Hmyz

Tak zvaný film ve filmu, dokumentárně pojatý dialog. Bizarní groteska s bizarním humorem. Śvankmayer překračuje žánry od komedie po horor a styl včetně prvků fantaskní animace a loutkářství. Herci se mají chovat jako amatéři. Nekonečná představivost scénáře se starou ruční prací je obdivuhodná. A můj vkus se film až moc rozvolňuje. V závěru se drama zahušťuje. Režisér nechává na divákovi, jak si film vyloží a na závěr mu zmatenému řekne „Já jsem vám to říkal“. (13.09.2018)

Pokud by mi předtím někdo řekl, že je to vlastně film o filmu (pan Švankmajer sice říkal, že mi to říkal) tak by se mi to asi líbilo víc. Ale protože jsem ty režijní vsuvky nečekala, tak mi dost vadily. Takže místy se mi to líbilo moc, ale asi bych to už znova vidět nemusela, zrovna jako hru od bratří Čapků. (20.02.2018)

V jedné z úvodních scén filmu Tři billboardy kousek za Ebbingem, který jsem shodou okolností viděl před několika dny, dojde na okamžik, kdy hlavní hrdinka spatří na okenním rámu bezbranného, na krovkách ležícího brouka (roháčka, nepletu-li se) a jemným mateřským gestem mu pomůže dostat se zpátky na nohy. V tomto buddhovsky soucitném úkonu jako by se zračila veškerá lidskost a dobrota hlavní hrdinky, ale v přeneseném smyslu i filmu samotného, potažmo necynického způsobu, jakým pohlíží na člověka/život. Jak nepřekonatelná (duchovní) vzdálenost se mezi dvěma uměleckými díly může klenout, mi ve Švankmajerově Hmyzu úspěšně dokázala sice kratičká, ale čímsi podobně výmluvná scéna, v níž postava Jiřího Lábuse pomstychtivě zamáčkne chrobáka, jehož po většinu filmu drží v krabičce od zápalek... (20.02.2018)

Filmy Jana Švankmajera nejsou pro každého a bohužel já se k této skupince lidí řadím. Beru jej jako umělce, výtvarníka a animátora. Má osobitý styl a už je ze záběru na rozsypané zápalky na staré podlaze z prken poznáte jeho styl a vidění světa či reality aniž by jste věděli z úvodních titulků, že koukáte na jeho film. Mám rád tu krásu detailu, celek mi však často uniká. U jeho filmů mívám pocit, že si je točil pro sebe, aby něco niterně svého sdělil, aby uvolnil přetlak. To je práce všech umělců, záleží však jak srozumitelně to těm venku podají. U něj ne vždycky mám ten pocit, že jej chápu. A tak tu nebudu sázet řady hvězd a psát o vyvrcholeníé jeho tvorby tímto filmem jako jiní, kterým se to možná pochopit podařilo. Téma zpracování ďivadelní hry pánů Čapků bylo ale zajímavé i to, že jsme vlastně sledovali v rámci hlavního filmu i film o filmu... A trochu jsme měli možnost nakouknout do Švankmajerovy alchymistické kuchyňě, což také nebylo k zahození. Herci hráli parádně, hlavně pan Dulava se mi líbil. A pěkný byl i ten závěr, kdy se nikdo při zamykání domu nepozastavil nad tím, že ochotnictvo už není klompletní... Dávám tedy za 3 kuličky brouka potemníka. * * * (05.08.2018)

Ano, do tohoto jsem peníze posílal a přál si, aby to přesně takto vypadalo. Sice tam mohlo být více oněch švankmajerovských animací, ale jinak kulisy, postavy, děj, kamera, láska k jídlu a pití, to tam vše je a já si to nesmírně užíval. Paradoxně největší obavy jsem měl z onoho nahlížení pod ruku filmaře. Ale ve výsledku to fungovalo krásně a já si to i tak užíval. Prostě Švankmajer jak má být. Tak já si jdu zatlačit slzu nad faktem jeho posledního celovečerního filmu a celé si to pustit ještě jednou. Děkuji mistře! 80% (22.02.2018)