Archimédův bod

Kdo má trochu hloubavější duši a nelpí na kvalitním zázemí televizních studií, pompézních efektech, velkolepém hudebním doprovodu a výbuších třeskutého smíchu, zaraduje se. Ponuré a temné vyprávění má přesně takovou atmosféru, jakou by mělo mít. Je to o konci jedné životní etapy a o začátku další, kdy starý předává pomyslné veslo mladšímu a odchází ze scény. I takto lze přispět. Nesobectvím. Uznáním druhého a jeho podporou. Morální čistotou. To vše tu najdete, když se budete pozorně dívat. K tomu navíc výborný Ilja Racek se svým nezaměnitelným charismatem. 85% (10.10.2020)

"Není strašnějšího dobrodružství na této Zemi, než jdeme-li cestou, na které pochováváme, čím jsme chtěli rozkvést, a nerozkvetli." Tato myšlenka, ledabyle napsaná na kuse papíru na Mahenově psacím stole, přečtěná v mysli Zdenou Herfortovou, mě zvedla z postele. Až do té myšlenky mi toto brněnské dílko přišlo tuctové, nudné a málem jsem u něj usnula. I když mladej typicky namyšlenej Donutil v úvodě vyvolal nepatrný úsměv. Ten kousek papírku zvedá mé hodnocení o 2 hvězdy. Bylo to jak závěr Šestého smyslu - úplně změní pohled na celý film. Myslím, že ta slova zcela vystihují životní cestu Jiřího Mahena i její konec. (23.02.2013)

Jakékoliv připomenutí kohokoliv, kdo přispěl ke zvyšování kultury naší země, je záslužné. Pokud se tak ale děje v třesoucích se kulisách, v hrozivě nudné atmosféře, kdy padají překvapivá zjištění hlavního hrdiny typu "jsem synem muže a ženy", tak mě to nebaví. Ani když tam hraje Ilja Racek. Jó, jako rozhlasová hra, by mi to nevadilo. Rádio totiž neposlouchám. (15.01.2017)

Československý televizní film o životě českého spisovatele, redaktora a divadelního dramatika Jiřího Mahena (1882-1939), jehož velmi přesvědčivě ztvárnil I. Racek. Děj příběhu od J. S. Kupky se odehrává ve třicátých letech, kdy se tento brněnský patriot a zaneprázdněný mnohostranný umělec rozhodne napsat divadelní hru s názvem Archimédův bod, v níž hodnotí vše prožité, hledá pevný bod v životě a vyzdvihuje morálku hlavní postavy. Ve skutečnosti se Mahen dostává do morálního dilematu, zda ustoupit a otisknout v novinách špatnou báseň mladého zámožného grafomana (M. Donutil) a na oplátku získat finance pro ustanovení veřejné knihovny. Současně se seznamuje s jiným mladým talentovaným básníkem (nesmělý O. Navrátil) a seznává, že onen mladík napsal divadelní hru na podobné téma jako on sám, avšak literárně zdařilejší. Mahen podpoří mladého autora, své životní dílo ani nedopíše, opouští všechny své funkce a odchází do ústraní, kdy těsně po německé okupaci v květnu 1939 spáchá sebevraždu. Ve filmu R. Tesáčka se objevuje mnoho více i méně známých herců z brněnských divadel, nejvýraznější role připadly L. Lakomému jako Mahenovu příteli, malíři F. Halánkovi, Z. Herfortové coby jeho manželce či jeho kolegovi v redakci novin v podání J. Vlasáka. Dobře napsaný scénář doplňují v určitých momentech verše z Mahenových básní, jež jímavě recituje J. Pecha a právě tato lyrická složka mě přesvědčila k udělení hvězdy navíc. (23.04.2018)

K dokonalosti jen krůček, který je možná dán tou skutečně tristní výpravou chudého brněnského studia. Kupka opět napsal krásnou hru, Tesáček ji solidně zrežíroval a zúčastnění herci podali své standardní, tedy výtečné, výkony. Dokonce i Pecha v roli recitátora dokázal usměrnit své vášně a předvedl kultivovaný projev. (14.02.2013)