Na cestě

Na cestě je dramatickým příběhem postupného odcizení milujícího se a relativně spokojeného páru. Jejich zdánlivě normální vztah však jednoho dne naruší nová práce Amara, který našel svou cestu, cestu tradičního - skoro až ortodoxního islámu, kterým začíná být postupně uchvacován. Luna však toto odmítá a stále žije svým dosavadním moderním životem ve víru zábavy, tance a alkoholu a doufá, že se vše časem urovná. Dostávajíc se však do neustálých konfliktů a vztah se pomalu rozpadá, a to i přesto, že se oba stále milují. Výrazné jsou hlavně herecké výkony a to především hlavní představitelky (Zrinka Cvitesic). Navzdory tomu, že se jedná o drama, objeví se zde i několik scén, které ve mně vyvolaly menší úsměv na rtech. (7/10) [MFFKV 2010] (12.07.2010)

Jasmila Žbanić si jistě zaslouží uznání za to, že se ve svém filmu vyhnula mnohým (byť ne všem) klišé a s obdivuhodnou seriózností ukočírovala téma, které až příliš láká k bulvárnímu zpracování. Wahhábovská sekta bývá spojována především s rigidností, přísností, strohostí a zpátečnictvím, v podání Žbanićové je je jí ovšem ještě přisouzena role jakéhosi alternativního společenství vytrženého z moderního "konzumního" světa (v tom táboře u řeky si vůbec není těžké na místo wahhábistů dosadit třeba krišňáky nebo Vesmírné lidi) a nabízejícího útěhu těm, kteří jsou jim zklamaní. Však těm vousatým podívínu ani není upírán nádech jakéhosi spirituálna a třeba zpěvná recitace Koránu v Bahrijově podání má téměř hypnotické účinky. Na cestě ale vlastně mnoho neříká (a IMHO ani nechce říkat) o wahhábismu, ani obecněji o islámu, či ještě obecněji o podlehnutí náboženskému fanatismu (on se koneckonců z Amara ani opravdavý fanatik nestane), zaměřuje se především na dva základní způsoby, jak se lidé v Bosně (ne)vyrovnávají se svými démony, ať už jde o jejich aktuální starosti, či hluboko do paměti zaryté hrůzy balkánského konfliktu. Zatímco Luna se dovede přes hrozivou minulost přenést (byť na ní rozhodně nezapomněla, což se naplno projeví ve scéně u rodného domu) a na zlepšení své situace se sama snaží aktivně pracovat, Amar se na toto rezignuje a pokouší se o únik právě do onoho alternativního světa, v němž stačí dodržovat náboženské předpisy a zbytek se postará Bůh. Nakonec dojde k přesvědčení, jež je jednou z výchozích ideí islamismu, tedy že za všechny tragédie (bosenských) muslimů je zodpovědný právě jejich nedostatek zbožnosti a nedůsledné praktikování víry.... Ač je za však za filmem vidět kus pocitvé práce v oblasti filmařského řemesla i pozorování společenských jevů a jeho postavy působí neobyčejně živě a autenticky, nemohl jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že se mu pranic nedaří vykročit za suché pronášení tezí a stát se pro diváka také alespoň trochu podnětným. (18.10.2010)

Každý z nich podnikal svou cestu. Ona za otěhotněním, on za nalezenou vírou. Jejich společná cesta se ale začala drolit, jejich vztah se postupně zašlapával do prachu země. On, docela pijan, se totiž po ztrátě zaměstnání a náhodném setkání se starým známým z války obrací k ortodoxnímu islámu. Vzdaluje se nejen jí, ale i všemu, co ho doposud provázelo – zábava, alkohol, sex, radost a prozápadní styl života. Karty a fakta jsou rozdané, záleží na divákovi. Kam se přikloní, režisérka nijak zvlášť neovlivňuje, i když v závěru přeci jen nahrává jí. Jde však o to, čím si musíme projít, než se závěru dobereme. Čekají nás dialogy, které zaujmou, situace, které působí civilně a uvěřitelně. Nelze se však ubránit prázdným a hluchým místům a režijnímu uchopení, které prostě nevtáhne. Nic hlasité nebo naléhavého mi v hlavě po projekci neznělo. A to je, myslím, docela chyba!! (29.10.2013)

Jasmila Žbanić je především výborná scenáristka. Obě hlavní postavy jsou napsané tak, že i když s jejich činy naprosto nesouhlasíte, není těžké pochopit, proč se chovají, jak se chovají. Z druhé poloviny je to samozřejmě zásluha herců. Film sice začíná tak pozvolna, až se může zdát, že to o ničem nebude, ale ono je to nakonec o dost vážných věcech. (14.01.2013)

Reziserka Jasmila Zbanic sa marne snazi napodobnovat velikanov svetovej kinematografie, hlavnou devizou filmu mali byt dialogy, no Zbanic nie je expertkou na namakane dialogy, na to su tu ini reziseri. Zbanic sa musi zmierit s tym, ze nema na to natocit plnohodnotnu spolocensku konzervacku   :  60 % (19.06.2022)