Sherlock

Instant Classic! Modernizace, která nekončí jen u toho "aby se to odehrávalo v současnosti a vypadalo to cool" (znáte to, Hamlet má oblek jak z filmů od Tarantina a místo meče berettu), ale přistupuje k celému Holmesovu kultu s takovou invencí a zárověň i věrností (je vidět, že tvůrci mají předlohy nejen načtené od přebalu po tiráž, ale že jsou i velkými fandy), že jakkoli Doyle svého Sherlocka neměl příliš v lásce, tak tuhle jeho "smart is new sexy" podobu by si zamilovat i on. A Cumberbatch od samého počátku útočí na přední příčky nejlepšího Holmese všech dob, stejně jako se Freeman postupně vypracuje do polohy nejzajímavějšího Watsona vůbec. 1x00: Unaired Pilot 4/5 Viz samostatný profil. 1x01: A Study in Pink 5/5 Synonymum pro perfektní pilotní "seznamovací" epizodu seriálu. A když píši perfektní, myslím tím skutečně perfektní. 1x02: The Blind Banker 4/5: Detektivnější, dobrodružnější v tom správném duchu šestákových románů a v druhé polovině vlastně i mnohem tradičnější pojetí než by se po úvodní epizodě asi čekalo. Sice jiné než napoprvé, ale rozhodně nijak výrazně horší. 1x03: The Great Game 5/5: McGuigan si po pilotu střihl i finále (první?) série a je to hnedka znát. Jestliže se s trochou nadsázky dala první epizoda přirovnat k Sedm, tak tahle by našlo příměr asi v Saw (či spíše v Epitafios zná-li to někdo). Fenomenální od začátku těsně po závěr. Závěr fenomenální není. Ten je mnohem, ale mnohem, něco více než "pouze" fenomenální. Určitou rezervovanost v přijetí Moriartyho afektovanosti sice nesdílím, ale chápu. Každopádně působivé. 2x01: A Scandal In Belgravia 5/5: Definately the new sexy. Zasloužená pozice „přes noc rovnou legendou“ postavila Sherlocka a jeho tvůrčí duo Moffat/Gatiss do nelehké pozice plné nemalých (resp. obrovských až nesplnitelných) očekávání nejen fanoušků, ale všech kdo si cení originality, stylu a kvality. A tak si dali s druhou sérií na čas, protože i „sakra dobré pokračování“ by nevyhnutelně znamenalo zklamání nad ztrátou kvality. Navíc krom očekávání proti nim hraje i ztráta momentu překvapení a prvotního nadšení. Na druhou stranu čas prokázal, že Sherlock není dítko vyrostlé díky hypu. A jak tedy zopakovat nezopakovatelné? Jednoduše... Přijdete s něčím (trochu) jiným, co nejenže nastavenou laťku přeskakuje, ono ji to dokonce posouvá zase o stupínek výše. Ano, zdá se to nemožné, ale je tomu tak. Především díky tomu, že zdejší pojetí Ireny Adler je reklama na pojem femme fatale a naprosté ztělesnění smyslnosti. Při jejích tokavých scénách se Sherlockem to jiskří až zcela reálně hrozí, že se vám vznítí tapety v obýváku. Tvůrci se i vylepšili v práci s divákem; tentokrát je již zcela nepokrytě poňoukán (a jsou mu dány i veškeré potřebné informace a čas), aby "luštil" spolu s Holmesem. A ten slastný pocit, když se vám to tu a tam (či aspoň jednou) povede dříve než jemu... To je k nezaplacení. Rovněž ten zajímavý nápad s "reálnými" weby/twittery postav zůstal v první sérii nevyužit, ve druhé už je zcela nedílnou součástí. Především Watsonův blog kde je plné znění případů mezi první a druhou řadou, které jsou (naneštěstí) pouze ve fragmentech naznačeny na začátku tohoto dílu. 2x02: The Hounds of Baskerville 4/5: Got to see a man about a dog. ...právě tento anglický dvojsmyslný výraz to plně vystihuje. Oproti minulým dílům zvolnění o několik rychlostních tříd. Ty tam je zběsilé tempo či hrátky s postmoderní formou. Je to usedlé (což není špatně), atmosféru budující (noční pasáže sympaticky horrorové, denní naopak skvěle odlehčené). Problém je, že tentokrát vůbec poprvé působí variace na původní látku v rámci hlavní dějové linky poněkud křečovitě až nuceně; ta modernizace je tu tentokrát spíše ke škodě než užitku. Tohle není v jádru Pes Baskervillský a co hůře, vlastně ani Sherlock. Tohle jsou Akta X; byť zdařilá, o tom žádná. McGuigan na režisérském postu dělal co mohl, to Gatiss v roli scenáristy to trochu odflinknul. 