Nespoutaný Django

Považuji se za racionálního muže, člověka vědy a ctitele přírodních zákonů. Nevěřím na vodníky a hejkaly, usmívám se nad výplody astrologů, krčím rameny nad vírou v proroctví a magii. Výjimečně ale narazím na mystérium, na něco, co zjevně překračuje hranice našeho světa, co nelze vysvětlit logikou, běžnými myšlenkovými postupy. Rozumím tomu, proč se kdysi Tarantino prosadil s Pulp Fiction - historkami z podsvětí. Jeho scénář rafinovaně pracoval s odkazy a popkulturou, byl novátorský a vtipný. Jenže jak přibývaly nové tituly, nápady se vytrácely, snaha být cool přecházela v křeč, citace se měnily v kopírování, snaha vyjít vstříc očekáváním fanoušků vedla ke ztrátě soudnosti. Úspěch ale kupodivu zůstal. Těžko říct, z čeho plynou extatické obdivné komentáře, snad za ně může davová sugesce, neznámé drogy nebo úplatky (ale v tom případě mě Tarantino hanebně vynechal). V celém filmu nacházím snad dvě vtipné scény - je jím představení Christopha Waltze a střetnutí s Ku-Klux-klanem. Zbytek je upocený jako humor cirkusového klauna z toho nejlacinějšího provinčního cirku po pár panácích vodky. Scénář je nenápaditý, opírá se o špatně napsané postavy, se kterými ostatně režisér neumí pracovat. Výsledkem je užvaněný, přestylizovaný a šablonovitý snímek s přetaženou stopáží. Takový Martin McDonagh dnes umí nadhled, hrátky se žánrovým očekáváním a pulpovou estetikou ve snímcích jako V Bruggách či Tři billboardy kousek za Ebbingem používat o několik tříd výš než Tarantino. Můžete si vykládat Nespoutaného Djanga jak chcete, ale pro mě je to případ slušně obsazeného, ale naprosto nezvládnutého filmu. Dlouhou dobu jsem měl tendenci Tarantinovu sebestřednost, nedostatek soudnosti a zjevné přešlapy přehlížet, teď to schytal naplno a možná i za má předchozí zklamání. Celkový dojem: 10 %. (24.10.2018)

(1001) Bohužel už je to přesně deset let, co mi něco od Tarantina připadalo cool, takže podle toho taky vypadá, jak jsem si užila tenhle film. S tím souvisí i to, že Waltzovu kouzlu jsem nikdy nepodlehla, navíc mi jeho výkon přijde značně stereotypní. Jestli už bude chudáček pořád hrát jenom jednou stejnou roli, tak ho docela lituju. Velký problém jsem také měla s hudbou. Kromě toho, že se mi nelíbí konkrétní použité písničky, to čert vem, nemůže se každému líbit všechno, se mi spíš přestává líbit Tarantinovo spoléhání na to, že stačí k libovolnému celku pustit anachronickou píseň a "ono se to nějak udělá". A pokud je pravda, že Morricone řekl, že už s ním nebude spolupracovat, protože používá hudbu úplně nesmyslně, tak jsem ráda, že jsem dospěla ke stejnému názoru jako Morricone. A taky se tím kumulují bezobsažné, bezpřínosné pasáže, které zbytečně prodlužují hodně přepálenou stopáž. Je tam i dvakrát scéna s naprosto totožným obsahem - hajzlové nasírají Djanga, ten sahá na zbraň a potom ji pustí, když se situace uklidní. Místo toho, že by to působilo jako princip, to spíš vytváří dojem, že se někdo zapomněl ve střižně a pod dojmem, že je génius, zanevřel na řemeslo a jeho pravidla. Také už jsem dozajista dospěla do stádia, kdy mi nepřijde, že by situace, kdy někdo někoho střelí, a třeba několikrát, a ten někdo u toho řve, generovala humor či zábavu. Už aby Tarantinovi bylo šedesát a přestal točit filmy, jak slíbil, protože si nedovedu představit, kam by to chtěl ještě eskalovat. Je jasné, že hranici uměleckých záměrů už překročil. Nicméně se učím oceňovat takové malé věci jako debatu nad pytli s dírami na oči (i když je ve filmu vlastně dost navíc), nebo oznámení, že Alexandre Dumas byl černošského původu, ačkoli v Leově reakci na to se třeba mohl mnohem víc porochnit. Na závěr se snad už nabízí jen otázka, který film obsahuje "lepší statement", jestli Django, nebo 12 let v řetězech. Dle mého názoru jsou oba filmy bullshit, ale každý z trochu jiných důvodů. Doporučuji komentáře uživatelů Vitex a salahadin, kteří mi píšou úplně ze srdíčka, u Vitexe zejména pasáž o morálce autora a v případě salahadina ta část o srabství hlavní postavy. (03.12.2014)

