Otec Kondelík a ženich Vejvara

Přes tendenční, výchovné úvodní titulky jsem se opravdu příliš nepohoršoval nad schematickým budováním rakouskouherských manželských slují, které se opravdově probarvily až na frontách obou světových válek. Jestli se režisér pokoušel nastínit hrůzu zvyklosti, nebezpečí fráze či zhoubnost maloměšťáckého divadla, nezodpovědného a pohodlného přežívání, nepodařilo se mu to. Místo toho ale vypráví o světě na hranici mezi upovídanými přástkami a sebevraždou a nezbývá než smát se, protože i ty kulisy, z nichž stékající deštní proud barev maže vše jednoznačné, spíš tiší, než oslovují a nejednou tak nečekaně zmoklé odhalují i netušený půvab… (24.06.2018)

Theodor Pištěk a Antonie Nedošinská zahráli svůj tradiční standard, přesto byli nezapomenutelní. Takové role jim opravdu seděli, ale kdo mě překvapil, byla Růžena Šlemrová. Její vdova neměla chybu, zvlášť když udělala takový ten krysí ksychtík s brýlemi. Já jí znám většinou v rolích paniček a dámiček. Na tenhle film se kdykoliv podívám znovu, protože mám Pištěka a Nedošinskou ráda. (13.11.2011)

Nejlepší prvorepubliková komedie, kupodivu velmi nedoceněná a nadčasová. Absence naivity, jež je častá u těchto filmů z této doby je překvapující. Naivita mladé Pepičky je pochopitelná a očekávaná. Závěrečná skoropostelová scéna se svým pojetím blíží některým současným soft odvážným komediím. Všichni excelují, Saša Rašilov a Theodor Pištěk hlavně! (15.07.2004)

Otec Kondelík a ženich Vejvara je povedenou satirickou koketností Miroslava Josefa Krňanského podle literární předlohy Ignáta Herrmanna. Nezbedně strká klacek do hadího hnízda společenské důstojnosti maloměšťácké spořádanosti: v jejich zaběhlých principech, vyhledávaných potřebách a požadovaných hodnotách. Konec devatenáctého století je přizpůsoben meziválečným časům vlasteneckým romantismem a rodinnou idylou, která je určující i přes drobné i lehkonohé, rozverné i komické patálie fyzické a duševní omezenosti lidské maloměšťácké hrdosti. Sokol, cvičení a skryté půvaby tajné turistiky, překonaná nesmělost ochotnické nervozity a nadšení z civilizačních pokroků, strasti dvoření a taneční ceremonie jako ten základní kámen rozmachu veřejného pořádání života spolky. Naivita cudnosti, ale i noční neřesti jako nezbytná skutečnost úsměvného pohledu na hemžení života. Hrdinou bezstarostně pobavené sondy do maloměšťácké spokojenosti je Václav Kondelík (dobrý Theodor Pištěk), spořádaný měšťan se zavedenou malířskou živností. Bezúhonný a společensky vhodný kandidát na ženění patří k těm nejžádanějším komoditám stavu. Slasti a starosti života, pokroku a společenských nároků. Druhou titulární postavou je zde František Vejvara (velmi zajímavý Jiří Dohnal), mladý a perspektivní úředník magistrátu a nadšený propagátor moderních tendencí společenského života. Námluvy lásky vyžadují záruku schvalovacím procesem. Hlavní ženskou postavou je Bety (příjemná Antonie Nedošinská), Kondelíkova počestná ženuška. Muže je ve stavovském zájmu lepší ctíti, přesto skutečné rozhodovací postupy jsou v jejím držení. Významnou postavou je Pepička (zajímavá Eva Gerová), mladá dceruška manželů Kondelíkových a zrovna dosáhla věku, kdy už je zapotřebí rozhlížet se po nejvhodnější životní partii. Důležitou postavou filmu je Spytihněv Hupner (vynikající Saša Rašilov st.), ctěný a také uctívaný magistrátní rada, zdroj živnostenských příjmů i neúnavně důstojný organizátor společenského života. Vedoucí místo je posláním, ale i nutností společenského postavení. Výraznější postavou je také Muknšnáblová (pozoruhodná Růžena Šlemrová), důstojná Vejvarova paní domácí, nezastavitelná ve spřádání svých vinných a nelítostných lstí za účelem provdání dcery. Z dalších rolí: doposud neprovdaná dceruška Muknšnáblové Lotynka (Světla Svozilová), spolehlivá služka Kačenka (Darja Hajská), vytížený inspicient ochotnického představení (Karel Němec), k tanci přinucený pokladník spolku Karafiát (Alois Dvorský), dva nejvýraznější z Kondelíkových tovaryšů Vopička (Ferenc Futurista) a Prokop (Fanda Mrázek), či mlaďoučké zpěvačky kabaretního šantánu u Zpěváčků (Marie Grossová a Ljuba Hermanová). Otec Kondelík a ženich Vejvara je odlehčenějším pohledem na maloměšťácké životní přesvědčení. Rozhodující tady není zlomyslnost, ale nadšení a radost ze života. Velmi příjemné satirické pobavení, lehoučké a povznesené nad přízemnost. (17.09.2020)

Film mi tu v reakcích přijde v kontextu doby drobně přeceňovaný. Hlavní dvojice mladých herců je nevýrazná a hraje naivně, o kolik mohla být lepší jinak pozoruhodná závěrečná scéna. Nedošínská je jako vždycky zábavná, ale jako vždycky hraje to samé. Táhne to především Pištěk jako Kondelík, roztomilý buran, dobrák i darebák v jednom. Celému filmu ale chybí nějaký zásadnější konflikt, je to možná až příliš dobrácké. Konflikt nabízí vlastně jen scény s paní domu, co se snaží dohodit svou dceru. Ty scény považuji za nejzábavnější část filmu. Ostatní nejspíš zapomenu. Vyloženě vtipný snímek taky není, usmál jsem se dvakrát, ale to má holt každý jinak. Film na mě taky technicky působí jako tak o pět let starší, což v té době bylo hodně. Přispívá k tomu i fakt, že je docela hluchý a hudba je většinou jen diegetická v podobě klavíru. (24.03.2024)