2x03: The Reichenbach Fall 5/5: Aneb epizoda, která má největší srdce. A také díl, kterým tato verze Sherlocka přerostla originál. Fenomenálně napsané, ještě lépe pře(d)vedené; za to co předvádí trio Cumberbatch, Freeman, Scott se obvykle udílejí ta nejvyšší ocenění. Nápadů na třicet jiných filmů (zločin à la Grimmové!). Napětí, dusno, emoce, osudovost... Jmenujte co vás napadne a najdete to v tom. Závěr očekávaný, ale to jeho provedení. Klobouk dolů i s parukou. 3x00: Many Happy Returns 4/5 Výjimečnost Sherlocka se potvrzuje i na poli webepizod, které se obvykle nevymaní ze škatulky milé vatózní zbytečnosti pomrkávající výhradně na fanoušky. Toto je zcela soběstačné, chytré a ostatně se nejednoho toho pomrknutí (doslova) i ti fanoušci dočkají. 3x01: The Empty Hearse 4/5 Jak po vší té osudovosti dostát statusu legendy? Jednoduše; půjdete na to úplně jinak než doposud. Uvolněné, se sebeuvědomnělou nadsázkou i s (meta)úsměvem na rtech, který tomu po vší té vážnosti až nečekaně sedí. Případ jako takový tentokrát odsunut na vedlejší kolej (doslova), ale pro jednou to vlastně vůbec nevadí. 3x02: The Sign of Three 4/5 První epizoda, které je na obtíž celovečerní stopáž. Trvá totiž dobře půl dílu než se to rozjede a podaří se funkčně propojit svatební křepčení s řešením případu; jakkoli je tentokrát pachatel i způsob "jak to udělal" příliš očividný. V první půlce jsou sice potenciálně dobré scény "Sherlock a svatební proslov" či "Sherlock a Watson na káry" apod., ale jsou tak neuměřeně natahované, až balancují na hraně nechtěné parodie sebe sama. Nepřepadne to jen a pouze díky hercům. 3x03: His Last Vow 5/5 That is the thing with Sherlock, it's always the unexpected. Plné zvratů i tenze mezi postavami a v nejlepším odkazu finále předchozích sérií. O to více překvapí, že vše okolo Appledoru (včetně řešení) je tak průhledné a bohužel nepříliš "sherlockovské". Nepotěší, že se tvůrci s Magnussenem vydali lacinou cestou "ultra slizounské" karikatury; kdyby ho nechali v čistě odměřené byznys poloze, tak by rázem i to řešení bylo mnohem zajímavější, kontroverznější a odvážnější. Škoda, že do toho nešli. 4x00: The Abominable Bride 4/5 Viz profil speciálu. 4x01: The Six Thatchers 3/5 Viz profil epizody. 4x02: The Lying Detective 4/5 Viz profil epizody. 4x03: The Final Problem 4/5 Viz profil epizody. (10.08.2010) (méně) (více)

Nuže, Watsone, kamže se nám zakutálela pátá hvězdička? Inu, může za to obrovská propast mezi oběma vyšetřovateli, kteří jsou velezajímaví, a vyšetřovanými případy, které naproti tomu nejsou zajímavý ani trochu. Sémioticky bychom to možná trochu vznešeněji mohli říct i tak, že vyšetřování ční nad vyšetřovaným. Přesně obráceně tomu bylo tuším v Aktách X, kde se zas poněkud mdlí agenti ztráceli pod rozkošatělými paranormálními jevy. Problém vězí v žánru. Jak známo, složka Akt X je složkou nevyřešitelných případů, což objasňuje příklon seriálu k thrilleru na úkor detektivky a tedy k tomu, proč nesměřuje k odhalení neznámého padoucha, ale soustředí se na budování podmínek existence hrdinů v nějakém politickém uspořádání