez humoru. Hlavnej postave by som nafackoval ešte viac, ako Lex Barker. (05.08.2009)