8 hlav šílenství

Aneta Langerová není herečka, ale přesně tohle ten film potřeboval. Je tu dobrá. Hudební stránka je také dobrá, ale jinak je to experimentální film, který se skládá z osmi hlav, v podstatě kapitol, kde se zaměřuje na něco málo z osudů ruské básnířky, ale i na nejí básně. Ta experimentální forma mi k tomu moc nešla, myslím, že to mohlo být víc dějové. (15.03.2018)

Už z princípu fandím každému českému filmu, ktorý nie je chcípácka tragikomédia o robotníkoch (ako 90% českej produkcie), ale na toto sa skoro nedalo kukať. Aj cez všetky nápady a halušky nezaujímavé, šedivé, nesympatické, nevyvážené a zle zahrané. A hlavne nemám najmenšiu chuť si teraz od Barkovovej čokoľvek prečítať. (10.07.2022)

Ach bože, to som zase stúpil do sračky... Nechápem, ako môže niekto toto natočiť a vydávať to za film. Až mi je z toho na smiech, nudné leporelo je hodnotnejšie. Myslím, že sa to páčilo iba Langerovej a režisérke. A to pritom životopisné filmy zbožňujem. To máte tak, keď sa hovno vyškriabe na policu a myslí si, že je brusinkový džem, absolútne nula bodov. O čom to bolo? Neviem, asi o žienke čo sa poflakovala po väzniciach, až jej to podkopalo zdravie. Ale čo z toho, prečo, načo, začo? A k tom ešte Fialová, ako keby toho bolo málo. Odpad nedávam iba z milosti. (26.08.2021)

Opravdu netradičně natočený životopis pro mě dříve neznámé ruské básnířky. Je z toho cítit jistá snaha a film zaujme svojí výraznou výtvarnou stylizací, ačkoli, tam to někdy funguje a někdy to vypadá otřesně. Jenže je to celé natočené tak, že to prostě nezaujme a nudí. Aneta Langerová se taky snaží, ale občas jí to prostě nejde, ačkoli, do role Anny Barkovové se celkem hodí. Je tu pár artových záběrů, které jsou ale naprosto prázdné a vyšumí do prázdna. V tom případě jsou naprosto zbytečné, kdyby tady fungovaly (jako třeba tady), tak by to aspoň v sobě něco mělo... Hvězdička za snahu, občas dobrou stylizaci a trošku i za jedinou, trochu povedenou Pátou hlavu. Slabé 2* (05.05.2018)

Oj ty nesčastnyj nabljudatěl, što v žertvu žizň dolžen dať, etovo nikto nezaslužiť, eto jesť núžno pajebať!!! A teď sledujte, jaký mám fantastický cit pro rytmiku veledíla vylízaných ruských básnířek a dokážu ji skvěle vizualizovat: Prázdná, přeukrutně dlouhá chodba s dubovými parketami, po ní potácivě kráčí slizká neherecká lesba s dokonale koženým, existenciálně strnulým výrazem typu „Právě jsem viděla žalud!!!“, okovaným podpatkem klepe ve valčíkovém rytmu do podlahy, zasněně prstí obložení stěn a do ťukavého ticha této chodby smrti asi tak tisíckrát procítěně zazní onen osudově gradientní verš výše uvedené prudce lartpourlartové poémy – pajebať, pajebať, pajebať, pajebať, pajebať …. - každé další pajebať tišeji než to předchozí, přičemž každé desáté vkusně doprovodí hasičská kvarta Hóó-Řííí, zahraná na maximálně ohulené varhany. Och, také cítíte to fatální mrazení v klitorisu jako já, holky?! Tak, půlku scénáře mám hotovou, no a v té druhé jen strnulou lesbu stěhováci přenesou do kamenné kobky a na vymrzlý buzerplac, načež vesele „pojebáváme“ dál, až dokud vyděšenému divákovi hrůzou neslezou nehty, totálně nezdřevění prdel a uvaděč konstatuje mozkovou smrt. Na druhé straně ovšem klobouk dolů! Měla-li tato brutálně nehumánní forma audiovizuálního teroru přiblížit publiku pocity utrpení nepochopené jeblé piče ve stalinistickém lágru, povedlo se to fuckt na jedničku. Já trpěl jako zvíře a z fleku bych se místo něčeho takového raději okamžitě nechal deportovat do Gulagu na dvacet …, tak ne, bylo to vskutku úděsné zvěrstvo, takže na třicet let, a cítil bych se tam jako v ráji! Doufám, že to bylo jediné šlápnutí do hovna a další den popičovního festiválku mě z toho včerejšího ukrutného komatu probere. (01.05.2018)