plném omezení. Naproti tomu Spock a Dr. Kirk, jak jsem si oba hrdiny ze Sherlocka vtipně přejmenoval, odkrývají skutečný kriminální zločin, žádný fantasma v povětří, a žánrově patří do detektivky. Třebaže ani jeden z nich není profesí detektivem - Sherlock je něco jako neoficiální konzultant, Watson armádní zdravotník -, pohlcuje je vyšetřování paradoxně více než profesionální detektivy z povolání, kteří na to mají papír, ale za rutinérský přístup a menší nadšenectví musejí zákonitě zaplatit přesunem do žánru thrilleru, kde jsou přímými svědky zločinu a ne jen jeho výsledkem v podobě vychladlých mrtvol. Asi se prostě shodneme na tom, že kdyby si měli v Menze vybrat mezi Mulderem a Sherlockem, zvolí Sherlocka. Celou tuhle neokázalost vyšetřovaného ve prospěch vyšetřování, rozuměj thrilleru ve prospěch detektivky, zdvojnásobuje přesun z viktoriánský Anglie do střízlivé a jednotvárné současnosti. Současný Londýn - stejně jako u Conana Doyla - je sice stále záhadné, divoké, nepředvídatelné a nebezpečné místo, ale tvůrci nikdy nezavedou hrdiny do nejšpinavějších a nejnebezpečnějších londýnských čtvrtí, krypt, tunelů a opiových doupat, soustředěném výtažku všech neřestí a hříchů ze všech divů světa, kde lidé, mutanti a tajemné rasy žijí beznadějně a nevázaně ve stínu Temže zanášené odpadem, jak to provedl Simmons v románu Drood s typologicky obdobnou dvojicí Dickensem a Wilkie Collinsem, který Dickensovi s pátráním po tajuplné a děsivé bytosti umrlčího zjevu z názvu knihy asistuje – v Sherlockovi žádná taková bytost není, protože vlastně nemá ani odkud vzejít. Střídmost kulis ulehčuje oběma pánům také dost výrazně práci. Jednak proto, že detektiv odečítá všechny informace z okolí (detektiv není žádný zasněný romantik, jak bychom ho snad chtěli vidět, ale normální pozitivista, jdoucí po povrchu a faktech), druhak z toho důvodu, že z příliš velkého bordelu by detektiv nic kloudného nevykoukal a spíše by se octl v nezáviděníhodné roli pixelhuntingujícího hrdiny ze starých dobrých point-and-click adventur, kde nezbývalo než zběsile posouvat myši po obrazovce za účelem nalezení nějakého hodně malého/skrytého předmětu. Snad navrhnout kompletně steampunkovej háv, ale to by bylo asi příliš drahý, a zas vyloženě hightech gadgety ozvláštňující prostředí novým pohledem si tvůrci dovolit nemohli, protože Sherlock je spíš matfyz-ák než čvut-ák, čímž míním, že onu dobovou osvíceneckou posedlost k přírodovědeckým objevům a expertízám, dnes reaktualizovanou nástupem digitálních možností v pseudovědeckých forenzních CSI fikcích, si nakonec odbývá hlavně ve své hlavě. Stejně jako divák. Čímž samozřejmě nikoho nenavádím k tomu, aby zůstal sedět s rukama v klíně a nevžil se víc do role sadou Malý chemik. (06.10.2010) (méně) (více)

Once you rule out the impossible, only the improbable remains... Zdá se nemožné přijít na poli kriminálních seriálů přijít s něčím novým. Ne v éře mentalistů a anatomů lži, kteří, aby dodrželi zákon a pořádek a nestaly se z nich odložené případy, musí procestovat všechny kouty světa, aby navštívili kriminálku v každé díře a stejně není jisté, zda nebudou jenom sbírat dávno ohlodané kosti. Naštěstí Moffatovi s Gatissem došlo, že originalita za každou cenu se ne vždy vyplácí a že když se osvědčilo navléknout nový kabát starému doktorovi Jekyllovi a panu Hydeovi, proč troškařit a nezkusit totéž s nejslavnějším čmuchalem všech dob. "Není nad původnost. Každý po ní touží. Lidé chodí přes most. To já půjdu louží," napsal svého času o vyhraňování