Sedm psychopatů

Vizuál byl každopádně na pětihvězdu, ale že bych se u Sedmi psychopatů mohla potrhat smíchy, tak to tedy ne. Určitě je originální svou explicitou v násilí, kterou pojal Martin McDonagh s komediální nadsázkou i když té červené barvy tam bylo na moje gusto trochu víc, ale asi to k tomu patří. Moje pocity byly tak trochu sinusoidový, protože tam byly pasáže opravdu výborný, ale střídaly se s těmi nudnějšími, které mě dvakrát nesedly. Velkým plusem filmu je bezkonkurenčně tentokrát Sam Rockwell, který zastínil i mého oblíbence Colina Farrella. Mimo jiné jeho smějící se kukadla (a to nemluvím o jeho čepici) jsou kouzelný. A Christopher Walken, který začal svojí kariéru v roce 1951 si svou roli zahrál taky skvěle. Byla tam spousta suprových hlášek, ale můj výsledný dojem to stejně nezachránilo. (12.01.2013)

Tvůrce skoroklasiky V Bruggách je zpátky a zase mu to šlape. Sedm psychopatů má minimálně stejně zábavné dialogy a potěší neposedným vývojem příběhu, v jádru filmu ale nebije srdíčko, které by vás donutilo se k jeho hrdinům vracet znovu a znovu. Mimoto si ale není moc na co si stěžovat, v rámci žánru tu nápaditější počin dlouho nebyl. (04.12.2012)

Žádné druhé Bruggy se rozhodně nekonají, ale to jsem ostatně ani nečekal. McDonagh vyměnil inteligentní černohumornou rozprávku o lidské povaze a cti za postkulturní necenzurovaný výplach trochu ve stylu Pulp Fiction, rozšířil ho o několik pikantních příběhových odboček a zahrnul do něj několik nezapomenutelných postav, které dokáží člověku opravdu nepěkně zatopit, když je zrovna nějak namíchnete. Sedm psychopatů má ale s Bruggami pár věcí společných. Předně je to naprosto skvělý casting, zahrnující již tradičně labilního Farrella, svérázného Sama Rockwella, jenž byl asi neplánovaně největší hvězdou snímku, psychopatického gangstera Woodyho Harrelsona, který je pro svého pejska schopen čehokoli, a mého favorita Christophera Walkena, který opět ukázal, že do starého železa ještě určitě nepatří. No a pak je to samozřejmě skvělá McDonaghova režie, která dodává každému záběru svěží nádech a nějak záhadně dokáže vnést do ryze absurdního vyprávění notnou dávku lidskosti a vzbudit u diváka jistou spoluúčast s osudy našich hrdinů. Ta poslední hvězdička nakonec unikla vinou závěru, v němž bylo jednání některých postav skutečně silně filmové a nepochopitelné (to bylo sice v Bruggách taky, ale podáno neprosto nezapomenutelným a filmařsky nápaditým způsobem). I když je pravda, že v momentě, kdy Rockwell líčil u ohně vysněnou závěrečnou přestřelku, o plném hodnocení jsem nepochyboval. Každopádně McDonagh opět výrazně zabodoval a vzhledem k tomu, že je ještě poměrně mladý, máme se od něj v budoucnu jistě ještě na co těšit. 4.5* (19.01.2013)

Ten tarantinovský styl mi zprvu neseděl a hrdinové mi přišli trochu moc okázalí lúzři. Ale jak se postavy a vztahy postupně prohlubovaly, z wannabe excentrické blbiny se začal stávat příběh se srdíčkem, hravý, překvapující, vtipný a dojemný. A s moc fajn herci, z nichž mě nejvíc bavil walkenující Walken. (19.03.2022)

Ambicióznější, ale dle mého poněkud bezradnější počin, než V Bruggách. Všechny ty náznaky okolo tápání scénáristy, jak napsat film na který vlastně koukáte mě rozčilovaly. Mám mnohem radši čistou žánrovku, než gangsterku / feel good experiment. Přesto to stále bylo zajímavé, vtipné a bavilo mě to. Úvod s duem z Boardwalk Empire mě megapotěšil. (28.11.2012)