Muži, kteří nenávidí ženy

David Fincher je jedním z nejlepších žijících režisérů, takže mě nepřekvapuje, že natočil výborný film. Rozdílů je mezi americkou a švédskou adaptací poměrně dost (takže argument úplně zbytečného remaku padá), ale stejně nedokážu sám sebe přesvědčit, že bych měl být s novou fincherovkou spokojený. Prostě nejsem, ačkoli její kvalitu naprosto jasně vidím. Zkrátka koukat se na detektivku, když víte, kdo je vrah, je asi takovej zážitek, jako když jedete lodí na moře pozorovat delfíny, ačkoli víte, že v daném moři aktuálně žádní delfíni nežijí. Můžete si vychutnávat svěží mořský vzduch, opalovat se na slunci, popíjet studený alkoholický nápoj ... ale stejně tušíte, že žádný delfíny prostě neuvidíte. (13.01.2012)

Nie je to dokonalý film. Je ale dokonale zrežírovaný. A herecky presný, hoci za tým je tiež vedenie perfekcionistického režiséra. Vynikajúco minimalisticky vystihnuté vzťahy postáv (prvý dialóg Craiga s Plummerom je proste brilantný). Skvostná atmosféra. Každá scéna chirurgicky presne komponovaná, nasnímaná, zostrihaná. Možno je to studené, strojové, až príliš vybrúsené. No stále ma to fascinuje. Fincher je Pán. (28.01.2012)

Moje mírné zklamání pramení paradoxně asi z neznalosti předlohy, která se evidentně ke zfilmování příliš nehodí, jelikož kvantum jmen se po čase stane otravným, i když Fincher jinak ve všech ostatních složkách válí jako obvykle, tudíž se dočkáme skvělého soundtracku (tentokrát je to do Oscarového klání ale příliš ‚mimo tabulky:)), výtečné kamery (která podtrhuje pedantské vyprávění) a přesných herců. Rozhodně ale zajdu ještě jednou. Že je vrahem zahradník dojde brzy i těm pomalejším, což je ale úplně putna. Jak se k tomu dobereme, je tentokrát na prvním místě. Fincher je momentálně nejlepší žijící režisér, tečka. (15.01.2012)

Skvělé v několika detailech, celkově ničím uchvacující. Nejslabší Fincher - pro mě tedy nejisté 4*, protože první hodinu na mě občas dorážel pocit nudy (!). Mohla bych sama sobě začít oponovat a říct, že jsem stejně předem věděla, co se stane (mizerný argument). Ovšem i u jiných filmů, jejichž předlohu nebo jinou filmovou verzi jsem četla/viděla, bylo čím se nechat unést, vtáhnout, dojmout etc. Tady ne. Nikdo nemůže stále točit fenomenální filmy, i kdy ten Fincherův je rozmáchlejší než švédská verze - a to nejen díky jeho dvornímu kameramanovi Cronenwethovi, který dokáže scénu projíždění zasněženou krajinou nasnímat tak, že máte pocit, jako kdyby se dělo něco epického./// Nutno však podotknout, že Craig je stokrát víc sexy než Nyqvist - a to ani nemusí mít černé boxerky. Herecky však ani jeden nepředvádí nic mimořádného./// OST filmu je sice progresivní a velmi nekonveční, ale zkrátka pískání ve vysokých frekvencích (scéna znásilnění, ze které vám mimochodem bude špatně psychicky i fyzicky, protože je natočena precizně), tikání do rytmu připomínající hodiny (archiv) a upravený song od Zeppelinů (ano, úvodní sekvence je vizuálně skvělá) nevytváří zrovna OST, který by člověk od Reznora po fantastické hudbě k TSN čekal./// Mara je dobrá, protože je neznámá a nestrhává na sebe pozornost, ale Rapace byla přesvědčivější. A ty akcenty byly vážně trapné, nehledě na naprostý nesmysl, že lokální švédské noviny píší články v angličtině... [Kino] (15.12.2011)

Fincherův film dotváří zajímavý trojúhelník, v němž prvním z vrcholů je původní první díl trilogie (možná se brzy stane tetralogií, původně však plánována jako dekalogie) Stiega Larssona, jedné z nejlepších literárních detektivek poslední doby, druhým pak švédská filmová adaptace z roku 2009 a třetím vrcholem pak tenhle Fincherův film, jednak opět filmová adaptace, ale zároveň i americký remake švédského filmu. Vztah mezi knihou a oběma filmy je totiž jedním z problémových míst - kniha sama je naprosto vynikající, mnohovrstevná, vpravdě napínavá a strhující, oba dva filmy si z ní ovšem shodně berou jen základní dějovou kostru vázající se k vyšetřování dávného zmizení Harriet, celý kontext, který byl ovšem daleko zajímavější než dějová linka, z logiky věci, jakou filmová adaptace zákonitě má, vypouští. Pro čtenáře knihy je tak detektivní rovina trochu nefunkční, když to ústřední, tedy zápletku a rozuzlení zná, což se zdá býti logické, co je ovšem dost paradoxní, je fakt, že pro toho, kdo knihu naopak nečetl, musí být při tak výrazné kompresi děje a zhuštění obsahu řada věcí zjevně nesrozumitelných, některé podstatné věci scénář záměrně vypouští a jiné trochu významově posunuje. Co se týče významových posunů, k dobru věci je posun hlavní postavy, Mikael Blomkvist už není zjevný sukničkář tak jako v knize, což mi bylo celkem nepříjemné, a nevyspí se téměř s každou ženskou hrdinkou, která se v knize objeví (což ovšem trochu znevěrohodňuje samu pointu snímku...zasraný Kalle Blomkvist), co se týče vypouštění děje, ve scénáři tak kupříkladu Mikael nemá intimní poměr s Cecilií Vangerovou. I z Lisbeth se stala trochu jiná osoba oproti knize, je o dost méně mimo ve srovnání se svou literární předlohou, dokonce víceméně normálně komunikuje se svým okolím a s cizími lidmi. Výrazně je též upozaděna postava a role šéfredaktorky Milénia Eriky Bergerové či Dragana Armanskyho, šéfa Milton Security, který má ve filmu vlastně jen pouhý štěk. Při srovnání obou filmů je Fincherův remake čistě subjektivně zjevně povedenější, švédský film se vlastně většinou vleče a je svým způsobem nudný, kdežto David Fincher dokázal i při okleštění děje zachovat napětí, pro detektivní thriller tak důležitý prvek. Většinou je toho dosaženo vynikající Reznorovou hudbou a na ní navázanými ruchy (navíc pro všímavé Plague na sobě nosí tričko s logem NIN), svou roli ale hraje i originální práce s kamerou a dynamický střih. I přes výše zmíněné se ale nemohu ubránit dojmu, že je celý snímek, alespoň tedy v kontextu režijní práce Davida Finchera, až nezvykle moc konvenční. Jestliže jsem tedy začal příměrem k trojúhelníku, pak jedním z vrcholů (knihou) jsem doslova žil, druhý kolem mne spíše jen mimovolně proplul (švédská adaptace) a ani třetí se s prvním nemohl ani přinejmenším rovnat. Jsem zvědav na seriál... (24.12.2013)