se za každou cenu Karel Havlíček Borovský a tak zatímco nám Ritchie v té louži se svým druhým Sherlockem vymáchal čumák (tím tě nechci nějak shazovat, Guyi, naopak jsem tě v době tvého prvního příběhu o obyvateli Baker Street 221 hájila, když jiní distinguovaně zvraceli do svého čaje o páté), Moffat a Gatiss nad tou louží vystavěli elegantní moderní most na pevných pilířích. Prvním je vědomí, že akcie excentrických géniů s diagnózou potácející se někde mezi autismem, sociopatií, bipolaritou a schizoidní poruchou, IQ mezi Stephanem Hawkingem a Da Vincim a sociální a emoční inteligencí kdesi mezi ploštěnkou potoční a paúhořem elektrickým jsou dlouhodobě na vzestupu ("měla jsem Aspergera dřív, než to bylo cool," zkonstatovala na toto téma moje sestra). Druhým úcta k předloze a zapracování i nejmenších detailů do nového rámu, takže pravověrný holmesovec spokojeně vrní v souzvuku s moderním divákem. Třetím využívání Sherlockova nového habitu v Londýně jednadvacátého století a mobily, Google a taxíky hrají první housle v příběhu spolu s Holmesovými stradivárkami. Čtvrtým bezchybné herecké obsazení a postavy, kde žádná není jednorozměrná a vztah Holmes-Watson je posílen vědomím, že stojí sami proti světu, do kterého obtížně hledají cestu. Pátým dialogy a jazyk celkově. Šestým... ále kašlu na to, nebudu tady rozebírat cihlu po cihle, podívejte se sami. Druhá série hravě přeskakuje nastavenou laťku a obohacuje humor a napětí předchozích tří dílů o emoce v celé jejich ne/kráse. Skandální čtvrté Sherlockovo a Johnovo dobrodružství dokazuje, že rozum a chtíč nemohou zůstat v opozici natrvalo, i když mezi námi, být zrychlený tep a rozšířené zorničky důkazem lásky, tak jsem hluboce zamilovaná do finančního úřadu při jeho pravidelných návštěvách naplněnými děsem, co ti Vogoni zase vymyslí. Psi baskervillští zase nechtěně dokazují, že starého psa novým kouskům nenaučíš a tak je postihlo prokletí prostředních dílů a v Dartmooru protentokrát poněkud chcípl pes. Ale může to být čistě tím, že tenhle případ zná každý do detailů a neobčůrávat tisíckrát označkovaný plot je hodně těžká práce, takže dost možná štěkám na nesprávný strom. Každopádně přeměna Sherlocka z antisociálního magora ve frajírka, kterému všechno projde, protože velký bratr se dívá a v případě potřeba uhladí cestičku, mi nepřijde úplně nejšťastnější. Ale vem čert všechny výhrady, Reichenbach Falls coby londýnská varianta Temného rytíře dělá čest svému titulu a po setkání s Moriartym, unikátním mixem Alexe z Mechanického pomeranče a Jokera dosvědčujícím, že some men just want to watch world burn, se budete cítit jako po pádu z hodně velké výšky a povzneseně současně - konečně slovy mistra "falling is just like flying, except there's a more permanent destination." A na okamžik zůstane i prostor na pochyby, než si vzpomenete na ďáblův nejpovedenější trik spočívající v tom, že lidi přesvědčil, že neexistuje. Tenhle luxus ale máme jen my, kteří vidíme víc než postavy v Sherlockově univerzu, zatímco tam zůstal Sherlock osamoceně s vědomím, že pavouk i v lidské podobě mívá víc párů očí než jeden. V duchu grimmovského ladění závěrečného dílu tedy rytíř vyráží do boje proti drakovi, kterému nestačí utnout jednu hlavu a my si musíme povzdechnout s vědomím, že dobrého pomálu a počkat si na rozuzlení po konci světa. Vědomí, že než se zase shledám se svým oblíbeným hrdinou, bude můj syn už chodit a mluvit, to moc neusnadňuje, ale snad mi do té doby ještě zůstanou nějaké nehty. (16.04.2012) (méně) (více)