70 % . Mám rád Tarantina, jeho štýl, svojrázny humor, jeho postavy aj dialógy, jeho univerzum, mám rád Quentina Tarantina. Ale väčšinu jeho filmov mi stačí vidieť raz, dva razy za život. Divoký Django nebude výnimkou. Perfektné a pritom svojím spôsobom nudné a "očakávateľné" herecké výkony, skvelá výprava, ktorá sa však vo finále celá zdrcne na jeden dom, výbušné scény, ktorým však predchádza 20-minútový dialóg... Veď to poznáte, taká tarantinovská klasika. Násilie začne po čase pôsobiť stereotypne a finále je rovnakou mierou napínavé ako nudné a zbytočne dlhé. Samé paradoxy človeče. Ak to mám trocha prehnať, nakoniec sa mi najviac páčila asi WTF scéna s Ku-Klux-Klanom. (26.01.2017)

Presne také, ako som dúfal. Nebyť tej menej záživnej polhodiny po brutálnej megaprestrelke úplná dokonalosť. Je to stále Tarantino, no zároveň klasicky vystavaný pištoľnícky epos v najlepšej tradícii európskych westernov. Vtipné, krvavé, zábavné, výborne zahraté - Waltz samozrejme opäť vládne. Navyše to má tú bohumilú vlastnosť tarantinoviek, že s opakovanými zhliadnutiami je to čoraz väčšia vychutnávka. (08.01.2013)

Černej dynamit. Provokativní kopanec do koulí, který Tarantino uštědřuje xenofobii a rasismu na poli žánru "bílého muže", jakým je western (zároveň ale svým způsobem nešetří ani "niggaz"). Pokud bych Djangovi něco vytýkal, bylo by to vedle toho, že některé části skutečně působí, jako by je střihal zfetovanej negr autogenem, pak snad jen hodně digitální look. Vím, že Tarantino prostě westernovým lokacím chtěl dodat moderní patinu, vím, že se nechtěl zbytečně svazovat konvencemi spaghtetti westernu, ale Django na některých místech vyhlíží stylisticky dost chatrně (spíš nestylově - vlastně myslím, že Django je v kině důležité vidět hlavně proto, aby si člověk užil sborové salvy smíchu). Tam bych ale skončil. Dokonalé punch lines (ty nedávají rány, ale trhají koule a rvou je do huby), skvělé herecké výkony přišité ke znamenitým postavám, absurdně černý humor, neodolatelné těkání mezi velebnou epikou, blaxploitation a grindhouse krvákem, dramatický timing, který si mě Tarantino získal po letech odporu v Panchartech. Co mě na jeho nových filmech baví nejvíc je, jak svou lehkou krvavou a neuctivou ruku obrací proti velkým dějinám a "sociokulturním" konceptům. Tahle černošská verze Nibelungů, kde bílá pýcha z KKK nevidí přes pytle na cestu a proti kolonelům v bílé bojuje Němec popíjející pivko... no prostě mě chytla za pytel. (08.01.2013)